K nedožitým devadesátinám Jiřího Vebera
„Takoví lidé pomalu odcházejí – a my o nich nic nevíme“. Mahulena Čejková
Zkusme tento stav alespoň trochu napravit, aniž bychom pomíjeli zasvěcené vzpomínání Evy a Jiřího Tomáškových (Český bratr, 2002, č. 2, s. 14).
Lze s jistotou předpokládat, že vzniku každého nového lidského jedince předchází setkání dvou jedinců („vesměs opačného pohlaví“, chtělo by se zavtipkovat s Janem Vodňanským pro uvolnění hlavy i ruky před závažným úkolem). Antonie Anna a Jan, Jiřího budoucí rodiče, se potkali roku 1920 v Opavě. Ona učitelka s klášterní výchovou, on MUC., příležitostný (možná raději) dobrovolný kazatel – protestant. Záhy oba věděli, že chtějí patřit sobě navzájem. Postupně se jim narodili Jiří (11. 2. 1922 Zduchovice, okres Příbram – nebyl právě někde tady Valentův poutník „za zeleným světlem“?), Eva a Pavel. Všechny děti byly pokřtěny v Kloboukách u Brna. V nedalekých Velkých Hostěrádkách zřejmě paní učitelka Antonie Veberová působila, aby pomohla uživit svou rozrůstající se rodinu v dobách, kdy byl tatínek dlouho a vážně nemocen.
Jako krajinu svého dětství sourozenci svorně uvádějí Kozlov na Horažďovicku nedaleko Střelských Hoštic. Hned za Horažďovicemi šlapete kilometry krásnou, tuším topolovou alejí (to bylo – možná už stromy ustoupily „moderním potřebám doby“), vlevo zřícenina Střely, kousek od vás „zlatonosná“ Otava. U ní prožívají romantiku dětství a mládí všechna tři Veberovic „zlatíčka“. Už tehdy „řeka čaruje“, už tehdy začíná celoživotní okouzlení obou bratří uplývající vodou „běhutou jak čas“ (Ivan Slavík), uhranutí mnohovýznamovým vodáckým AHOJ.
Jiří vystudoval Reálné gymnázium Strakonice odhodlán věnovat se studiu chemie. Po maturitě pracoval rovněž ve Strakonicích v České zbrojovce. Radost jeho rodičů, že se jako zaměstnanec zbrojovky vyhnul totálnímu nasazení, neměla dlouhého trvání. Jiří odmítl zdravit nadřízeného árijským pozdravem. To stačilo. Je nasazen k říšské poště, snad přímo v Mnichově. Tady se už mění jeho přemýšlení o budoucnosti, tady také potkává budoucího parťáka pro celý život, plzeňskou Jiřinu Mukenšnablovou. „Umět se sejít, to není umění, to dělá Bůh“, mínila kdysi Olga Scheinpflugová. V tomto případě bychom jí asi mohli směle uvěřit. O tom, jak se upevňovalo jeho přesvědčení o povolání, podobně jako o jistotě vztahu s Jiřinou, vyprávěl při jednom ze setkání se svým někdejším domažlickým sborem.
Náš sbor, vzniklý především jako důsledek přestupového hnutí po l. světové válce, si právě dostudovaného vikáře Jiřího Vebera (vikář 1950, farář březen 1952) zvolil novým pastýřem na doporučení svého tehdejšího milovaného duchovního, profesora studia Starého zákona ThDr. Miloše Biče, kterého pedagogické a badatelské povinnosti volaly do Prahy. Rodinu Veberovu čekalo v Domažlicích pestrých deset let. Doba věru není jednoduchá. Na konci června byla popravena Milada Horáková. Ve stejném čase, se závěrečným vysvědčením v ruce, táhnou nejstarší z Jiřího budoucí sborové mládeže brázdami brambořišť v okolí města k možným setkáním zcela jiného druhu než duchovním: což takhle potkat a zničit „amerického brouka, mandelinku trumanovou“. Na příchod pana vikáře se všichni těšíme, dychtiví a plni očekávání. Střední generace, naši starší členové i my, děti a mládež. Je nám devět až patnáct, dorůstající dítka z Nedělní školy i ti právě konfirmovaní.
