Těmito řádky chci reflektovat setkávání s kazateli evangelické církve na půdě bohoslužby. V mém případě nejsou každonedělní, ale ani řídká.
Samozřejmě vím, že když se mi nelíbí, mohu se jich vzdát. Ale to já nechci. I když mi v nich dlouhodobě cosi podstatného chybí: „Šťavnatost“, srozumitelnost, při zachování tradiční podstaty věrouky odraz dnešní doby a také schopnost dostat se pod kůži posluchači sedícího naproti na židli či v lavici. A v tomto textu chci jen konfrontovat svůj názor s jinými a dobrat se toho, zdali je moje mnohaletá zkušenost s rozpačitými dojmy z nadpoloviční většiny kazatelů opodstatněná.
Nevím, zdali má farářské povolení nějaké profesní desatero. Pokud ano, pak by jedním z jeho bodů mělo podle mě být – „Nebudeš nudit suchostí vět svých a ostříháš se všeho, co evokuje pojem fráze!“
Chybí častější přesah do dnešního světa
Náboženství, zdá se mi, patří k civilizaci jako hudba, divadlo, poezie či květinový záhon. Ale já se po návštěvě kostela necítím jako po návštěvě představení, vonné zahrady, či koncertu. Neustále se utkávám s nesrozumitelností, vlastním nepochopením výkladů i s údivem, proč rétor nehovoří slovníkem dnešním. V duchu pak polemizuji s formou i obsahem, ale pak se samozřejmě ozývá vlastní svědomí, že je chyba jenom ve mně. A i když nechci svou nespokojeností zatěžovat své okolí, cítím, že i ti ještě pokornější mívají obdobné pocity. Nemluvím za náhodné návštěvníky bohoslužeb, sám se považuji za tradičního „klienta“.
Chápu, že každý nemůže být Klineckým nebo Halíkem, ale je mi líto, že ač to zřejmě netuší a nepřiznají si to, jen málo kazatelů má větší přesah do dnešního světa za hranice „spolku přátel Bible“. Nad staršími faráři bych mávl rukou, ale setkávám se s tím u mladších. Je to tedy trend vyučovaný teologickou fakultou? Já v dnešních projevech kazatelů pociťuji méně svobody a potěšení z nových formulací náboženských témat než v době před 30 lety.
Osvěžující je přece setkání s prostotou, nikoli prostoduchostí, s plody intelektu nikoli předstíraného, s empatií vůči posluchačům, nikoli s její absencí. A osvěžující bývá také někdy zjištění, že chápání biblických textů se mění s vývojem kultury, vědy, filosofie a všeho, co formuje vnímání člověka během jeho života. S touto zkušeností však kazatelé na trh nechodí, což se míjí s dychtivostí návštěvníků kostela po současném stupni poznání.
Smím vůbec čekat, že mě pobyt v kostele přinutí k zamyšlení nebo k činu, rozjitří emoce, tne do živého, povzbudí, poučí, nebo aspoň vyprovokuje k pozdější diskusi či k předání právě slyšeného poselství někomu dalšímu? Tyto reakce se jaksi nedějí a to mě mrzí.
Ty neviditelné struny ve mně, které dokáže rozeznít hudba, divadlo, četba knihy (někdy včetně teologického textu), podnětná přednáška, vonící zahrada či nádhera krajiny, zůstávají zasuty pod nezáživným projevem člověka, který mě vůbec nezaujal a zůstává mimoběžný. Svou řečí neobhájí ani výběr hlavního biblického čtení, ani ho poté neaktualizuje a nepřeloží jeho poselství do dnešních pojmů. Jinak řečeno, těm starým a dobrým pojmům nedodá nový kontext. A chybí aspoň ta snaha.
Požadovat na faráři to, co na učiteli?
Přijde mi to někdy jako přiznání učitele, že odmítá být dnešní a autentický a že chce své školáky vychovávat přesně tak, jak byl kdysi vychováván sám. Nehodlá se tedy zatěžovat např. novodobějšími poznatky a přístupy v oblasti psychologie, pedagogiky, občanské výchovy atd. Fandili byste mu a posílali rádi své děti do jeho třídy?
