Doba je plná obav
Z neznámého a z cizího. Některé reakce veřejnosti hraničí s panikou. Zkusme ty strachy tematizovat, racionalizovat. Rozlišovat.
Po všech těch teroristických útocích je tu strach z islámu. Přičemž dochází k nerozlišování: islám je ztotožňován s Al-kajdou nebo s IS. Lidé mají strach ze všeho islámského. A arabského jakbysmet. Dokonce, jak ukázali v jednom průzkumu školáci, se lidé dotazovaní na ulici báli i arabských čísel.
Jiný, nedávno masivním způsobem manifestovaný příliv cizího představuje Čína. Abych byl přesný: jde o vývoz čínského komunismu. Viděli jsme, jak to vypadá v praxi: zastánci přijedšího diktátora napadali na ulicích pokojné občany.
Tyto neblahé invaze lze pojmout jako výzvu. To, co se děje, nás může přivádět k tomu, abychom se více zajímali, oč v islámu anebo v dnešní Číně běží. Současná situace je v neposlední řadě také výzvou k tomu, abychom přemýšleli o našich hodnotách, o naší identitě. O tom, co se nám zdá být ohroženo: Ve hře je naše identita národní, evropská a také… křesťanská. Tváří v tvář jiným náboženstvím a myšlenkovým soustavám je důležité reflektovat, v čem je naše náboženství a naše víra jedinečná, proč jsme se na ni dali. Zda víme, v co věříme. V koho jsme uvěřili.
Vězme, že právě ze strachu o vlastní identitu vyrůstá agrese navenek, potažmo vyhledávání a lokalizování nepřátel, ať už jde o cizí náboženství nebo cizí národnost. Pozoruji, jak mnoha vlastencům a zastáncům tzv. křesťanské kultury o křesťanskou kulturu, o českou kulturu, o český jazyk ani tak moc nejde. Národní cítění se u mnohých smrskává na úspěch sportovní reprezentace anebo na tzv. české národní zájmy, za nimiž se neskrývá nic jiného než obchod jistých skupin. Právě ti, kteří si svou identitou nejsou jisti, ztotožňují se s kolektivem, který jim domnělou identitu nabízí, inklinují k nacionalismu, srocují se pod prapory a vyhledávají vůdce, opakují zjednodušující a zavádějící hesla.
V čem tedy tkví naše křesťanská identita?
A v čem tkví konkrétně naše evangelická identita? Identita jednoho každého z nás. Co je tak specifického na křesťanství, že jsme se k němu dali a že v něm setrváváme? Co je tak jedinečného na evangelictví, že naši předci ve víře, ba i skuteční pokrevní předci dokázali pro tuto víru i trpět?
O těchto otázkách bychom mohli vyslechnout mnoho přednášek a přečíst mnoho knih, vést hodně debat. Přemýšlejme však o těchto věcech průběžně svým vlastním rozumem. K evangelickému přemýšlení patří držet se Písma, a tedy jít ke kořenům, soustředit se na to nejpodstatnější. Zkusme definovat grunt naší víry. Představte si, že máte říct někomu mimo církev, čemu věříte. V čem je vaše víra specifická? V čem je jiná než třeba právě víra muslimská anebo buddhistická, taoistická? V čem se lišíme od ateistů?
Co je základem naší víry? Věříme v Boha. V jednoho Boha, stvořitele nebe i země, moderně řečeno: celého kosmu. Bůh stvořitel tvoří vše, co jest. Ale tohle není vše. Tento Bůh zároveň vydává zákon. Bůh stvořitel je pro židy i křesťany vydavatelem zákona. Zákony etiky nejsou vynálezem lidským, i když to tak z hlediska sociologického a historického často vypadá a člověk musí znovu a znovu tyto skutečnosti nalézat a formulovat. Zákon, víra, pravda, moudrost, láska k bližnímu pocházejí od Boha, a tudíž představují prostředky, jak mít účast na Bohu a na jeho stvoření, jak žít správně coby součást stvoření. Na rozdíl od židů je křesťanům ještě navíc dáno přímé zjevení Boha skrze Ježíše Krista. V Kristu se sám stvořitel stává součástí stvoření. Zákon je v něm naplněn, a to tak, že je doplněn, vyvážen ba převážen milostí. My pak můžeme participovat na Ježíši coby Božím Synu skrze víru, lásku, naději. Přičemž láska je z té trojiny největší a v lásce se celý zákon uzavírá.
Důležitým termínem v křesťansko-židovské tradici je JMÉNO. A sice jméno Boží, popřípadě jméno Kristovo. Jméno Boží i Kristovo představuje intenci, moc, záměr, tajemství, smysl. Toto jméno se nesmí zneužívat, a toto jméno je vzýváno.