1. srpna 1950 Jiří nastoupil. Nikoli do úřadu. Do celoživotního povolání, jež je mu v plném smyslu slova posláním. Mnozí rychle chápeme, že život s Jiřím, Jiřinou i jejich třemi dětmi (nejmladší Pavel se narodil posledního července, den před Jiřího oficiálním začátkem) nabízí nové odstíny také nám. Jiří má zvláštní dar oslovit a vést (asi především) mládež nejen svého sboru. Dnes se tomu módně říká „mít charisma“. Vždy rovný, statečný, vzdělaný, přirozeně vtipný člověk. Je snazší takovým být při skvělém zázemí zvaném manželka Jiřina. Byla moudrá, jistá v úsudku, maximálně upřímná, potřeboval-li kdo poradit, pevná, hledal-li kdo rameno, o něž by bylo možno se opřít, v krajním případě se vyplakat. K neumoření pracovitá. Takový „Boží člověk“ pro všechny typy počasí. Její životní druh si mohl kdykoliv být jist, že kdyby všichni zklamali, jeho žena Jiřina ho nikdy nezradí, a také nezradí a pomůže i ve chvílích nejbolestnějších. Jiří má tak volné ruce; o to snáz, že také ona je statečná, nezlomná, obdařená trpělivostí i nekonečnou mírou lásky a empatie. Že i pro ni „někdy všechno milování jde až do zoufání“? „Však právě: za cenu života bys nechtěl milovat?“ (Ivan Slavík)
Mladý duchovní mnohé z nás, dosud konající poněkud zvykově, přitáhne k hlubšímu přemýšlení, k životu ve sborové mládeži, k postupnému přijímání odpovědnosti za vlastní budoucnost, která právě začíná dostávat své zatím ještě nedotesané obrysy. Ve škole absolvujeme řádný brainwashing včetně kulturně politických brigád na podporu a pomoc sjednocujícímu se zemědělství. Agitky, úderky, častušky. O svěžích jitrech na chmelnici například. Náš život ve sboru měl jinou náplň a smysl než nabízela škola. Naše pásma přicházela (jak jen to vše Jiří stihal připravit?) s černošskými spirituály, s vyprávěním o Jacku Fergussonovi, který zápasil o duševní zdraví pacientů i své vlastní nejen pilulkami, ale především něžnou, láskyplnou péčí, se zamyšlením nad významem německé církve vyznávající (zde se analogie se současnem přímo nabízela).
Letní brigády, v domažlických dobách v padesátých letech lesní a stavební, za časů šumperských (celkové pozvolné uvolňování napětí u nás) s bohatou mezinárodní účastí, popisuje Jiří v ročence k 80 letům Farního sboru ČCE v Domažlicích a v dopise Pavlu Hlaváčovi z 21. 9. 2009.
Učíme se rozumět historii i literatuře jedinečným způsobem. Máme ve sboru „klub přátel Liona Feuchtwangera“. Co na tom, že pan spisovatel o nás neví. My se na jeho popisu postav mimo jiné učíme, jak chápat i záporné osobnosti.
To, že sborová mládež mohutní jako dobře zadělané těsto, určitě neuniklo StB. Na schůzkách i brigádách se účastní naši spolužáci z mimocírkevních kruhů. Seniorátní sraz mládeže je také těžko odpustitelný. A víte, jak mocně znělo TRO-KA-VE-RO? (Jiří Veber, Protestant 13, 2002, 10, s. 3–5)
Jiří s Jiřinou jsou u prvních náznaků vzniku Nové orientace. Její základní, ještě nepojmenované a hodně opatrně zašifrované postuláty jsou probírány na konventu v Plzni 29. října 1959. „Naše pozice, poslání a úkoly – Pokus o formulaci tezí, na nichž bychom se měli sjednotit.“
Ostří hoši od StB vyrazí na námluvy. Jsou vstřícní, až podbíziví – jak to, že právě farář Veber nepodlehne? Pánové přitvrdí, střílí se zbraněmi různých kalibrů, například o mládeži: „Je Vám jasné, že Vaši přátelé nemusí dostudovat?“ „A je Vám jasné, že moji přátelé v tom případě jistě také pochopí, proč?“ My dostudovali. Jiří dofarářoval v Domažlicích k 30. 6. 1960. Byl mu odebrán státní souhlas. Než je znovu schválen pro Šumperk (od 21. 12. 1960) pracuje jako závozník v ČSAD Domažlice.
Následuje třináct let v Šumperku, až do 31. 12. 1973, ve službě sboru hodně jinému než byl ten skrovný houfec na Chodsku. Po druhé ztrátě státního souhlasu zahajuje 1. 1. 1974 jinou formu své nikdy nekončící služby. Jako řidič sanitky šumperské nemocnice, kde vytrvá ještě šest let po dosažení důchodového věku, vykoná hodně dobrého pro nemocné a trpící lidi. Pokračuje ve svém poslání. Ve volných chvílích ve své pracovně, stále pod citátem z Kiplinga „Svými vteřinami všemi mně, čase, jak bych závodník byl, služ!“ využívá všech myslitelných poloh své existence, aby sloužil a už tím vydával svědectví.
