PROSCRIPTA / příloha Protestanta č. 6/2015 Kamení

Číslo

spi-fi (neboli spiritual fiction)

1/

Mnoho pravověrných lidí se chová tak, jako by skeptici měli vyvracet uznávaná dogmata, místo aby je dogmatici dokazovali. To je samozřejmě omyl. Kdybych prohlásil, že mezi Zemí a Marsem obíhá kolem Slunce po eliptické dráze porcelánová čajová konvice, a k tomu navíc dodal, že je příliš malá na to, aby ji odhalily i ty nejsilnější teleskopy, nikdo by nebyl schopen mé tvrzení vyvrátit. Ale kdybych dále řekl, že každý pokus o jeho zpochybnění – vzhledem k tomu, že mé tvrzení nelze vyvrátit – je nepřijatelně troufalý, právem by si všichni mysleli, že plácám nesmysly. Kdyby se ale o existenci takové konvice psalo ve starobylých knihách, kdyby se o ní jako o svaté pravdě vyučovalo o nedělích a ve školách by se vštěpovala do dětských hlav, neochota uvěřit v její existenci by se stala projevem výstřednosti a z pochybovače by byl případ pro psychiatra, to za osvícenství, nebo, o něco dřív, pro inkvizitora. (Russel: Is there a God? 1952)

…citováno z knihy R. Dawkinse Boží blud

2/

Kleinova láhev je dvojrozměrný geometrický útvar, který si lze zjednodušeně představit jako uzavřenou nádobu, která nemá vnitřek ani vnějšek. Nelze ji realizovat v trojrozměrném prostoru, aniž by se protínala – to je možno v prostoru nejméně čtyřrozměrném. Pro Kleinovu láhev nelze rozhodnout, který bod prostoru je „venku“ a který „uvnitř“ (tato vlastnost se v prostoru nazývá neorientovanost). Z toho plyne, že tato plocha má jen jeden povrch. Byla pojmenována po německém matematikovi Felixi Kleinovi, který ji roku 1882 jako první popsal. Dalším útvarem s podobnými vlastnostmi je Möbiova páska.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

I.

Nalevo se vynořilo z fialové trávy hnízdo zelených měňavek. Než však jejich klubko stihlo zahájit smrtící tanec chapadel, dobře mířená výbušná střela rozmetala jejich tělíčka na duhové cáry. Pavoučí matka pištivě zasténala, ale z jejích jedovatých dětí už nebyl nikdo naživu a chitinový krunýř jí nyní pukal pod palbou laseru. Poslední raketa se zabodla do jejího břišního nervového centra a explodovala. Cáry vnitřností a světélkujících, nyní již mrtvých vajíček se rozlétly do široka a taky k černému nebi jako vítězný ohňostroj. Na průzor skafandru vystříkla zelená krev této poslední mimozemské obludy. Ve sluchátkách zajásaly fanfáry.

„Jo, jo, jo!“ zakřičel Cyril a udeřil do stolu dlaněmi, až stařičká herní konzole poskočila. Konektor sluchátka vypadl ze zdířky. Řvavá hudba vítězství zmizela a Cyrilovy ohlušené uši zachytily ozvěny vlastního vítězného pokřiku.

Hra je skončena – běžel nápis na monitoru. Cyril sundal sluchátka. Jo, jo, jo! odráželo se prázdným chrámovým prostorem a jemu trochu zatrnulo z pocitu nepatřičnosti.

Vstal a šoural se po kamenných dlaždicích pod vysokou klenbou chrámové lodi od oltáře k otevřenému vchodu. Nepatřičnost výkřiku mu vrtala ve svědomí, i když se přesvědčil, že chrám je prázdný. Jako vždy. Skoro vždy v poslední době.

Chrám netáhnul.

Před vchodem v plném slunci se něco mihlo a Cyril si vzpomněl, že je to už podruhé. Ten stín pohybu zahlédl už ve dvacátém levelu hry. Koutkem oka. Na monitoru spaloval zrovna armádu radioaktivních létajících pavouků a když zvedl pohled od křtitelnice, kde měl monitor zaklíněný mezi bronzovými andílky, něco mu na vteřinku zastínilo vchod.

Šel se raději podívat.

Že by kontrola? To ne. Bylo dobrým zvykem, že biskupovy vizitace se ohlašovaly předem. A biskup byl nyní zaujat aktuálním děním celosvětového významu. Jako všichni lidé a státní úředníci zvlášť. No, hlavně ti státní úředníci. A pak snad i někteří další lidé…

Cyril stál v otevřených chrámových vratech a rozhlédl se. Nikde nikdo. Ani zbloudilý turista. Občas se zde někdo takový objevil, ale teď ne.

Mžoural do modré oblohy. Slunce pálilo. Turistů bylo ve městě hodně, ale směřovali spíše do akvacentra a zábavního parku. Tamější zmenšené kopie památek s holografickými animacemi je uspokojovaly více než kostely, kamenný most i samotná katedrála, kde Cyril už dvacet let pracoval jako kanovník a průvodce.

Portál pokrytý kamennými ozdobami pozdní gotiky a štíhlými sochami králů a královen byl rozpálený nemilosrdným sluncem. Tam nahoře pod střechou jsou tváře potvorných chrličů a kamenické žertíky v podobě fantastických zvířat a lidských zrůd, dráčků a kentaurů. Cyril o nich věděl a mohl by je zájemcům ukázat z vnějšího ochozu. Jenže vyvedeni v pískovci a opuce jsou příliš strnulí a nemohou konkurovat tančícím figurkám oddělení gotiky Parku zábavy a turistiky.

Cyril se stáhl zpět do stínu chrámové lodi. Jeho pohled vylétl vysoko k žebroví klenby. Dostal chuť pustit varhany. Samozřejmě automatické. Kdysi prý bývali v kostelech varhaníci. Jenže kdo by je dnes platil? I tak jsou náklady na chrám vyšší než příjmy.

Kdy tu vlastně naposled někdo byl? Je to týden nebo dva? Cyrilovi zatrnulo známým strachem. Co když to tady zruší?

Podíval se na sochu světce. Měl brnění a v ruce kopí s praporem. (Je to světec nebo král? Musí se podívat do manuálu.) Ve středověku se prý lidí ke svatým modlili. Ke králům asi ne. (Nebo že by ano?) Mohl by se pomodlit, aby to tu nezavřeli. Vždyť kam by potom šel? Nic neumí. To bylo tehdy pitomé rozhodnutí jít na kněze!

Už loni se chtěl rekvalifikovat. Proč to vlastně neudělal? Známým se vymlouval na svou lenost. Lenost znal každý a tedy mu dobře rozuměli a dál se neptali. Ale bylo v tom i něco jiného. Cyril by to neuměl vysvětlit. Vlastně uměl, ale styděl by se. Styděl by se přiznat, že ho na té práci něco baví. Vždyť dokonce i ta nuda, jako je třeba dnes, je jiná a lepší než kdyby se nudil doma.

Vracel se pomalu od vchodu k oltáři. Na půli cesty se zastavil. Stál pod vysokánskou klenbou a v chrámovém tichu se zamyslel. Chtělo se mu na něco vzpomínat.

