Text Marek 3,20–35 Čtení Job 42,1–8
Mk 3,20–35
Vešel do domu a opět shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl. Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, říkali: „Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ Zavolal je k sobě a mluvil k nim v podobenstvích: „Jak může satan vyhánět satana? Je-li království vnitřně rozděleno, nemůže obstát. Je-li dům vnitřně rozdělen, nebude moci obstát. A povstane-li satan sám proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát a je s ním konec. Nikdo nemůže vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka dříve nespoutá. Pak teprve vyloupí jeho dům. Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“ Toto pravil, protože řekli: „Má nečistého ducha.“
Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. Kolem něho seděl zástup; řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“ Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?“ Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“
Temnou nocí bloudím sem a tam, černá s bílou smíchaly se spolu. Obě dnešní čtení mají jednoho společného jmenovatele. Na jedné straně je Jób a jeho přátelé a na straně druhé je Ježíš a jeho rodina. V obou případech je hrdina nařčen z blasfémie, z rouhání. V obou případech se jeví, jako by se hlavní hrdina rouhal, vysmíval, Bohu a všemu svatému. A ve skutečnosti je to přesně naopak.
Nejprve Jób. Velmi zbožný a vážený muž, bohatý a štědrý, denně přináší oběti Hospodinu za sebe a všechny své děti. Když v tom si ho všimne Satan, hebrejsky Protivník, a začne namlouvat Hospodinu, že ho prý Jób uctívá jen a jen proto, že mu jde o majetek. Kdyby ale Bůh na tento majetek sáhl, co pak? Bude ještě Jób tak zbožný? Je Jóbova zbožnost motivována láskou k Hospodinu? Nebo láskou k majetku, vlastnímu životu, dětem, nebo snad ze strachu před chudobou, smrtí a zatracením? Bude Jób stejně zbožný, když mu Bůh vše sebere? Stojí Jóbovi Hospodin za to, aby ho Jób miloval jen tak? Zadarmo? Když za to nic nedostane? Je Hospodin milovatelný jen sám o sobě? Je hoden lásky lidí bez ohledu na to, co jim dává?
Hospodin vsadí svoji pověst na život člověka. Začíná největší napínák v dějinách lidstva. Prokleje Jób Boha, když přijde o všechno? Postupně přijde o majetek… nezapře Boha, neprokleje Boha. Přijde o děti… neprokleje Boha… Přijde o střechu nad hlavou… nezačne se rouhat… přijde i o zdraví… a nezarouhá a nezarouhá… jediné, co mu zbylo, je manželka, která ho ponouká, ať si zarouhá… že ho pak Bůh nechá na pokoji. Proklej Boha a umři. Asi jí z toho samotné bylo zle, vidět ten průšvih, který je postihl.
Aby toho nebylo málo, vyvalí se zbožní kamarádi. Komu čest tomu čest, týden vedle Jóba sedí a solidárně mlčí. Ale pak už to nevydrží a začnou nenápadně Jóba napravovat. Musí si vzpomenout. Je určitě prokletý. Nějak si musel zprotivit Boha. Určitě má někde nějaký nevyznaný hřích. A Jób místo toho, aby začal vyznávat i své nevědomé hříchy, tak se rozkřičí na Boha.
Kamarádi Boha obhajují a říkají Jóbovi, že si za to všechno určitě může sám, Bůh je přece milosrdný… Jób jen musí přijít na to, čím Boha naštval. Jenže Jób jen křičí do nebes a řve a volá strašné věci. Hned na začátku třeba říká „A proč muži, kterému je cesta skryta, ji Bůh zatarasil?“ (Jb 3,23) Jób obviňuje Boha z toho, že mu hází klacky pod nohy, … a bude hůř. Otevře si na Boha ústa ze svých hlubin bezedných „K čemu je ti dobré, že mě týráš? Zprotivil se ti výtvor tvých rukou, že dáváš zářit záměrům svévolníků? (Jb 10,3) Odvážně řve do nebes: Zmlkněte přede mnou, ať mohu mluvit, pak ať se přese mne přežene cokoli. Chci nasadit svou kůži, dát svůj život v sázku. Bůh má přece být milosrdný, tak proč si ho vzal ze terč? Jób chce odvolací soud… a chce si obhájit svoje cesty před Bohem. I kdyby mě zabil a já už neměl co očekávat, přece bych chtěl před ním obhájit své cesty. Vždyť on je má spása. Rouhač k němu nemá přístup. (Jb 13,13–16) Ten člověk už nemá co ztratit a řve nahoru. Ale jeho přátelé to nemohou rozchodit.
