Zdá se, že v České republice je pravicový extrémismus na ústupu. Lidé jako Adam B. Bartoš nebo Tomáš Vandas přestali být zajímaví. Jako by se zároveň trochu přestali snažit. Policie si naopak dělá starosti s levicovým extremismem. Drsně vyklidila usedlost Cibulka, kde už několik let žili aktivisté na smlouvu s majitelem, v akci jako ze špionážního filmu odhalila anarchistickou buňku, která dokonce chystala teroristický útok – jakkoli se zdá, že všechen terorismus je tady dílem agenta-provokatéra. Co se v české společnosti děje? Jak došlo k oslabení pravicového extrémismu a posílení levicového?
Odpověď je jednoduchá: extrémismus neexistuje. Co tím míním? Extrémismus sám o sobě není pojem, který by nesl obsah. Abychom mohli označit něco za extrémismus, musíme mít zároveň představu o tom, co extrémismus není. A to může být velmi různé. Za extrémismus lze například považovat usilování o parlamentní demokracii v systému absolutistické monarchie nebo boj za soukromé vlastnictví v komunistické společnosti. Právě společnost – a vládnoucí režim – určuje, co je normální a co extrémní. Pokud sledujeme, že je pravicový extrémismus na ústupu, jak jsem psal na začátku, může to znamenat dvě věci: buď názory běžně označované za extrémně pravicové skutečně ze společnosti mizí nebo se – právě naopak – přesouvají ze sféry extrémního do sféry normálního. Naši situaci naneštěstí vystihuje spíš druhá možnost.
Lidé, kteří velmi otevřeně a bez servítků hlásají nenávist ke konkrétní náboženské menšině, mají prostor ve sdělovacích prostředcích a nadšeně se k nim přidávají členové politických stran, které jako extrémistické nikdo nechápe. Nakonec se zdá, že islamofobii přijala za vlastní většina stran bez ohledu na to, zda se hlásí k pravici nebo levici. V souvislosti s uprchlíky se běžně hovoří o „přirozené“ a „nepřirozené“ migraci, kdy se tou „přirozenou“ míní imigrace z Ukrajiny, Ruska a Běloruska a „nepřirozenou“ zbytek, což je představa, které nelze rozumět jinak než jako hodnocení lidí na základě etnicity. Jako křesťan jsem rád, že žiju v sekulárním státě a pokládám to za důležitou podmínku skutečné demokracie – proto hodnotím jako naprosto nepřijatelné návrhy filtrovat uprchlíky podle náboženské příslušnosti (bez ohledu na absurdnost představy, že syrští muslimové se budou do české společnosti integrovat hůř než syrští křesťané). Tyto a podobné ideje zaznívají v českém mediálním prostoru jako na běžícím páse. Neposloucháme je ovšem od žádných pravicových extrémistů, ale od zástupců zavedených politických stran včetně ministra Chovance, diplomatů, renomovaných osobností. Znamená to, že jsou méně nebezpečné?
Jana Černochová jistě není extrémistka. Je jednou z nejúspěšnějších političek ODS, která na žádném seznamu extrémistických subjektů nefiguruje. Přesto se účastní demonstrací nenávistného hnutí Islám v České republice nechceme a tvrdí, že „Evropa doplácí na svůj multikulturalismus“. Černochová zároveň odmítá, aby se o ní hovořilo jako o nacionalistce, a popírá, že by její oblíbená iniciativa měla cokoli společného s pravicovým extrémismem. Asi právem: Islám v České republice nechceme nezapadá do obvyklých představ o krajní pravici. Na povrchu se profiluje jako občanské hnutí spojené jednou ideou, stejně apolitické a neideologické jako cokoli jiného.
Dovolím si malou odbočku: až na výjimky se celá česká politická scéna snaží skoro až neuroticky předstírat apolitičnost a neideologičnost. Extrémním vyvrcholením tohoto pózování je politické hnutí Andreje Babiše, ale velmi podobným způsobem se svých prvních volebních úspěchů dobrala i TOP 09. Nakonec i Tomio Okamura sází právě na tuto kartu. V čem je problém? Uznáváme existenci několika málo politických ideologií a kdo se k žádné z nich nehodí, má nárok předstírat, že žádnou nezastává. Je to ale iluze: není možné nezastávat žádnou ideologii, tím méně pak v politice. Řekněme ale, že určité politické názory mají to privilegium a mohou se vydávat za neideologické – podle společenské objednávky. A tady to začíná být zajímavé. Toto privilegium dosud měly postoje jako důraz na tržní hospodářství a soukromé vlastnictví, chápání sociálních nerovností jako přirozeného důsledku ekonomických procesů, upřednostňování ekonomických měřítek před všemi ostatními atd. Tyto postoje byly hodnoceny nikoli jako ideologie, ale jako zdravý rozum, protože jinak to nejde, respektive to nejde lépe. Do tohoto velkého koše hraně neideologických postojů se nám v těchto dnech dostávají věci, které znepokojují i řadu lidí, kteří proti jeho existenci donedávna nic neměli nebo z ní dokonce těžili.