Kurs pro kněze tehdy před dvaceti lety byl krátký a snadný. Že ho to nebavilo, to považoval za zcela normální. Nevybral si ten kurs proto, aby ho bavil. Měl dobrou paměť a kus přirozené inteligence, a tak mu učení šlo samo. Biskup, který je v kurzu vedl, ho chválil a dával jeho dvěma spolužákům za vzor, čímž jim Cyrila rychle zprotivil. Cyrilovi to ovšem bylo jedno. Z kurzu předčasně neodešel a dokončil ho v nejkratší možné době.

To, co se od biskupa dozvěděl o kněžství, ho přesně podle jeho očekávání nezaujalo. Splnil se však naplno jeho záměr vyučit se něčím, co nebude vyžadovat další vzdělávání. Nemusel se přizpůsobovat novým požadavkům své profese, protože žádné nové požadavky nebyly. Po knězi se žádalo, aby trávil pracovní dobu ve svém kostele, kontroloval zabezpečení stavby a inventáře, provedl případné návštěvníky a podal jim jeden z předem naučených výkladů.

Jednou za rok přicházely děti ze škol v okolí kostela. To byla jediná pravidelná návštěva katedrály. Měly tuto návštěvu v povinném vzdělávacím plánu, stejně jako návštěvu knihovny, nemocnice, čističky odpadů a krematoria. Výklad pro školy byl stručný a humorný. Děti ovšem stejně moc nezajímal a Cyril se rychle přestal snažit v nich zájem budit.

Významných cizích státníků na oficiálních návštěvách města se při prohlídce chrámu ujímal sám biskup a Cyril při nich pouze skromně statoval ve svém kanovnickém kostýmku. Takových návštěv bylo ovšem čím dál méně, tak jak klesal význam města i celého státu v rámci světové federace. Takže kromě škol Cyrilovo nicnedělání narušovaly jen čím dál řidší a méně početné zájezdy cizinců. A sem tam zbloudilý osamělý turista, který se ovšem nejvíce zajímal o záchody a výklad po zaplacení vstupného se stydlivým úsměvem zpravidla rovnou odmítal…

Cyril stále stál pod klenbou, ale své vzpomínání přerušil., když si uvědomil, že na toto vzpomínat nechtěl. K čemu taky! Chtěl vzpomínat na něco jiného.

Udělal pár kroků k oltáři a zase se zastavil. Tušení ho přimělo ohlédnout se a zase měl pocit, že zahlédl stín. Jako by někdo prošel před otevřeným vchodem… Ne! Už tam nepůjde! Proč by ho měl zajímat někdo, kdo courá kolem katedrály a ani nevejde dovnitř? Cyril je přece placený za to, aby provázel návštěvníky vevnitř, ne aby honil kolemjdoucí ve sluneční výhni!

S povzdechem se zadíval na oltář. Nesvítilo věčné světlo. Zapomněl vyměnit vadnou výbojku. Musí do technického skladu neboli do sakristie. Měl by jít.

Ale zůstal stát.

Cyrila napadlo, že je to jako s jeho životem. Stojí. Pořád jen stojí. Udělá pár kroků někam a hned si uvědomí, že to nemá smysl. A zase stojí. Jako teď.

Ale chtěl si přece na něco vzpomenout. Že by na tohle?

Na tomto místě před oltářem tehdy on a dva jeho spolužáci leželi tváří k zemi, ruce rozpažené. Biskup mluvil. Byl to rituál ukončení kurzu. Jmenovalo se to svátost. Ne. Svěcení. Potom jim biskup dal kapku oleje na hlavu a pak šli na oběd k němu domů. Jídlo bylo dobré a pili víno a likér. Biskup jim vyprávěl, jak to bylo kdysi. Že na vysvěcení chodili příbuzní nových kněží i lidi z okolí kostela. Přišlo jim to legrační a smáli se. Ani neví, co na tom bylo k smíchu,. Asi to bylo tím alkoholem, co vypili.

Pak už to bylo pořád stejné. Byl tu většinu času sám. Oběd si vždycky ohřál v sakristii na vařiči a snědl ho sám…

Takže by měl asi vyměnit tu červenou žárovku ve věčném světle, ne?

Stejně to teď za denního světla skoro není vidět.

Takže s tím počká do večera.

Stál pořád před oltářem a napadalo ho, jak se na oltář díval, že je to vlastně takový kus nábytku. Dřevěná, kýčovitě přezdobená skříň na kamenném soklu. Obrovská skříň a celá postavená kvůli jedné nádobce s víčkem. A ta je navíc prázdná.

Vlastně by tam v ní měla být ta oplatka. Když tam je oplatka, tak světýlko bliká. Jenže ten obřad s oplatkou už dlouho nepředváděl. Nikdo si to neobjednal a on to taky nikomu nenabízel. Ani si pořádně nepamatuje, co se u toho dělá a říká, musel by to přečíst z té příručky. Z misálu.

Rozhodl se, že ty hlouposti dělat nebude a prostě tam do toho pohárku s víčkem, co je v oltáři, strčí jednu kulatou oplatku. Kdyby přece jen přišla kontrola. A vymění tu červenou žárovku ve věčném světle. To je najednou práce!

Přede dveřmi do sakristie ještě jednou pohlédl tichou chrámovou lodí ke vchodu. Zase se tam něco mihlo. Nebo ne? Kašlu na to! Vešel do sakristie a zavřel za sebou dveře.

Nalevo skříň s těmi kostýmy, napravo u okna vyřezávaný příborník nebo jak se tomu říká a tam ve velké zásuvce balíček s kulatými oplatkami.

A tu si uvědomil, že má problém. Zapomněl zajít pro nový balíček na biskupství. Před měsícem měl po obědě na něco chuť a celý balíček hostií snědl ke kávě. Pocukroval si je. Co teď?

Mohl by to nechat být. Ale zjistil, že ho vlastně docela baví něco dělat. Zpět k herní konzole se mu už nějak nechtělo. Otvíral menší i malinké zásuvky kredence a hledal, jestli někde není zapomenutá oplatka. Našel jen závany zatuchlého vzduchu, balíček papírových kapesníků, pavučiny a taky kousek mumifikované bagety, práchnivé a rozpadlé, kterou tam kdysi ve zmatku strčil, když přišel biskup na vizitaci, na kterou zapomněl, a přistihl ho při svačině. Vytáhl tedy teď zásuvku a byla jen o málo větší než jeho dlaň a šel její nevábný obsah vyklepnout do koše. Drobty zašustily a s nimi se do odpadkové nádoby snesl přeložený lístek papíru. Vytáhl ho a ve slunečních paprscích filtrovaných zrnitým okenním sklem četl vybledlý text psaný neznámou rukou.

 

Neděle v mezidobí

Nepukla klenba chrámu
jen omítka
je popraskaná
už dlouho.
Nepromluvil z výšin hlas
ani slovo

To jen lidi
máme svá slova úplně všude.
Prasklina v omítce dělí obrazy světců
- oni sami jsou rozpolceni,
co teprve my,
nesvatí!

A přesto:
Mám v ústech nebe.
Neboť navzdory snažení jazyka
ulpěl mi
na patře
v celistvosti své
Kristus,
a ne a ne pustit.

Tak úst mých sklenutí
se pro ten okamžik
nebeskou klenbou stává.
Nezaslouženě.

Do pachu zestárlých úst
křesťanstva Tvého
veškerého
jak tiše, jak tiše,
Bože, sestupuješ.
Snad aby sis připomněl
svůj sestup do pekel.

