Po vzpomínkách Mejly Hlavsy, Ivana Martina Jirouse a Sváti Karáska vyšel v nakladatelství Torst v roce 2010 další střep, doplňující mozaiku historie komunity českého undergroundu. Tímto dílem je knižní interview novinářky Renaty Kalenské se saxofonistou a básníkem Vráťou Brabencem. Už to samo o sobě je důvodem k zvědavosti. Může kniha, nutně zachycující mnohé, co již bylo opakovaně vyprávěno, přinést ještě něco nového? Má takový pokus vůbec smysl? Není to ale jediná otázka, která nad bezmála třísetstránkovým rozhovorem zaznívá. Brabenec totiž oproti svým výše zmíněným kolegům ladí svou paměť do o poznání hlubší tóniny. Tam kde z Jirousových textů prosvítá kriminálem a ústrky nezadusitelné nadšení, kde Hlavsa baví svou vrozenou komikou a Karásek vydává svědectví o víře a naději, tam se Vráťa Brabenec neostýchá nasadit mnohem surovější a temnější dikci. A věru, není to snadné čtení. Jan H. Vitvar ve své recenzi, kterou publikoval v týdeníku Respekt, cítil nesnadnost Evangelia podle Brabence natolik tíživě, že se pozastavil nad oprávněností tohoto titulu: „Evangelium značí v původním slova smyslu dobrou zprávu, v přeneseném pak radostnou zvěst o životě Ježíše Krista. Je to vyprávění plné zázraků a optimistických vizí o spáse nás všech. V Evangeliu podle Brabence moc dobrých a radostných zpráv nenajdeme, zázraky už vůbec ne a celý příběh končí chmurným očekáváním definitivního konce…“
Taková slova prozrazují hned dvojí plochost. Jednak při čtení novozákonních evangelií, a druhak také při čtení Evangelia Brabencova. Pravda, ten, kdo by očekával ohňostroje jiskřivého optimismu, bude pravděpodobně zklamán – a to v obou případech. Brabencovy vzpomínky ale přinášejí mnohem více, než by dokázal seberůžovější text. Přinášejí nejednu skutečně dobrou zprávu. Třeba o tom, že lidskou důstojnost nelze nijak snadno zašlapat – a to ani tehdy, když se takového zašlapávání dopouští člověk sám na sobě. Že odvaha konfrontovat se s násilím a hloupostí sice vede k mnoha vážným poraněním, přesto je to ale postoj smysluplný. Že vítězství není zakleto v „zachování života“, v úspěšném proplutí všemi nástrahami existence, ve vyhnutí se kříži.
Brabenec nese v sobě bolestivý dar, kterým často disponují lidé dlouhodobě pronásledovaní. Nenechává se znesvobodnit okolnostmi a konvencemi. Jeho odmítání obvyklého náboženského jazyka nebo škodolibá vulgarita, se kterou přistupuje ke svému okolí, mohou být pro mnohé čtenáře velkou překážkou. To samé platí o alkoholu, ve kterém se nerozlišitelně proplétá zabíjející démon s úlevným krotitelem démonů. Tím vším ale prosvítá světlo, které ani Brabenec nedokáže svou cudnou hrubostí zatemnit. Po mnoha vypitých rumech, unavený a nemocný, se tohoto světla sám letmo dotýká, když pod vlivem Martina Bubera mluví o „jiskře něčeho dobrýho, něčeho božskýho, něčeho krásnýho“, která je někde pod povrchem vložena v každém člověku…
Tolik k zpovídanému. I tazatelka, Renata Kalenská, je ovšem v této knize velmi důležitou postavou. Její novinářská zkušenost se totiž naštěstí neprojevila odtažitou profesionalitou „neviditelné“ dokumentaristky. Tam, kde se Brabenec neváhá svléknout a odhalit, Kalenská jej v tom nenechává opuštěného. Takový osobně angažovaný přístup k rozhovoru jistě není snadný (a pokaždé možný), v tomto případě je ovšem výrazně ku prospěchu výsledku.
Brabencovo odpovídání je poctivé. Právě v tom tkví také oprávněnost a smysluplnost celé knihy. Stejně jako biblická evangelia totiž nečerpá svou hodnotu z neopakovatelné originality, ale z pravdivosti svého obsahu. A pravda se neoposlouchá.
Evangelium podle Brabence
Rozhovor Renaty Kalenské, Torst 2010