Určitě se vám taky občas stane, že vám nějaká písnička zní v uších a ani pořádně nevíte proč. Stalo se mi to nedávno s písničkou slovenské zpěvačky Tiny. Zpívá v ní, že ji baví ten pocit, když je „niečo poprvýkrát“. Uvědomila jsem si, že je v tom kus pravdy. Zažít něco poprvé je vzrušující pocit, a nemusí jít zrovna o lásku. Dokonce i věci, kterých se obáváme, přinášejí napětí, energii potřebnou k tomu, abychom přijímali životní výzvy. První zkouška, porod, první den v zaměstnání nebo třeba napsat první velký článek. Tyhle události spojuje velká vůle dokázat, že to zvládnu, a zároveň strach a nervozita.
V zásadě je nám odměnou už jenom to, že jsme se odhodlali a rozhodli se ten krok udělat. Jde o to přijmout tu výzvu a poprat se s ní. Nesesypat se z toho, když to třeba nevyjde nebo se nám dostane nějaké kritiky. Ježíš se ostatně taky vydal na cestu, kde všechno bylo nové a poprvé. Pokud se budeme držet jen toho, co bezpečně známe a kde je nám dobře, připravíme se o nové zážitky a možnosti dozvědět se o sobě něco nového.
Vím, o čem mluvím. Jsem středobodem autistického světa svého syna. Každá nová situace ho děsí. Nejraději by jedl těstoviny třikrát denně. Kupříkladu ochutnat novou potravinu je problém. Někdy se mi povede zmást ho tím, že mu řeknu, že to jako malý jedl a moc mu to chutnalo. Nesnáším lhaní, ale tohle je snad omluvitelné, i když si zahrávám s ohněm, přijít na to Marek, byl by zdrcený. Tohle číslo Protestanta radši hned schovám.
Když děláme něco poprvé, tak zrovna jako Marek vzpomínáme na podobné události, abychom si řekli, že jsme to už zažili, a tudíž to zvládneme. Dodáváme si odvahu. Když se nám to nepovede, máme chuť utéct, vrátit se zpět, ale pokud nejsme autisté, pak zvítězí naše zvědavost a vůle. Jdeme do toho znova.
Tím chci říct, že upínat se fatalisticky k tomu, že to hned poprvé musí vyjít, je taky chyba. Když jsem šla prvně na bohoslužbu, nerozuměla jsem rituálům a byla jsem z toho hrozně nesvá, ale nevzdala jsem to. Právě proto, že na tom bylo cosi vzrušujícího. Dlouho mi trvalo než jsem si řekla, ano, tady se cítím dobře, sem patřím. Pamatuji si den, kdy jsem to poprvé řekla a uvědomila si, že poprvé se může stát, i když jsme někde po třicáté.
Potkat někoho poprvé je Boží výzva a je na nás, zda ji využijeme. Přátelství, spolupráce, láska nebo jen další úsek cesty? Může trvat měsíce i roky než přijdeme na to, proč jsme se tehdy právě s tímhle člověkem měli potkat, ale o to krásnější může být ten moment opravdového prvního setkání.
Pokaždé, když jdu s Markem někam, kde to nezná, musím se obrnit velkou trpělivostí. Přesto to nevzdávám, každá překonaná překážka znamená zkušenost a nové možnosti. Marek asi nikdy nebude mít slovo „poprvé“ mezi oblíbenými, ale možná jednou najdeme ty správné dveře. Výzvu, kterou má on připravenou na tomhle světě, a já věřím, že má.