Konstatovat, že nějaký postoj je ideologický, samo o sobě nic neznamená. Ideologické je (skoro) všechno. Existují ideologie dobré i špatné. Musíme si vybrat, jaké se nám líbí. Past, kterou nám vytváří diktát neideologičnosti – sám o sobě ideologický – znamená, že mnohdy nejsme schopni reflektovat kořeny svých názorů, což nakonec vede k naprosté neschopnosti vést o věcech dialog.
Máme tedy dvě kategorie, které v naší situaci nedávají smysl: extrémismus a (ne) ideologičnost. Možná je načase začít přemýšlet jinak. Názory by měly být odmítány nikoli na základě své extrémnosti nebo ideologičnosti, ale s ohledem na konkrétní obsah. V praxi to znamená několik věcí. Za prvé, posuzováním hnutí jako je Islám v České republice nechceme podle měřítek extrémnosti můžeme dojít k nicneříkajícímu – a pro mě smutnému – závěru, že s ohledem na společenské klima a výroky předních politiků na něm není nic extrémního. Za druhé, nemá smysl snažit se tyto lidi nálepkovat jako fašisty, protože mohou poměrně oprávněně doložit, že fašisté nejsou. Za třetí, je třeba držet se měřítka, které nám o celé věci skutečně něco řekne.
Pro mě je tím měřítkem humanismus. Myslím, že výzvy ke střílení uprchlíků u evropských břehů (viz výroky „renomovaného sociologa“ Petra Hampla) nebo selekce „dobrých“ a „špatných“ uprchlíků na základě jejich náboženské víry jsou s humanismem ve zjevném rozporu. Osobně nemám problém s tím, že humanismus je ideologie. Jsem ideologický člověk a k této ideologii se hlásím. Bojím se jen, aby se z ní za chvíli nestal ten extrémismus.
Andrew R. Morton, Extremismus
Extremismus jako takový není nutně nebezpečný. Termín „extremismus“ je nepřesný a dvojznačný. Užívá se obzvláště v souvislosti s jakýmkoliv plánovaným zločinem.
Lze polemizovat s prastarým pravidlem „všeho s mírou“, které upřednostňuje střed před extrémem. Zdá se, že současná politická preference „středu“ (středolevicového nebo středopravicového) vychází právě z tohoto pochybného pravidla. Není vlastně důvod dávat přednost umírněnosti před extrémním či radikálním postojem. Řada zastánců křesťanské tradice vidí víru jako radikální nebo extrémní spíše než jako umírněnou a nepovažovali by za přiměřené být umírněným křesťanem, muslimem či vyznavačem jiného náboženství.
Zdá se, že politické strany ve Velké Británii a celé Evropské unii, které by bylo možno volně nazvat „sociálně-demokratické“, se v poslední době nejen přidaly k všeobecné tendenci být v umírněném středu, ale také přijaly postoj liberálního „laissez faire“, což znamená, že jsou permisivní a neintervenční.
Je možno tvrdit, a také se o tom diskutuje, že toto vakuum vytvořené nejen nečinností ale i absencí vášně, se nyní plní stranami, které jsou velmi neliberální, jsou represivní a někdy násilnické. Náboženské strany jsou často nazývány „fundamentalistické“, a sekulárním se říká „ideologické“. Přesnější označení obou by mohlo být „totalitní“. U zastánců těchto stran si ovšem lze všimnout, že oproti umírněným a nečinným sociálním demokratům jsou velmi aktivní a vášniví. To vedlo slovinského filosofa Slavoje Žižeka k citování W. B. Yeatse: „Těm nejlepším schází přesvědčivost, zatímco ti nejhorší jsou plni vášně.“ K tomu dodává, že jde o rozkol mezi nijakými liberály a vášnivými fundamentalisty.
Jak aktivitu, tak i vášeň těchto totalitních stran můžeme vidět jako extrémní a ony skutečně extrémistické jsou, protože jsou natolik neliberální, že se často uchylují k extrému násilí. Nemají však monopol na dva další extrémy, tedy vášnivost a vášnivé osobní nasazení, maximální aktivitu a radikální intervenci. Když může být extrémní či radikální totalita, může přece být extrémní či radikální také tolerantnost, která nezůstává ve zlatém středu, není odtažitá a permisivní, neuchyluje se k laissez faire, nýbrž je intenzivně vášnivá a velmi aktivní. Kde jsou ale dnes takové radikální strany, takoví liberální extremisté?
Ať jsou kdekoliv, bylo by dobře, kdyby čerpaly inspiraci z té ohromně radikální tradice, která vychází z evangelia Ježíše Krista včetně nerozlučitelné zásadní dvojice, lásky a spravedlnosti, z nichž každá potřebuje tu druhou tak jako jako tělo krev.
Březen 2015
Autor je farář Skotské církve ve výslužbě, působil též na ústředí Skotské církve v oddělení světové misie a nakonec na teologické fakultě edinburgské univerzity v Centru pro teologii a veřejné záležitosti.
Přeložili Tomáš a Daniela Bískovi