Vlastně nevím, do jaké míry chce být českobratrská církev evangelická „spolkem“ uzavřeným, s výjimkou ovšem veřejných pohřbů, anebo společenstvím otevřeným. Navenek působí poněkud starobyle a dosti muzeálně. Ale i muzejníci se přece ve svých muzeích snaží své expozice pojímat odlišným způsobem, atraktivněji, vstřícněji vůči návštěvníkům! Nám však zjevně o návštěvníky nejde.
Svým přátelům, kamarádům, kolegům a známým rádi doporučujeme leckteré koncerty, výstavy, představení či knihy, ale v doporučování bohoslužeb nám cosi brání. Bývá v tom i jejich obvyklá nezáživnost. Že by se řada našich farářů bála popularity? Tedy té, která přesahuje hranice počtu těch několika málo desítek posluchačů, povětšinou z řad babiček a dědečků?
Kazatelé těží z toho, že na výsledky jejich práce neexistují recenze. Nemusejí se jich obávat – na rozdíl od tvůrců amatérských představení či koncertů, kteří placeni nejsou, a přece se aspoň občasných recenzí musí střídavě obávat, střídavě se z nich mohou těšit. Jde v případě kázání vlastně o skutečnou tvorbu, jestliže chybí dostatečná interaktivita?
Nejde mi o kritiku pro kritiku či pokus o novou reformaci – v tom nechť nadále spíme na vavřínech našich předků. Jde mi o apel osobní, výzvu k probuzení větší osobní odvahy u kazatelů, kteří ji částečně projevili už tím, že se vůbec této profesi chtějí věnovat. Vyzývám je – nebuďte baviči, ale ani jejich opakem, kterým jsou suchaři. Nebuďte uspokojeni jen tím, že dokážete své věroučné teze formulovat, zkuste je i podat tak, abyste nenudili.
Sejít se aspoň na půli cesty
Nejde mi ani o to, milí kazatelé, abyste se snažili strhnout své okolí tím, že popustíte uzdu svým emocím a náboženským vznětům. Od toho jsou jiné církve. Vždyť už klasik říká, že je lépe říci ve shromáždění pět slov srozumitelně, než tisíce slov ve vytržení. Někdy však slovo farářovo, ač bez vytržení, působí jako cizí, nesrozumitelná řeč. A to pro pouhé žonglování s teologickými, biblickými i historickými pojmy, při němž se život, jeho realita i jeho tajemství, vytrácí. A to je škoda.
Zmíněný novozákonní klasik také říká, že „na světě je mnoho různých řečí a každá má svá slova. Jestliže však neznám význam těch slov, budu pro mluvícího cizincem a on zas bude cizincem pro mne.“ S člověkem, který mi při odchodu z kostela podává ruku, se však nechci loučit jako s cizincem.
Moje současná nepřítomnost pokory prozrazuje, že v kostele zjevně postrádám to, čemu se v teologickém názvosloví říká přítomnost Ducha svatého, jenž by se stal mým stálým tlumočníkem. Prosím o ni, víceméně marně. Ale jako domorodec prosím misionáře o srozumitelnost, snahu, aby se aspoň na půl cesty vydal i on ke mně.
Rád bych proto vyzval „napadenou“ stranu, aby předložila vlastní pohled. Vážení pane faráři, ať jste odkudkoli, setkal jste se s přímou kritikou svého kazatelského projevu? Byla šetrná, či nešetrná? Prospěla mu? Nenarušila vaše vztahy s kritizujícím? A myslíte si, že je přínosem neexistence recenzí na vaše účinkování, která je v době internetu ve srovnání s ostatními veřejnými projevy naprosto ojedinělá? Nebo naopak může být pro toto povolání minusem?
Text předkládáme jako podnět k diskusi. Pisatel zvolil pseudonym, aby kritice ulomil zbytečně osobní hrot.