Znovu a znovu
To opakování,
to opakování!
To
máme společné.

Někdo to napsal písmem, které se už dlouho nepoužívalo. Takovým se dělaly zápisy do matriky, jak jim biskup kdysi ukazoval.

Cyril otočil papírek a všiml si, že je to vlastně obálka nebo papírová kapsička. Když chtěl nahlédnout do ní, papír se rozložil a na zem něco vypadlo. Jedna, dva… pět bílých koleček se rozkutálelo po ošlapaných dlaždicích. Vlastně nebyly úplně bílé. Dlouhé skladování se na hostiích podepsalo drobnými rezavými tečkami.

No co, vždyť to jíst nebudu, usmál se Cyril a spokojen, jak se mu daří řešit pracovní problémy, vyběhl k oltáři do lodi a vložil kolečka do kovové schránky. Když zavřel dvířka oltářní skříňky, udělal pár kroků k hernímu terminálu a… s úlekem se obrátil zpět.

Červené světýlko tlumeně blikalo! Svítí! Zamrkal a protřel si oči, ale nebyl to klam. Nebylo mu z toho dobře. Neměl rád nevysvětlitelné věci. Jasně si pamatoval na biskupovo varování před pověrčivostí, ke které osoby jeho profese bývaly prý dříve obzvlášť náchylné. Dlouhý pobyt o samotě, přílišné ticho kostelních prostor a přemíra výtvarných artefaktů může vést k trudnomyslnosti a halucinacím.

Že by?

Jenže to světlo přece předtím nesvítilo…

Cyril vzal židli a vylezl si sáhnout na rubínovou baňku lampičky. Byla teplá. Zatlačil na jedno oko a zíral na červený bod. Rozdvojil se poslušně. Tedy není porucha v jeho mozku, světlo je skutečné. Sáhl na dvířka oltářní skříňky a když je otevřel, světýlko pohaslo.

Aha!

Zavřel dvířka a silně na ně zatlačil. Světýlko zablikalo, zhaslo a když s dvířky nakonec silně praštil, zůstalo svítit jasněji než předtím. Někde je narušený kabel nebo povolený kontakt.

Uvědomil si, jak se zpotil. Jsem v pořádku. Žádný bůh tu není. Chválabohu!

Vzduch se zachvěl nesmělými zvuky.

Pohlédl rychle ke vchodu, aby se ujistil, že ani sluch ho neklame. Kroky a tlumené hlasy, které rozvlnily chrámové ticho patřily nějakým návštěvníkům. Někdo se motá u vchodu a podle skřípání veřejí se snaží otevřít obě křídla vysokých, těžkých dveří.

Žádné přízraky. Práce je tu.

Cyril nasadil profesionální úsměv a dnes už poněkolikáté se vydal na cestu pod vysokou klenbou od oltáře.

Byli čtyři. Stáli tak, že bílé denní světlo ostře kreslilo jejich siluety.

Cyril zamrkal. Ani tentokrát to nebyl klam. Vysoké postavy, strnulé tváře se zářícíma očima. Mihotavé chvění průsvitných křídel. Nic naplat. U vchodu do kostela stáli čtyři andělé.

Trvalo dvě tři strašné vteřiny, než si Cyril uvědomil, že to žádní andělé nejsou. Bylo to ještě horší. Cyril se rozklepal a musel se chytit lavice, aby neupadl.

II.

Bylo to asi před půl druhým rokem, když byl povolán na rutinní návštěvu k biskupovi, aby přijal nové pokyny k vyplňování výkazů práce a žádostí o dotace. Přišel nevhod. Biskup měl návštěvu, ze které byl natolik nesvůj, že ani Cyrila neodkázal na pozdější dobu, posadil ho ke stolu, který sdílel se svým nejspíš vysoce postaveným hostem, a nalil mu čaj.

Cyril byl v rozpacích z rozpaků svého šéfa, který býval jindy tak sebejistý. Dnes ale očividně nevěděl, kam s rukama. Drolil bábovku na podšálek a s křečovitými úsměvy se snažil bavit neznámého hosta otřepanými vtipy o kněžské práci. Žoviálně kladl Cyrilovi banální otázky, sám si odpovídal a mrkal přitom na hosta.

„Snad abych přišel jindy,“ odhodlal se ozvat Cyril, když konečně zavládlo ticho. Pokusil se vstát.

„Nechte toho!“ zaduněl hlas elegantního hosta a Cyril si znovu sedl, neboť myslel, že jsou ta slova určena jemu.

„Nechte toho, pane biskupe,“ upřesnil host adresáta své temně dunivé promluvy. Nepodíval se však přitom na nikoho. Těkal pohledem po místnosti a hovořil dále jakoby k sobě. Biskup měl ve tváři výraz uctivého soustředění a pohyboval rty, jako by se snažil hostova slova chytat a polykat.

„Oba víme, jak se věci mají. Nebudu zdržovat vás ani sebe.“

„Zajisté, pane náměstku. Stav církve nedovoluje vládě, aby měnila své postoje…“

„Ale no tak!“ přerušil ho host a Cyril viděl, že ho toto setkání nudí.

„No tak! Žádná církev přece neexistuje. Nehrajme si na něco, co není. Doby, kdy to bylo jinak, jsou dávno pryč.“

„Ale my se přece snažíme.“

„Nikdo netvrdí, že děláte svou práci špatně. Problém je v tom, že je vaše práce zbytečná. Je již jisté, že ona nejasná lidská potřeba spirituality, na kterou jsme se my ve vládě tak dlouho odvolávali, abychom udrželi status quo, že tato potřeba vyhasla. Výzkumy v experimentální evoluční psychologii a antropologii ukazují, že ve věci víry v Boha šlo o dočasnou sociálně psychologickou deviaci. Jistěže dlouhodobou. A docela zajímavou. Nicméně je to pryč. Pokud měla tato anomálie nějakou pozitivní funkci v minulosti, o čemž se odborníci dodnes přou, je to již minulostí a není důvod udržovat zdání, že je tento relikt stále živý.“

„Co bude dál?“ hlesl biskup, ale host ho neslyšel.

„Radikálnější vědci tvrdí dokonce, že náboženství v jakékoli podobě společnosti vždycky škodilo. A toto křídlo drží nyní katedru kulturní antropologie, pod kterou jsme dosud udrželi vaše teologická studia. Pokrok je neúprosný. O něco nás vždy připravuje. Ale uznejte, že současnost, že dnešní doba bez velkých válek a hmotného strádání stojí za odepsání vyhaslého kultu zvaného křesťanství.“

„Nikdy jsem nekritizoval pokrok. Jako zástupce církve jsem byl vždy loajální.“

„To my víme. Jsou to i vaše zásluhy, které v posledních letech pomáhají udržovat status quo. Nezapomeňte ale, že všechno něco stojí. Nic není zadarmo, ani provoz vaší církve. A ekonomická situace žádá úspory.“

„Všechno přece nelze přepočítávat na peníze. Jsou hodnoty, řekl bych… nehmotné.“

„Tak na to pozor, pane biskupe!“ host naznačil něco jako úsměv a z legrace pohrozil, „Neřeknete mi tu nakonec, že věříte v boha? Že ne?“