Ač nepodepsal Chartu 77 a nebyl členem VONS, přesto byl trvale pod dohledem slídivého oka StB. Po celá léta pomáhal politickým vězňům. Stal se jakýmsi spirituálem ostravského novináře a publicisty, chartisty Jaromíra Šavrdy (1933–1988), jehož poslední legálně vydané dílo, Kniha královrahů, Pulchra 1971 – vzpomínáte? – je chytré politikum, z něhož je ale vbrzku prohibitum. Pozůstalý Šavrdův kocour dožíval u Jiřiny a Jiřího.
Jakmile koncem osmdesátých let dojde k uvolnění, káže a rozmlouvá po patnácti letech vynuceného mlčení s plnou silou a nasazením nejprve v Hrabové, ale také ve věznici na Mírově, doma v Šumperku, v dalších sborech moravskoslezského seniorátu, vydává svědectví na revolučních setkáních na náměstích. Zbaven dlouholeté povinnosti mlčet, stal se prvním mluvčím OF Šumperk. V prvních svobodných volbách 1990 je zvolen do zastupitelstva a rady města Šumperka.
Jaký tedy vlastně byl? Podle pana profesora Ladislava Hejdánka: „Jako každá plachetnice musí mít nějaký kýl, tak on tam (v Nové Orientaci) řekl něco, co vlastně všichni museli brát. On mluvil, jako kdyby byl ten mluvčí, takřka. A mluvil málo.“ 3/s. 32 Přečtěte si v Protestantu 13, 2002, č. 10, na str. 1–2 jeho kázání Cena přátelství. Neměl potřebu publikovat a upozorňovat na sebe. Víte například, že přeložil Píseň Šalamounovu?
V soukromém dopise připomíná „Čím jsem starší, tím víc zakouším, že milost, jež k člověku přichází, je nová každého jitra, a že není vázána na lidské chtění či cítění, ale jen a jen na svědectví Písma. Uvědomuji si, že tak vlastně jen interpretuji staré reformační sola fide, sola gratia, sola scriptura, ale zvláště to třetí ani reformace nezvládla s dost pravým pochopením. Možná, že se mi to vyjevuje čím dál tím silněji proto, že na přípravu svých kázání mám více času než kdykoli dříve a proto nemusím být vázán jen tím, co jsem se kdy v dogmatice naučil. Tím víc mám svobodu k naslouchání řeči svědků, jejichž slova musí být často vykutána z tajemství jejich vlastního setkávání s Pravdou o Bohu, o Kristu a o Duchu.“
Jiřina nás všechny, kdo jsme ji směli znát a měli rádi, opustila 2. listopadu 2005. Chybí a bude chybět dlouho. Jiří se ještě dočká nejen položení základního kamene, ale také otevření nového sborového domu ve „svém“ prvním sboru v Domažlicích. Spolu s námi věří, že také tentokrát je v dobrých rukou dalšího z pastýřů.
Koncem března 2010 onemocní. Jeho rehabilitace probíhá pomalu a nerovnoměrně. Vázne pohyb a řeč, nade vším však dominuje jasná mysl. Ti, kdo znají „slast“ bezesných nocí, si dobře dovedou představit, jak dlouhé jsou náhle jeho dny. Je neděle, 26. září 2010. V telefonickém rozhovoru je rozumět každému slovu. Jako by nemoc ustoupila. Jiří se omlouvá, že si ještě netroufne k počítači, aby několika nejbližším přátelům naformuloval sumu svého poznání. Dokázal to celým životem. O tři dny později ho Hospodin povolal k sobě. V říjnu téhož roku mu rada města Šumperka udělila čestné občanství „in memoriam“.
Ač jistě člověk rovněž chybující, byl a zůstává pro nás do konce dní přirozenou autoritou: obětavým duchovním, věrným pastýřem svěřeného houfce, spolehlivým přítelem, který doopravdy zarmoutil jen jedinkrát – ve chvíli odchodu k tomu, jemuž sloužil. „Neplačte, byl to život hrdinský a pravý“, připojil by Ivan Slavík.
Použitá literatura
1. Filip, Zdeněk: Kdo byl kdo. 200 osobností z historie Šumperka – 2. 80 let Farního sboru ČCE v Domažlicích. Domažlice, Farní sbor ČCE 2003 – 3. Pfann, M: Nová orientace v ČCE. Středokluky, Susa 1998 – 4. Protestant, 1, 1990–15, 2004 – 5. Osobní archiv
Za laskavou spolupráci při doplňování informací děkujeme našim „moravským bratřím“.