V Markově evangelium se mluví o jakémsi potulném kazateli a léčiteli, který působil, jak se píše, ve jménu Kristově. Učedníku Janovi se to nezdálo: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodí; bránili jsme mu, protože s námi nechodí.“ Na mu Pán řekl: „Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi snadno zlořečit. Kdo není proti nám, je s námi. Kdokoli vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ (Marek 9,38–41)
„Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned tak zlořečit. Kdo není proti nám, je s námi.“ Mohli bychom zůstat u formálního uvádění Ježíšova nebo Božího jména, tedy: že proti Kristu není ten, kdo se zaštítí jeho jménem. To bychom se ale nejspíš minuli se smyslem textu. Když přihlédneme k jiným Ježíšovým výrokům, vyvstane před námi zřejmě přesněji, oč běží. Vždyť Ježíš kupříkladu také praví: „Ne každý, kdož mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdož činí vůli Otce mého, kterýž v nebesích jest.“ A koneckonců už přikázání „Nezneužiješ jména Božího“ nám říká, že ze samotného vyslovování nebo nevyslovování jména Božího nic nevyplývá. Ani používání určitých jmen, ani používání určitých slov a tedy i nauk zjevně nikomu nezaručí, zda jde správnou cestou. Křesťanství dokáže formulovat velmi dobře – možná nejlépe ze všech náboženství – svoje pravověří, a tato řeč, tento diskurs má velký význam. Vždyť Ježíš na jednom místě v evangeliu říká svým učedníkům: „Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil.“
Musím si v této souvislosti postesknout, že v evangelické církvi postrádám systematickou debatu o tom, co je pravověrné a co nikoli. Nicméně pravověří není vše: Vězme, že například milosrdný Samaritán, jehož Ježíš v proslulém podobenství pochválí za to, jak pomohl raněnému u cesty, že tento Samařan podle oficiálního židovského pravověří nedržel správnou věrouku. Platí tu to, co bývá citováno i jiných souvislostech: „Po ovoci jejich poznáte je.“ Nejde tedy jen o správnou víru, ale také o správnou praxi, o způsob bytí v tomto světě, o ovoce. Vězme, že toto není žádné skutkaření, před nímž nás tak vehementně varuje M. Luther, nejde o výkony, úkony, hrdinské činy, záslužné skutky… Tady se jedná o to, co bychom mohli nazvat: jednota smýšlení a jednání: „Zdaliž sbírají z trní hrozny, aneb z bodláčí fíky? Tak každý strom dobrý ovoce dobré nese, zlý pak strom zlé ovoce nese. Nemůže dobrý strom zlého ovoce nésti, ani strom zlý ovoce dobrého vydávati.“
Chtěl bych se vám svěřit se svými obavami
Nepojí se k uprchlíkům či migrantům – těch je zatím v naší republice pomálu –, ale vyděsil mě agresivní vpád nedemokratických praktik čínského komunismu k nám. Vyděsilo mě, že to proběhlo na nejvyšší státní úrovni a za spoluúčasti policie. Děsivé je, jak se prezident podbízí režimu, který je naprosto nedemokratický a který tak masivně ignoruje lidská práva. Uvědomme si, že v Číně dochází k vyvražďování ve velkém, ke genocidě národnostních a náboženských menšin.
Musím dodat, že jsem se – díky té obludné invazi, díky té vlaštovce čínské totality v Praze – začal zajímat o to, co se v Číně děje. Politická mise sehrála roli jakési negativní misie. Čínský režim vězní, unáší, mučí a popravuje, lépe řečeno: vraždí, utracuje, jako na jatkách poráží; lidé jsou totiž též drženi v táborech smrti a zabíjení bez soudu. Obětmi jsou Tibeťané, Ujgurové, křesťané, a zejména příslušníci náboženského hnutí Fa-lun-kung. Je třeba ještě uvést, že součástí teroru je odebírání orgánů ještě zaživa za účelem transplantací, za účelem obchodování s lidskými orgány.
Dovolte mi kratičce pohovořit o hnutí Fa-lun-kung. Jejich nauka, jejich moudrost „Fa“ spočívá na třech pilířích, jimiž jsou soucit, pravdivost a trpělivost. Vyznavačů této cesty jsou desítky miliónů a čínskému aparátu se nedaří je zlikvidovat. Vyznačují se velkou duchovní silou, vyrovnaností, statečností, pravdomluvností, soucitem s lidmi, a to dokonce i se svými pronásledovateli, schopností snášet utrpení a mnohými ctnostmi, jež nám připomínají křesťany prvních století, včetně mučednictví. Jejich nauka navazuje na staré čínské tradice budhismu a taoismu a k jejich praxi patří společná duchovní a tělesná cvičení. V textech zakladatele bychom nejspíš nalezli články, s nimiž bychom se jako křesťané nemohli ztotožnit, zaměříme-li se ovšem na ovoce jejich cesty, na jejich postoje, na jejich nenásilný odpor, nezbývá nám než údiv a obdiv. Je to něco, co nás dojímá a co vzbuzuje naději, že démonie čínského komunisticko-kapitalistického režimu má své meze.
Soucit, pravdivost, trpělivost. Ta trojina připomíná naši víru, lásku, naději, anebo také plody Ducha svatého, jak o nich hovoří list Galatským: „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“
Mluvil jsem na začátku o strachu z cizího,
z toho, co k nám přichází z blízkého i dálného Východu. Musíme se učit rozlišovat: něco jiného jsou režimy a něco jiného jsou prostí a často trpící lidé. A potom jsme coby křesťané vybízeni k jisté lásce k cizímu. K překračování svých hranic, svého stínu. Není ta Kristova láska k bližnímu a láska k nepřátelům právě tohle? Nepatří k tomu tak trochu i jistá rizika? „Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?“ Nepatří k tomuto postoji i nastavení druhé tváře?
Autor epištoly Židům píše: „Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.“ Vynachází se tam v řečtině jedno zajímavé slovo: filaxénia, jež se překládá jako přívětivost k hostům, anebo jednoduše prostě jako láska k cizímu, k cizím, k cizincům. Je to opak slova, jež se dnes tak často skloňuje ve všech pádech a jež je stále aktuální: xenofobie. Ano, ke křesťanství patří překonávání strachu. Symbolem tohoto nechť je číše vody, podávaná a přijímaná!