„To ne. To jistě ne. Církev ale kromě spirituality, která, souhlasím, poněkud upadla, nesla vždy i hodnoty etické, starost o chudé a jinak potřebné. A taky estetické hodnoty. Chráníme výtvarná díla. Iluse boha, jistě, souhlasím, není to podstatné.“

„Ten váš bůh! Na nebesích, že? Teď už s jistotou víme, že na nebesích je to jinak. Už je to půl roku, co navázali kontakt a teď dokonce… Jak se chcete jako křesťan vyrovnat s existencí mimozemšťanů? Vedeme s nimi dialog prostřednictvím signálů a mezi námi – ta informace ještě nebyla zveřejněna – dožijeme se i setkání! Jsou na cestě sem. A vy na mě jdete s bohem!“

„Já jsem neříkal…“

Host však neposlouchal. Zvedla prázdnou čajovou konvici a s naučeným zaujetím mnohokráte opakované řeči spustil:

„Boha, jak známo, nelze dokázat, že? Čili je to stejné jako to, co vám nyní řeknu. Mohl byste vyslovit kupříkladu tvrzení, že čajová konvice jako je tato obíhá po eliptické dráze mezi Marsem a Jupiterem. Je příliš malá na to, aby ji zachytil sebelepší teleskop. Nikdo by vám nemohl dokázat, že nemluvíte pravdu. Protože údaje o dráze konvice nevíte ani vy, ani nikdo jiný. Kdybyste měl moc nad lidmi, snad byste je mohl přinutit, aby věřili v existenci vesmírného čajníku. Jenže vy už dávno žádnou moc nemáte. Nikdo se s vámi nepře. Nikoho dnes nezajímá vaše čajová konvice ve vesmíru. Nikoho dnes nezajímá váš bůh. Ten váš bůh je jen… ano…je to taková čajová konvice, která neexistuje a navíc… slyšíte? (Host zatřásl konvicí, až víčko zarachotilo) … navíc je prázdná.“

Host se zasmál. Hýkavě a zjevně poprvé upřímně, a biskup po chvíli mlčení ze sebe taky něco jako smích vynutil.

Host se pak zvedl. Prohlásil, že pro biskupa se ostatně nic nemění. Jen mu ubude práce se školením nových kněží, když ta teologie zanikla. A současně biskupovi zaměstnanci, ano, kněží, (zde host poprvé pohlédl na Cyrila, kterému se přitom sevřel žaludek), ti o práci taky nepřijdou. Biskup pak pozval hosta do sklepa na víno. Cyrilovi neřekl nic a ten šel domů. Pokyny k vyplňování výkazů, pro které tam původně přišel, mu biskup poslal druhý den elektronickou poštou.

Když si někdy později Cyril na tuto událost vzpomněl, vybavila se mu hlavně žaludeční nevolnost a nuda. Biskup byl podle všeho jediný z Cyrilova okolí, koho církev a křesťanství opravdu zajímalo. Cyrila nevyjímaje. Ovšem, abychom byli spravedliví, bylo by těžké najít cokoli, co by zajímalo kohokoli. Dávnou minulostí se zdály doby, kdy lidi ještě něco vzrušovalo. V dějepisných knihách bylo popsáno mnoho stránek o válkách, celosvětových hnutích a reakcích na ně, o vědeckých objevech a technických vynálezech stojících na začátku budování současného světa relativní hojnosti a průměrného bezpečí. Psalo se tam o uměleckých školách a směrech, které pohoršovaly a zároveň odkrývaly nové pohledy na svět. Jména jako Einstein, Heisenberg, Hawkins nebo Chaplin, Warhol a Pollock, Shakespeare či Bradbury a Kafka, všechna byla zapsána v knihách i elektronických databázích. Knihy však už nikdo nečetl a databáze sloužily jen jako školní materiál k zacvičování dětí v obsluze počítačů. Svět se ovšem měnil dál. Bez ohledu na nezájem lidstva, události se děly. Přírodní katastrofy, lokální hladomory a menší války. Ale nikoho to nezaujalo na více než hodinu. Ani skutečnost, že se Zemí navázali kontakt inteligentní bytosti z vesmíru, nezaměstnávala mysl většího okruhu lidí než nepočetné vrstvy technického personálu observatoří a nezbytných vládních úředníků. Před několika týdny přistála konečně mise mimozemšťanů. Oboustranná snaha několika zástupců lidstva a cizinců o nalezení společného jazyka a o hlubší dorozumění probíhala bez zájmu veřejnosti. Jediný obecně sledovatelný vliv této události na chování lidí byl nárůst zájmu o počítačové hry s vesmírnou tematikou. To s tím ovšem možná vůbec nesouviselo; probíhala totiž zrovna akce „Velké letní slevy herních konzol“. Cyrilovo herní vybavení v kostele pocházelo z této slevové akce.

Cyril tedy nyní stál a viděl před sebou čtyři mimozemšťany. Kromě toho, že poznal, o koho jde, nevěděl o nich nic.

III.

Všichni čtyři vypadali stejně. O něco vyšší než Cyril. Stáli ve vyrovnané řadě bez pohnutí, jako by na něco čekali. Jejich postavy působily hřmotně a hmotně, což bylo dáno jejich oděvem, který ze všeho nejvíc připomínal středověké brnění. Oblek se leskl kovově a pouze v místech, kde jeden tělesný článek přecházel v druhý, se lesk lámal na lamelách do sebe zasunutých, kryjících asi klouby. Kovová tíha jejich těl byla odlehčena průsvitnou a leskle měňavou tkaninou splývající z horní polokulovité části, snad hlavy. Tkanina se skládala do složitých záhybů, vznášela se a zase přiléhala ke krunýři trupu. Vlála kolem těl svou vlastní silou, neboť horký vzduch letního dne se kolem nich ani nepohnul. Takto k jejich zjevům dodaná éteričnost až přízračnost byla korunována tím, že nestáli na kamenné dlažbě, jak se hmotnému tělu sluší a patří, nýbrž se vznášeli pár centimetrů nad ní. Na čelní části hlavy jim bíle poblikávala vypouklina asi tam, kde mají lidé oči a tak trochu vypadali jako bájní kyklopové, obři z nějaké legendy, jak si v duchu říkal Cyril, který stál a zůstával nečinný ve svém ohromení.

Mám utíkat? kladl si otázku a místo odpovědi mu hlavu zaplavila vzpomínka na starou pohádku, kde jakýsi hrdina, zřejmě křesťanský světec, vypichuje jediné oko spícímu obrovi… Ne, opravil se, světec a mučedník byl ten obr. Ale co s tím mám teď dělat? Pomůže mi moje znalost legend vyřešit situaci? Zatracená teologie! Proč jsem nešel studovat něco praktičtějšího? Kupříkladu politologii… diplomatiku. Co dělat? Cokoli, jenom tu nestát jako tvrdé y.

Cyril pozvedl paže a otevřené dlaně ukázal návštěvníkům.

„Mír s vámi“ řekl a nechal myšlenek na útěk. Jestli mají paprskomety jako v té mé PC hře, tak bych stejně daleko neutekl.

„Mír s vámi,“ zopakoval.

„I s tebou, otče,“ zazněl hlas někde z hlubin mimozemských těl. Zároveň se železné klouby daly do pohybu. Čtyři kovoví obři sklonili hlavy k hrudi a pokrčili dolní končetiny. Poklekli!