Bůh je přeci přítel, toužit po smrti, pohrdat svým životem, obviňovat Boha za své trápení… vyzývat Boha na soud… to je rouhání. Diskuse se nekonečně točí v kruhu. Když vtom zazní s nebe hlas a místo odpovědi zazní výčet toho, co Hospodin stvořil a jak se o to stará.
A závěr jsme četli. Verdikt zní: Jób se nerouhal, rouhali se jeho přátelé. Jób za ně má dokonce přinést oběť. A tak na soudu Jób vyhrál a uzavírá diskusi tím, že Bůh je hodný lásky a úcty sám o sobě i bez ohledu na to, zda nám zrovna žehná. Navzdory svému utrpení nastavuje Všemocnému Hospodinu druhou tvář a říká mu „Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný…. Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.“ Místo toho, aby se rouhal a zemřel, jak mu to radila jeho žena, naopak vyznává, že i kdyby nic neměl dostat z Boží náruče, rád by Boha poznal lépe bez ohledu na to, zda za to něco bude mít, pro Boha samotného.
Až nyní spatřuje Boha, když nemá nic jiného, než svoji napospas vydanou existenci, nahý před Bohem, nahý před sebou, má jen víru.
Druhý příběh je tomuto velmi podobný. Jedná se o anekdotu ze života Ježíše. Na začátku své služby, sotva třicetiletý Ježíš začíná být poměrně známým kazatelem. Lidé se na něj lepí jako vosy na med. A Ježíš je s nimi rád. Oproti slušnému asketickému Janu Křtitelovi byl v Matoušově evangeliu Ježíš označovaný, jak Bible kralická půvabně překládá, žráč a pijan vína. Charismatická superstar v rozpuku, Ježíš, pozve všechny své posluchače domů. Nevíme kam domů, ale vzhledem k tomu, že Ježíš neměl svůj domov, pak byl buď jeho rodičů, anebo spíš nějakých jiných příbuzných. Představte si třeba sto lidí náhodně posbíraných po ulici, jak se snaží vecpat k vám do bytu. Bylo jich tak moc, že ani chleba nestačil.
Jakmile se o tomto Ježíšově návalu pohostinnosti dozví příbuzní, běží domů a čteme, že se Ježíše chtějí zmocnit. Je to jako scéna z nějakého komického filmu. Ježíš se s příbuznými honí kolem stolu, zatímco dům je plný hladových hostů, které si tam pozval on.
Proč se ho rodina chtěla zmocnit? Čteme, že si mysleli, že se pomátl. To jsi přehnal, Ježíši. To už je moc.
Markovo evangelium hned do téže doby zasazuje pokračování celé situace. Vypadá to, že si rodina na pomoc přizvala nějaké rabíny a učence a znalce zákona, aby si s ním nějak poradili. A tato delegace usoudí, že má Ježíš nečistého ducha. Nepomátl se, je posedlý. Mluví sice o Duchu svatém, ale ve skutečnosti to vše dělá ve jménu knížete démonů, Belzebuba, neboli toho jobovského Satana. Ježíš se s nimi snaží mluvit, ale mluví s nimi nikoli na rovinu, nýbrž v podobenstvích, tedy jak čteme jinde, aby nepochopili. Farizeové, rabíni a zákoníci zde plní funkci Jóbových přátel.
Něco je s tebou špatně, Ježíši, tohle se nesluší, chovej se tak, jak se sluší a patří. Když se chováš takhle, to už jsi na tom asi hodně špatně. To jsi asi už odpadl, jestli ty nejsi už rovnou posedlý.
Hlava jim to nebere.
Po krátké diskusi Ježíš shrne celou situaci a vydává nové učení: Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. (Mar 3,28) To není jen tak. U toho je třeba se zastavit. Slyšíte to?
