Říkal jsem si, že letos o Prague Pride do Protestanta už psát nebudu. V uplynulých letech jsem se tématu věnoval dost a skoro se mi zdá, že všechno důležité jsem už napsal. To bylo ale před velkým rozruchem kolem vystoupení sestry Jeannine Gramick, který se pro svou konfliktní atraktivitu dostal i do velkých médií. Protože to všechno mám bezprostředně z první ruky, rád bych se k celé události vrátil a některé věci snad uvedl na správnou míru.
Sestra Jeannine Gramick je řeholnice, která se v USA už od 70. let věnuje duchovní péči o lidi z komunity LGBTQ (tedy lesby, gaye, bisexuály, transsexuály a queer lidi). Na letošní Prague Pride sestra Jeannine přijela na pozvání organizace Logos Česká republika – ekumenického společenství, které si v České republice klade podobné cíle jako ve Spojených státech sestra Jeannine a její organizace New Ways Ministry. Sestra Jeannine byla z účasti na Prague Pride už předem nadšená a ještě větší radost měla, když se nám podařilo vyjednat s Akademickou farností při kostele Nejsvětějšího Salvátora, aby se její přednáška na téma šikany v církvi a mimo ni konala právě tam. Snaha uspořádat jednu z akcí Prague Pride na půdě římskokatolické církve nebyla snahou o vytvoření bulvární senzace. Kdyby se dveře kostela účastníkům a účastnicím Prague Pride skutečně otevřely, bylo by to ze strany římskokatolické církve zásadní gesto – symbolické, ale přesto zásadní. Bylo by to jasné vyznání, že církev má být otevřena všem bez ohledu na sexuální orientaci nebo genderovou identitu. Dominik Duka by ovšem takové gesto vstřícnosti patrně nepřenesl přes srdce, a proto vystoupení sestry Jeannine na půdě Akademické farnosti zakázal. Konzervativní katolíky a katoličky tím potěšil, ty otevřenější zklamal.
V jedné internetové diskuzi mi kdosi vytkl, že se příliš zabývám poměry v římskokatolické církvi a pokud kritizuji Dominika Duku, pletu se jako evangelík do věcí, do kterých mi nic není. Někdo jiný mě zase už v roce 2012 káral, že bych se do Duky neměl navážet v zájmu dobrých ekumenických vztahů. Obě tyto připomínky se snažím brát vážně a cítím, že bych svou bojovnost v této věci měl vysvětlit. Tedy: jsem ekumenicky smýšlející křesťan. Kdybych jím nebyl, vzkázal bych všem katolíkům a katoličkám, kteří a které v římskokatolické církvi trpí šikanou a nepřijetím, ať z této církve vystoupí a hledají prostor pro duchovní život jinde. Díky osobním ekumenickým rozhovorům jsem ale pochopil, že to není tak jednoduché. Pokud bych já – jakožto evangelík – cítil, že mě moje církev utiskuje a dusí, mohl bych z ní odejít a vstoupit do jiné, případně si sám nějakou založit, aniž bych musel zásadně měnit svoje teologické chápání církve, světa i sebe sama. Lidé z římskokatolické církve samozřejmě odcházejí, ale mnohdy je z toho celoživotní trauma. Římskokatolická církev má pro věřící velkou cenu bez ohledu na to, kdo je zrovna papežem a co zrovna hlásají místní preláti. Katolíci a katoličky, které znám, mnohdy pociťují velkou bolest tváří v tvář aroganci a necitlivosti svých biskupů. Nemohou ale jen tak odejít a pak třeba zase přijít. To jsem se naučil chápat a respektovat. A protože vnímám katolicky věřící křesťany a křesťanky jako své bratry a sestry ve víře, neumím přehlížet nespravedlnost, která se mnohým z nich ze strany českých církevních autorit děje. Nejde tedy o to, že bych chtěl strkat nos do cizích záležitostí. Ani o to, že bych byl málo ekumenicky citlivý – právě naopak. Pokud se v České republice chci zasazovat o práva křesťanů a křesťanek s jinou než heterosexuální orientací, je jasné, že půjde v první řadě o katolíky a katoličky – jednak jich je nejvíc, jednak je nespravedlnost, která se jim děje, v římskokatolickém prostředí podstatně větší než v ČCE nebo CČSH. Proto je římskokatolická církev na pořadu dne a proto i mně jakožto aktivistovi stojícímu mimo římskokatolický prostor velmi záleží na postoji římskokatolických církevních autorit k LGBTQ komunitě.
Dominik Duka mávne rukou a řekne, že většina účastníků Prague Pride beztak není věřící. Tím jako by říkal, že ho těch „pár“ věřících na Prague Pride nezajímá. Velmi křesťanské, velmi humanistické. Když přibližně 170 lidí, kteří navštívili přednášku sestry Jeannine Gramick, nadšeně tleskalo a mnohým z nich její slova o otevřenosti a potřebě změny oficiálního učení církve promluvila do života, cítil jsem na jednu stranu zadostiučinění, na druhou stranu smutek: to jsou lidé, které jejich arcibiskup přehlíží, v lepším případě ignoruje, v horším případě přezíravě opakuje nesrozumitelné poučky o tom, že se k ním má přistupovat se „soucitem a jemnocitem“, že jsou „vnitřně nezřízení“ a nezapomene dodat, že si žádné diskriminace LGBTQ lidí v České republice není vědom. Duka naprosto přehlíží realitu mnoha lidí zraněných a neustále zraňovaných – nejen jeho – církví a tím jim v podstatě zasazuje další ránu.
I proto jsem se letos rozhodl, že odložím evangelický ostych a proti Dukovi se postavím radikálně. Jako evangelíci a evangeličky bychom neměli ve jménu ekumeny rezignovat na to, co nakonec stálo i u zrodu naší tradice: tedy na kritiku mocenského pózování církevních hodnostářů, nedostatku otevřenosti a milosrdenství, arogance. Není to nijak antiekumenické – jsou to především bratři katolíci a sestry katoličky (včetně bývalých), kdo mě o potřebnosti tohoto boje svými příběhy přesvědčují.