„Dovol nám, otče vstoupit do chrámu!“

Žádost zněla ze čtyř míst avšak zcela synchronizovaně a jednostejně naléhavě. Cyril kulil oči a zatímco se marně snažil vykřesat z mozku myšlenku, jeho tělo se dalo do automatického pohybu. Tak jak nesčíslněkrát, když vítal skupiny turistů přicházejících na prohlídku kostela, vyplaval mu na obličej profesionální úsměv, ustoupil a pokynem ruky je pozval dál. Takto vcházeli nejen turisté z ciziny, ale i žáci městských škol na povinné exkurze. Snad proto přes Cyrilovy chvějící se rty vyšla věta:

„Pojďte dál, děti.“

Kdyby Cyrilovo jednání pokračovalo v průvodcovském stereotypu, následovalo by monotonní uvítání s historickým úvodem a vtipně, leč důrazně vyjmenovanými pravidly pro návštěvníky, kudy se smějí procházet a že nemají lézt do zpovědnic a poškozovat fresky a sochy. Místo toho se Cyril vydal přímo k oltáři. Neslyšel za sebou kroky, ale byl si jist, že hosté ho následují. Dokonce měl pocit, že cítí na zpoceném zátylku závany vzduchu vířeného jejich povlávajícími řízami. Bál se ohlédnout, strachy mu trnul krk a naskakovala husí kůže. Aby se toho zbavil, zakýval hlavou a podíval se nahoru. Jeho pohled zůstal viset mezi gotickými žebry klenby, když se dostavila živá, dávno již potlačená vzpomínka.

Tehdy bylo jaro a voňavý vzduch probudil v Cyrilovi neklid a nejasnou touhu po jiném životě. Vydal se z kostela do uliček starého města, kde se potloukal po hospodách a s chutí do sebe obracel půllitry zdejšího vyhlášeného piva obklopen bzučivým turistickým brebentěním. Jeho mozek nasákl alkoholem pěkně pozvolna a rovnoměrně, což zabralo svůj čas, takže když se vypotácel z poslední krčmy, byly už ulice skoro tiché a prázdné a nad nimi hluboká noc. Poslední metro směrem k jeho bytu na předměstí před chvílí odjelo a on nechtěl vyhazovat peníze za taxi. Kapsu mu tížil klíč od katedrály, jeho působiště, a on se rozhodl nocovat tam. Pro jednou se nic nestane, byť to pracovní řád zakazuje, říkal si, když se motal po dlažbě do kopce ke schodům na katedrální náměstí. Euforická rozjařenost se změnila v opilecké sebelitování, co že to má za život, jak je sám a nepochopen. Než si však stihl lehnout k rozjímání mezi odpadkové kontejnery, rozklepal ho chlad jarní noci a ten ho popohnal k nocležišti. Když za ním zabouchla vrata katedrály a on se vydal na cestu k oltáři, zmocnil se ho divný pocit, že tu není sám. Tak jako dnes cítil, že za ním někdo jde. Jediným osvětlením chrámu bylo věčné světýlko na oltáři a to ještě prohlubovalo černotu tmy. Bál se otočit. Ano, i tehdy se potil a ucítil závan vzduchu v týle a v mokrých vlasech. Taky jak dnes zvedl hlavu ke klenbě.

A tehdy to bylo, kdy málem zařval zděšením. Jindy strnulá kamenná konstrukce se vlnila a rozplétala se jako koš, jehož proutí odmítlo držet tvar a vracelo se k životu větví a větviček. Vzduch plnila vůně jarní mízy a z žeber klenby vyrazily světélkující lístky. Zřetelně byl slyšet šum větru v lesních korunách. A tu se větve, ve které se klenba proměnila, rozevřely a odhalily pohled na hvězdnou oblohu. Stálice a mlhoviny se pustily do majestátního tance. Prostor katedrály se otevřel a splynul s nejširším všehomírem. Po žebrech větvoví slézali do lodi pitvorní tvorové s tvářemi chrličů, dosud vykázaní na vnější ochozy, střechu a věže. Na šachovnici dlažby se promíchávali s oživlými sochami světců a dávných králů. Katedrála byla najednou nezvykle plná ztichlého davu a všichni na něco čekali.

Oltář se leskl oživlým zlacením, červeň věčného světla sílila. Pitvorné i důstojné postavy stály všude, jen od Cyrila k oltáři vedla volná ulička lemovaná divnými těly přízraků.

Hlas, který se pak v tichu chrámu rozlehl byl tichý, ale jasný:

„Cyrile, kde jsi?“

Zazněl jen jednou.

Pak nebohý Cyril omdlel a probudil se ztuhlý a třesoucí se chladem až tehdy, když kalné světlo nového dne zředilo tmu chrámové lodi. Kostel zel pochopitelně prázdnotou. Uklidňující a tupou prázdnotou. Jako vždy. Sobotní ráno bylo bílé jako mlha.

To se stalo už dávno a vzpomínka na opilou noc byla do dneška ztracená ve sklepeních Cyrilovy paměti, než se oživila nyní, když kráčí k oltáři v čele hloučku mimozemšťanů. Klenba nad ním je nehybná a kostel prázdný. Jen měkké ťapání Cyrilových bot na umělém koberci se slabě rozprostírá v tichu. V tichu bezhlasém a bezeslovném. Pak i Cyrilovy kroky utichly. Nebylo kam dál jít. Před ním byl oltář.

IV.

Odhodlaně se otočil a stanul zase čelem ke čtyřem postavám, které stejně jako u vchodu stály ve vyrovnané řadě a vyplňovaly tak celou uličku mezi kostelními lavicemi.

Jako by mi chtěli odříznut cestu ven, napadlo Cyrila a ucítil na těle další vlnu studeného potu. Začalo mu být špatně. Tak rychle, říkal si, rychle, ať to mám za sebou… Jeden zkrácený výklad pro turisty…

Jenže paměť Cyrila hanebně zradila. Stokrát opakovaný výklad, který ještě včera by byl schopen ze sebe sypat a myslet při tom na úplně jiné věci, ten omletý výklad se nespustil. Prázdnota v hlavě přímo duněla.

„Takže,“ odkašlal si, „tedy… Tady toto…“ ukázal chabě kolem sebe, „tady toto všechno je kostel. Sem se lidé dříve chodili modlit. Taky jsou zde někteří pohřbení. Modlili se zde k Bohu, protože věřili, že existuje…“ Uvědomil si s jistým morbidním pobavením, že říká totéž, co před časem jeden z účastníků školní výpravy, když učitel po prohlídce kostela na místě zkoušel, co si žactvo zapamatovalo. „Taky ke svatým se tady modlili. Ti lidi, totiž…“ dodal ještě zoufale.

„My víme, otče,“ odpověděl jeden z mimozemšťanů jako by chtěl Cyrilovi dodat odvahu. Paměti to však nepomohlo.

Takže Cyril tápavě pokračoval: „Tady za mnou je oltář. A tady ty knížky, to je misál a bible…“

Zarazil se, protože si nemohl vzpomenout, na co jsou kromě toho, že se na bibli přísahalo u soudu. Ale soudy, to snad nebylo zde? Nebo ano? Kde jen nechal příručku průvodce?