Všechno bude lidem odpuštěno. Ježíš zde vydává generální pardon do budoucna. Všechno bude lidem odpuštěno. Hříchy budou lidem odpuštěny. Všelijaká rouhání budou lidem odpuštěna.
Je tu jen jeden háček. „Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“ (Mk 3,29) A hned za tím čteme: „Toto pravil, protože řekli: ‚Má nečistého ducha.‘“ (Mk 3,30)
Tak bude všechno všem odpuštěno, nebo ne? A jak poznám, zda jsem neudělal neodpustitelný hřích? A budu spasen? A miluju Boha jen pro něj nebo pro svoji spásu?
Proč Ježíš začal mluvit o rouhání se Duchu svatému? V textu to přímo je: „Toto pravil, protože řekli: ‚Má nečistého ducha.‘“ (Mk 3,30) Oni ho totiž nepoznali. Rodina ho nepoznala jako vykupitele, zákoníci ho nepoznali. Jeho svatost jim zůstala skryta. Byl mezi nimi, ale oni ho nepoznali. Nepochopili, co dělá a z jaké moci a z jakého titulu to dělá. A jak je to vyděsilo, tak řekli, že je posedlý.
Rouhání, to je druh znesvěcení. Je to opak posvěcení. Je to znečištění něčeho posvátného. Ježíš se jeví jako ten, který veškeré svaté pořádky otáčí vzhůru nohama, jako ty stoly penězoměnců v chrámu. Jeví se jako ničivý element. Ježíš se chová jako žrout a ochlasta, dotýká se malomocných, tahá se po hostinách s lůzou a nečistými…dotýká se nečistých… tím by se teoreticky měl znečistit. Takhle se to jeví… ale jak je to doopravdy?
Místo toho, aby se znečistil, tak svým dotykem uzdravuje a posvěcuje. To vše, co dělá, dělá v Duchu svatém, který je silnější než nečistota.
Ten kdo vidí jen to, že se Ježíš dotýká malomocných a jí s nimi, ten jeho chování chápe, jako že se pomátl a že má nečistého ducha. Ale ten, kdo vidí ovoce, které za ním je, slepí vidí, hluší slyší… ten ho chápe jako svatost sestoupivší v těle na zem. A tak farizeové hřeší proti Duchu svatému, když tohoto stvořitelského ducha jednajícího skrze Ježíše nepoznají a nazvou ho duchem nečistým, belzebulem a satanem. To je rouhání proti Duchu svatému, označit Ducha svatého za Satana. Znesvětit či odsvětit ducha svatého.
A proč to nebude odpuštěno ani v tomto věku a ani v budoucím? No, protože odpuštění, tedy osvobození od vin, vykoupení od hříchů a spása a potažmo posvěcení, jsou vázané na víru. Sola fide. Jsme spaseni skrze milost víry. Dokonce i pohané jsou nyní rituálně čistí, protože jsou očišťování Duchem svatým. Duch svatý přebývá v srdcích všech věřících a očišťuje je tak. Pokud ale někdo vnímá tohoto očišťujícího ducha, toho, jímž Kristus konal zázraky, vysvobozoval, očišťoval a posvěcoval, jako nečistého, tak si k tomuto Duchu svatému zavírá sám cestu. Pokud prostředek spásy někdo chápe jako nástroj satanův, pak mu asi tento prostředek nebude moc platný, protože místo toho, aby ho použil, bude se mu vyhýbat. A místo toho, aby dveřmi prošel, radši je zavře.
Poučení tedy zní, že všechno bude lidem odpuštěno, všechny možné hříchy i rouhání. Jediné, co je k tomu potřeba, je však neuzavírat se před tím, který nás stvořil. Druhé poučení zní, že to, co se může jevit jako satanské, pomatené a nečisté, může být naopak kámen zavržený od stavitelů, jenž se stal kamenem úhelným. To, co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; (1K 1,27) Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. (1K 1,25) To, co se jeví jako propadák, může být sláva. To, co se jeví jako prohra, může být vítězství. To, co se jeví jako smrt, může být život. Bděte tedy, mějte oči otevřené a s odvahou věřte.
Amen.