Proklamace bahá’í víry (O bahá’í víře a situaci bahá’í věřících v Íránu viz Protestant 7/2014. s. 9.) o tom, že země je jediným domovem a my lidé jsme plody jednoho stromu („Jste všichni plody jediného stromu a listy jedné větve“. Viz Bahá’u’lláh, Bahá’u’lláhovy Desky zjevené po Kitáb-i-Aqdas, Išráqát, s. 109.), určitým způsobem demonstrují slavnosti a setkávání, k nimž bahá’í věřící zvou všechny bez ohledu na jejich náboženskou či názorovou příslušnost.
4. července letošního roku jsem se ve Vídni zúčastnila jedné z bahá’í slavností, zvané Sommerfest (letní slavnost). Tato slavnost byla již pátou v pořadí. Rakouské bahá’í společenství má ve Vídni od r. 2010 své národní centrum. Secesní budova postavená v letech 1903–1905 je jednak administrativním sídlem bahá’í víry a jednak místem setkávání za účelem oslav bahá’í svátků, přednášek a mezináboženských setkávání. K těm jsou s výjimkou svátku 19. dne a bahá’í voleb zváni všichni lidé.
Bahá’í společenství kromě letních slavností organizují každoročně letní a zimní školy, které jsou vždy tematicky zaměřené. Diskutovaná témata se často věnují otázkám rodiny, vztahů, života ve společenství, výchovy a vzdělávání. Jejich záměrem je ovšem i prohloubení ve víře, duchovní rozjímání, čtení textů, účast na přednáškách a workshopech.
Všichni jsou zváni
Při cestě na vídeňskou letní slavnost mi vytanula asociace s Havlovou „Zahradní slavností“. Zejména Plzákovo několikeré opakování jedné sentence: „Zahradní slavnost patří všem“ se mi propojilo s bahá’í proklamací o tom, že země je jediným domovem, jakýmsi místem společného sdílení prostoru, ale i celkového duchovního klimatu. Že daný výrok o zemi coby společném domovu nechce zůstat v pozici „abstraktní proklamace“, ale motivem k jednání, konkrétně k jednání kooperativnímu, kterému jde o bytí celku a o jakési globalizované bytí, které se zakládá na uznání hodnoty člověka – lidstva, dokazuje i tato letní slavnost.
Člověk není z pohledu bahá’í víry kvalitativně hodnotnější z pozice své funkce. Člověk má hodnotu už tím, že je člověkem. Bytí člověka je hodnotné bez ohledu na jeho pohlaví, národnost, světonázor, sociální status apod. Tento fakt se ozřejmil právě při letní slavnosti, neboť i když byl jistě předem ohlášen čas zahájení a čas skončení akce, k žádnému verbálnímu zahájení ani skončení slavnosti nedošlo. Slavnost společně začala a společně také skončila. Nikde se slovy Havlovy hry „Zahradní slavnost“ neozvalo slovo „zahajovače“ či „likvidátora“ akce. Byť má bahá’í víra svou institucionální bázi a její správní struktura počítá s určitou hierarchií služeb, liší se od ostatních, ať už náboženských či jiných institucí, způsobem přístupu k dělbě moci. Ta má primárně fungovat ve smyslu spolupráce na bázi konzultace.
Odhlédnu-li od letní slavnosti pak je důkazem spolupráce bahá’í věřících a bahá’í institucí s institucemi a jednotlivci, kteří působí mimo oblast bahá’í společenství, angažovanost v projektech podporujících vzdělávání, lidská práva, životní prostředí.
Víra jednající
Na letní slavnosti zazněla myšlenka o tom, že bahá’í víra je orientovaná nikoli dogmaticky, ale na jednání. V samotných bahá’í textech má čin – jednání – zpravidla vysokou hodnotu, není jen naplněním mluvení, je důkazem toho, že člověk tomu, co říká, skutečně věří, a myslí to vážně. ´Abdu’l-Bahá, jedna z primárních postav bahá’í víry, považoval pouhé teoretizování za deficitní. Jeho otázka: „K čemu je nám dobré, souhlasíme-li se všeobjímajícím přátelstvím a hovoříme-li o vzájemnosti lidského rodu jako o velkém ideálu? Dokud se tyto myšlenky nepřenesou do světa činů, jsou zbytečné“, má stále aktuální tón. Bahá’í věřící tak považují za důležitý rys jejich víry angažovanost v sociální sféře, snaží se o to, aby jejich víra byla vírou žitou, přinášející své plody. Snaží se být náboženstvím dynamickým, které spíše než aby podléhalo tradici, reaguje na aktuální problémy lidstva a ty řeší s ohledem na zákony své víry.
Když Hugo v „Zahradní slavnosti“ líčí ambivalentnost bytí, jistě tím neodkazuje na bahá’í uvažování o stavu světa. Přesto zde použiji část jeho monologu, abych na něm demonstrovala to, že v bahá’í víře jde tak trochu i o to „nebýt“, respektive nelpět na vlastních zájmem, ale jednat ve prospěch celku v globálním slova smyslu, nikoli v tom stranickém, tak jak by se mohlo zdát těm, kteří na vlastní kůži zažili komunistický režim. Za platformu jednání považují bahá’í věřící jednotu v mnohosti, což je teze objevující se v současném mezináboženském snažení často s různými konotacemi. Jednota jednání v rámci bahá’í víry vyplývá ze společně sdílené víry, ale i ze společné konzultace rozličných témat. Konzultují se jak vnitřní záležitosti bahá’í víry, tak i ty, které s vírou příliš nesouvisejí. Z širší perspektivy je bahá’í víře vlastní kooperace mezi náboženstvím a vědou, ty si slovy ´Abdu’l-Baháa nesmí protiřečit. Přes rozdílnou optiku a diskurs se lze shodnout na tom, že společné mluvení, diskuze, konzultování jakýchkoli záležitostí má větší smysl než nezájem a neochota nebo dokonce násilné odmítání se jakékoli komunikace vůbec zúčastnit. Ta totiž vždy vyžaduje jistou míru úsilí, tolerance a vytváření kompromisů. Život obecně se ovšem stává teprve životem na základě jisté míry „nebytí“. Z toho, že člověk vystoupí ze sebe sama a dá se, vydá sám sebe pro toho druhého, vyplývá program životního zacílení.
Hugo v Zahradní slavnosti praví: … „Nevím, jestli vy chcete víc být nebo víc nebýt, a kdy chcete být a kdy nebýt, ale já chci být pořád, a proto musím pořád tak trochu nebýt – člověka totiž, když občas tak trochu není, vůbec neubude! A jestli v tomto okamžiku poměrně dost nejsem, ujišťuji vás, že brzy budu možná daleko víc, než jsem kdykoli dosud byl – a pak si o tom všem můžeme ještě jednou popovídat, ale na poněkud jiné platformě!“ (Václav Havel, Zahradní slavnost).