„Ano, otče,“ řekl zase mimozemšťan, „My víme.“

„A co teda po mně chcete?“ vybuchl Cyril a bylo mu do pláče. Já za to nemůžu, chtělo se mu dodat. Nemůžu za to, že jsem tady! Místo toho jen tiše zopakoval: „Co chcete?“

Místo odpovědi se ten krajní z pancéřových bytostí posunula k pultíku s knihami a uchopil bibli. Stránky zavířily a pak zazněl mimozemský hlas:

„Jako laň prahne po vodách bystřin, tak prahne má duše po tobě, Bože! Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu: Kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář?“

A bylo zase ticho.

„Já nevím,“ řekl Cyril, protože měl dojem, že se bytost ptá jeho. „Já ale nejsem Bůh. To nejsem já.“

„Jsi kněz,“ promluvila další z bytostí. A vzala si do horních končetin od svého kolegy bibli. Podávala ji Cyrilovi a dodala: „Zde je voda. Co ti brání, abys mě pokřtil?“

Voda? Pokřtít? Aha! V kamenné křtitelnici pár kroků od oltáře je skutečně voda. A křest, to je to, co s nimi biskup dělal při nástupu do kursu. Tak tohle chtějí?

Za chvíli nato stály bytosti kolem staré křtitelnice ozdobené reliéfy, o jejichž významu Cyril nic netušil a pořádně si je prohlížel vlastně až nyní, když nabíral do dlaní studenou vodu a nechával ji pak stékat na železné hlavy skloněných bytostí. U každého pronesl slova, o nichž tušil, že se mají říkat a oslovil ho jménem jednoho z svatých, jimž byl kostel zasvěcen.

„Křtím tě, Václave, ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého…“

Ostatní pak pojmenoval Vít, Vojtěch a protože u posledního mu došla jména patronů, dal mu jméno podle nejstaršího zvonu na věži – Zikmund.

Mimozemšťané se pak zvedli z pokleku a jejich osamělé oči silně a barevně zářily. Snad že měli radost z toho exotického zážitku. Kdo jim o tom asi řekl? dumal Cyril a jak se uklidňoval, přesvědčen, že teď už je jen vyprovodí pryč z chrámu a bude mít svatý pokoj, rostla v něm zvědavost. Přece jen, komu z lidí se poštěstilo mluvit s mimozemšťany? Tedy kromě vlády a vědců, samozřejmě. Třeba nikomu, třeba jsem první z normálních lidí! Co bych se jich ta zeptal, než zmizí?

Děkujeme, otče za tvou službu,“ promluvil zase jeden, „vyplnil jsi naše dávné přání a naše duše jsou nyní pokojnější, byť touha po Boží blízkosti trvá. Než nyní poprosíme o další tvou službu (Cože! zděsil se Cyril), předáme ti odpovědi na otázky, které obtěžují tvou mysl, abys s plným soustředěním mohl pak provést obřad.“

Cyril nestihl nic poznamenat, když se vzduch zachvěl hlubokými vibracemi, které se změnily v tóny. Kdyby byl Cyril vzdělanější, poznal by v jednotvárné melodii gregoriánský chorál. Musel by ho však poznat rychle, neboť vzápětí upadl do hypnotického transu, který mu umožnil přímé nazření předávané informace.

Zatímco při poslechu hudby, četbě textu či naslouchání příběhu souká do sebe naše vědomí informace v linii odvíjející se ze zdroje, třeba z úst vypravěče a obrazně řečeno ji navíjí do cívek své paměti, bylo sdělování mimozemšťanů co do formy pronikavě novátorské. Setrváme-li u představy zprávy jako vlákna informace, pak dostal Cyril to vlákno již svinuté do vysoce uspořádaného klubka. Či snad ještě lépe: utkané do složitého gobelínu.

V průběhu několika minut, než pod klenbou dozněly ozvěny posledních tónů chorálu, věděl Cyril vše, co mu chtěli sdělit. Kdykoli později chtěl, vybavil si celou zprávu. Měl ji navždy zapsanou v hlavě. Mělo to jen jednu vadu. Kdyby se chtěl o informaci podělit s jiným pozemšťanem, nemohl by ji prostě převyprávět a nezbylo by mu, než složit cyklus básní nebo zahrát symfonii a doufat, že narazí na tak trpělivého posluchače nebo čtenáře, který opakovaným poslechem a vlastním přednesem jeho díla vstřebá a pochopí sdělení tak, jak je nyní chápal Cyril. Vzhledem ke stavu lidstva a jeho vztahu k básním a symfoniím byla možnost předání zprávy ovšem minimální. Netrpělivý posluchač té doby by tak získal pouze ubohé torzo zprávy asi v tomto znění:

Život planetárního systému, odkud Cyrilovi mimozemšťané pocházeli, byl nesmírně starý. Vyvíjel se bez živelných pohrom a vesmírných kataklyzmat. Ne snad, že by to byla zásluha mimozemšťanů; měli prostě štěstí na stabilní planetu klidného koutu vesmíru. Život tam vznikl postupně vývojem stále složitějších chemických reakcí v kalužích na pobřeží teplého moře a protože nikdy nedošlo k velkému vymírání, zůstal proces evoluce zachován v běžné paměti živých tvorů. Všichni, kdo tam žili, si byli vědomi toho, odkud přicházejí, kdo jsou a kam směřují. Tedy za prvé: pocházejí z hmoty planety a meziplanetárních prachů a silokřivek. (Planeta měla svoje jméno pro nás nevyslovitelné a proto hosté Cyrilovi navrhli, že jí zde na Zemi můžeme říkat Kemet, protože to jméno se jim líbilo a nedávno je napadlo.) Za druhé: jsou živí tvorové skládající ve svém souhrnu biosféru planety a za třetí: směřují k ještě větší komplexitě, vyššímu poznání, které jim jednou možná dovolí splynout svým vědomím s bytím veškerého vesmíru. Ať už však svého cíle dosáhnou nebo ne, na konci jejich cesty je čeká zánik a to bude pro ně zkušenost zcela nová, neboť Kemeťané neznali smrt.

Zvláštní, aspoň z našeho pohledu, že? Když někdo z nich zestárnul tak, že nebylo možné tělo dále udržovat, ukončoval život své tělesné schránky a odevzdával její hmotu látkovému koloběhu planety a zároveň transformoval své individuální vědomí a paměť do nového jedince. Shrnuto jednoduše: Kemeťané rodili sami sebe a vlastně se tím trochu podobali bájným ptákům fénixům, až na ty dramatické plameny na konci.

Konečného zániku své formy života, která jednou přijde, se Kemeťané nebáli a dalo by se říci, že se na ni těšili jako na novou zkušenost, s jejímž nabytím ovšem nespěchali. Za svůj předlouhý život dosáhli ohromného poznání v oblasti hmoty. Uměli ji transformovat i transmutovat ovlivňováním subatomických procesů. Dovedli měnit energii proti proudu entropie tím, že zvyšovali neuspořádanost prázdného prostoru, kterého je ve vesmíru celkem dost. Zkrátka uměli toho hodně a nepotřebovali k tomu speciální zařízení a stavby, neboť si vystačili svými malými končetinami a bystrými mozky.

I stalo se, že se ve svém vývoji ocitli na hranici schopnosti řídit čas. Pohybovat se proti jeho proudu, či konat výlety do budoucnosti za hranici svého zániku. Napadlo je při té příležitosti, že by svůj čas zacyklili a žili věčně, aspoň tedy do konce našeho vesmíru. A možná i potom.

A tehdy dostali strach. Dlouho nevěděli, čeho se to bojí a se zájmem tento svůj pocit zkoumali. Nebyl to strach z konce – vždyť zaniknout už nemuseli, kdyby o to stáli. Nebyl to strach ze samoty – jejich schopnosti jim dovolovaly částečně komunikovat s bytostmi z jiných končin galaxie, nehledě na to, že si mohli docela dobře popovídat s jakoukoli hvězdou, slunečním větrem či molekulou metanu. Nemuseli kvůli tomu ani opouštět planetu, stačilo se jen správně vyladit.

Takže jejich strach musel pramenit z něčeho jiného. Ne z toho, co měli a co je obklopovalo, ale z toho, co jim chybělo. Potíž byla, že nevěděli, co to je. Sešli se tedy na jednom příjemném místě planety Kemet. Někteří fyzicky, většina jen psychicky, na dálku. I když – ono jich dohromady zas tolik nebylo a kdyby disponovali středně velkým stadionem, tak by se tam pohodlně vešli osobně všichni Kemeťané.

Sdíleli své informace, asociace a i turbulence svých myslí a dotazovali se i bytostí z jiných hvězdných soustav přes propasti časoprostoru. Nic platno. nikdo jim nedovedl vysvětlit jejich strach, tíseň a bázeň, ať už to nazvali jakkoli.

Když se jejich konferenci pokusil po dlouhé době jeden z nich shrnout, nebylo to nic moc potěšujícího ani originálního:

„Drazí Kemeťané (i vy, spřátelené hvězdné bytosti). Problém je podle všeho v tom, že víme skoro všechno, co lze o vesmíru vědět, a to, co nám ještě schází, dozvíme se brzy, aniž by nás to obohatilo, uspokojilo a aniž by nás to nějak moc zajímalo. Náš nepokoj a trýzeň pramení z toho, že nevíme nic o tom, co není. Někde něco je, co není. Něco, co existuje úplně jiným způsobem, co existuje mimo tento vesmír a přitom je s vesmírem těsně spjato. A my, vybavení schopností poznat vše, co je, nemůžeme poznat to, co není a přitom po tom velmi toužíme. Narazili jsme na své hranice a od nynějška budeme nešťastní, dokud nezemřeme. Neboť to, co není, neumíme poznat. A to, co neznáme, nemůžeme oslovit. To, co nemůžeme oslovit, to nám nepomůže…“

Shromáždění Kemeťanů se zmítalo ve vlnách dosud neznámých nepříjemných emocí. Značná část sice poukázala na absurditu a nesmyslnost tohoto problému a měli pravdu, jenže to nic neměnilo na tom, že tíseň a strach stále trvaly.

Logickým závěrem se zdála být sebevražda. Pečlivě tuto možnost prozkoumali a zjistili s překvapením, že se jim nechce takto umírat a že za to může právě ta tíseň. Tíseň byla výzvou, která jim bránila v sebevraždě, zároveň však neměla řešení. A tak se k tísni přidalo zoufalství.

Pak promluvil jeden, jehož jméno by stálo za záznam do zlaté desky. Kemeťané však bohužel žádná jména neměli, což jsem zapomněl na začátku uvést. Říkal toto:

„Vesmír je veliký a vcelku o něm víme skoro všechno. Nikde ve vesmíru nemůže existovat něco, co neexistuje. V tom se shodneme. Ale co když je někde ve vesmíru aspoň stopa něčeho, co není jeho součástí? Nevíme to a nejspíš to nikdy nezjistíme. Třeba zhyneme v tísni, strachu a zoufalství. Ale pokud se sami nezabijeme teď, máme naději, že nějakou stopu objevíme.“

Tak Kemeťané objevili naději. A ta se stala pohonem jejich snažení, které trvalo miliony pozemských let a jež bylo před pouhými několika stovkami tisíců let povzbuzeno objevem Země. Nejprve ovšem dostali o Zemi zprávu cestou gravitačního vlnění a částic, které vesmírem prostupují a lze z nich číst, i když to trvá a je to obtížné. Dlouho takto Kemeťané Zemi studovali a naslouchali jí a zjistili překvapivé věci.

Země sama a život na ní se příliš nelišily od jiných obydlených planet. Lidské bytosti se však na rozdíl od šťastných bytostí jiných planet většinu doby své existence tápavě zabývaly něčím, co neexistuje. V rozměrech chabých pár desítek tisíc let ze svého trvání lidé zdokonalovali své poznání této věci a vytrvale se pokoušeli řídit svůj život podle neexistující entity, která ležela podle všeho mimo vesmír a přitom s ním měla velmi těsný vztah. Lidé tomu říkali Bůh. Něco takového neznali na Kemetu a ani jinde v našem vesmíru.

Na dálku sbíraná fakta o Zemi a o myšlení lidí Kemeťané pečlivě promýšleli a hodnotili. Hodně z nich se zpočátku klonilo k názoru, že je to prostě jen nesmysl či něco jako nemoc lidského uvažování. (O existenci omylu nebo šílenství Kemeťané dobře věděli, neboť ani nesmrtelnost nechrání před chybami, nemocemi a hloupostí.) Postupně však s překvapením zjistili, že čím více váhy přikládají lidskému rozvažování o Bohu a čím více se (z pokusných důvodů) sami těmto rozvahám oddávají, tím více utichá jejich tíseň. Tím méně jsou nešťastní. Víra v Boha (jinak to naším jazykem nazvat neumíme) se stávala více a více součástí jejich života a to tím pevněji, čím méně ji pro svou dokonalou existenci potřebovali.

Takže se zdálo, že takto obohaceni budou spokojeně pobývat na své planetě Kemet a nic jim už nebude scházet, když mohou nepozorovaně čerpat Boží pravdu od nic netušících pozemšťanů, kterým Kemeťané nahlíželi přes rameno, když tito psali své posvátné knihy, naslouchali jejich disputacím, trnuli při všech tragických omylech a katastrofách náboženských sporů, válek a krvavých nesnášenlivostí. Rostla v nich vděčnost k pozemšťanům, kteří tak bolestivě platili za poznání, kterého oni sami nejsou schopni. Trochu měli i pocit viny a dluhu, ale to by na jejich tichém přihlížení nic nezměnilo, kdyby se najednou nezačalo na Zemi dít něco divného.

Viděno zvnějška to vypadalo, jako by se lidé konečně uklidnili. Zdokonalili správu svých věcí, přestali se tolik prát a ničit, zajistili si relativní dostatek hmotných statků a zároveň – se postupně přestali o Boha zajímat.

Tyto jevy způsobily na Kemetu poplach. Pochopili, že lidstvo se chystá na ukončení svého bytí. Pokud by se chtěli s živými lidmi potkat, zbývalo sotva pár tisíc let! Už nestačilo jen z dálky naslouchat, když věděli, že pramen blahodárných informací tak brzy vyschne. Tak se Kemeťané rozhodli, že převezmou štafetu Země a přijmou víru v Boha se vším všudy.

Stavba kosmických lodí byla dílem okamžiku pro ty, kdo ovládali hmotu, a technologie prostorových skoků dovolila Kemeťanům přispěchat na Zem ze své galaxie za pár pozemských dní. Zůstali ovšem pár let na Plutu a komunikovali s lidstvem rádiovými signály, aby je na svou návštěvu připravili. Sami se připravovat nepotřebovali.

V.

A tak nyní Cyril stojí před oltářem a před ním čtyři opancéřované bytosti z Kemetu. Cyril už ví, co musí udělat. To, že je nyní plně informován, nic nemění na jeho nervozitě. Ba, je ještě více vnitřně zmaten, neboť jeho povrchní a slabá dušička byla zbavena konformních jistot, k nimž paradoxně patřilo i přesvědčení, že jeho práce je jen zbytečná šaškárna pro turisty. Poprvé stojí kněz Cyril před někým, kdo pevně věří v Boha a nachází ve své víře smysl. Kněz Cyril, kterého nikdy nenapadlo, že by sám v Boha mohl věřit, nepočítáme-li jeho ožralé vize, o nichž jsem se tu již zmínil. A přesto bude Cyril mimozemšťanům sloužit mši, neboť je jediný kněz v tomto kostele, jemuž Kemeťan kdoví proč připisují velký význam. Bude sloužit mši, i když to vlastně neumí, protože si to na kurzu zkoušeli jen zběžně a nepovinně.

Kniha s nápisem Misál leží už otevřená na pultíku a Cyril jí bezradně listuje. Sem tam mu ta slova něco připomínají, ale většinou znějí cize a nesmyslně, jako rozmočený dopis vytažený z lahve, kterou hodil do moře kdysi dávno trosečník, co už je nejspíš po smrti.

Cyril se pokřižoval široce a pomalu.

„Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

„Amen,“ odpověděli Kemeťané.

„Bratři a sestry…“ (Mají vůbec pohlaví? No co. Kašlu na to…)

„Bratři a sestry, sešli jsme se, abychom společně slavili mši svatou. Skloňme se nejprve před všemohoucím Bohem a vyznejme své hříchy.“

Kemeťané s tichým zavrzáním sklonili hlavy.

„Vyznávám se všemohoucímu Bohu i vám všem, že často hřeším, (co to je, to hřešení?) myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat.“

Cyril se udeřil v prsa a přitiskl bradu na hrudník. Kov skafandrů zařinčel úderem hydraulických končetin Kemeťanů.

„Je to má vina, má veliká vina. Proto prosím matku Boží, Pannu Marii, všechny anděle i svaté i vás, bratři a sestry, abyste se za mě u Boha přimlouvali.“

Tak vida, pomyslel si Cyril, ono to půjde!

„Pane, smiluj se! Kriste, smiluj se! Pane smiluj se!“

Co to? Kemeťané se připojovali svými synchronizovanými hlasy a slova přecházela do zpěvu, pravda, do obyčejného pozemského zpěvu bez magických technik. Obyčejného, poněkud tahavého kostelního popěvování, jak ho kdysi Cyril slyšel v jednom výukovém filmu, u kterého pak usnul.

„Sláva na výsostech Bohu…“ pokusil se teď třaslavě zazpívat Cyril.

„A na zemi pokoj lidem dobré vůle,“ odpovídali Kemeťané a mělo to zvláštní smysl, to „na zemi“ a „lidem“.

„Chválíme tě, velebíme tě, klaníme se ti, oslavujeme tě. Vzdáváme ti díky pro tvou velikou slávu. Pane a Bože, nebeský králi, Bože otče všemohoucí, Pane jednorozený synu, Ježíši Kriste. Pane a Bože, beránku Boží, synu otce. Se svatým duchem ve slávě Boha otce aámen.“

Ono to půjde, pomyslel si znovu Cyril. Nechal se unést zpěvem, který plnil chrám. A najednou… měl okno. Odkašlal si a nahlédl do misálu. Nervózně listoval a hodil očkem po Kemeťanech. Trpělivě čekali a ani se nepohnuli.

„A teď,“ navazoval rozpačitě Cyril, „si přečteme …evangelium.“

Bible ležela hned vedle misálu.

„Pán s vámi,“ řekl a listoval.

„I s tebou,“ řekli oni a blikali očima.

„Slova svatého evangelia podle… podle…“

Přestal listovat a namátkou si ukázal do textu.

„…podle Matouše,“

Přečtu jenom kousek, říkal si v duchu. Nemám začít někde od začátku? Kde to má začátek. Tady ne. Co tohle? Tady někdo někomu nadává. Plemeno zmijí…hm.

Cyril na chvíli vypadl ze své dosud nezažité role a polohlasně si četl:

„Nemyslete si, že můžete říkat: Náš otec je Abrahám! Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.“

Dál nečetl. Zarazil se a rozpačitě zíral před sebe.

„Bohu díky,“ řekli mimozemšťané po chvíli nahlas, až se Cyril lekl. Polekal se, že si hosté ta slova z bible nějak vztáhli na sebe. Ale oni stáli stejně jako předtím, blikali stejně. Kdoví, co prožívají pod vším tím železem. Jestli tam vůbec něco mají? Vypadají jako roboti. Jak tomu asi rozuměli? Co to vlastně znamenalo? Kamení…?

Cyril byl v pokušení přečíst si to znovu, neboť v něm zahlodalo podezření, že slova z té knížky mohou skutečně něco sdělovat i jemu. Jenže nebyl čas.

„Slyšeli jsme slovo Boží,“ řekl tedy.

„Chvála tobě, Kriste,“ zavibrovaly železné figuríny.

Třeba skutečně Kemeťané zůstali na Kemetu a sem za sebe poslali jen roboty, kteří to všechno nahrávají? Pokřtil jsem roboty? No to by bylo něco!

Tak uvažoval a přitom předčítal slova vyznání víry.

Věřím v Boha, otce všemohoucího, stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného… Podle toho říkání, pomyslel si, Bůh stvořil všechny, i Kemeťany. Takže když Kemeťané stvořili roboty, tak ty roboty taky svým způsobem stvořil Bůh., mudroval Cyril, aniž si uvědomoval, že nečte a jen pohybuje ústy, zatímco Kemetané bezchybně odříkávají modlitby, jak si je už před stovkami let odposlouchali na druhém konci vesmíru.

„Věřím v jednoho pána Ježíše Krista, jednorozeného syna Božího…“

Moment, moment, blesklo Cyrilovi. Podle toho, co mi řekli, jsou staří hezkých pár tisíc let. Takže žili ještě před narozením Ježíška. Jak v něj mohli věřit, když se ještě nenarodil?

„…který se zrodil z otce, přede všemi věky…“

Aha. Tak to by šlo.

Modlitba vyznání pokračovala přes Ježíše k Duchu svatému a svaté církvi obecné až ke „… vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen.“

Cyrilovi došlo, že má pokračovat zase sám. Rychle něco nalistoval.

„Modlete se, bratři a sestry, totiž bratři,“ koktal, „aby Bůh přijal oběť své církve.“

„Ať ji přijme,“ odpovídali, „ke své slávě a ke spáse světa.“

Rychle! mumlal si Cyril a chystal nádobí s hostiemi a naléval do kalicha víno. Rychle, ať není ticho. Ať už to mám za sebou! Je to celé tak divné. Určitě jsem něco zapomněl. To je jedno, hlavně ať už jsou pryč, někde na Kemetu, ať si tam sami dělají tyhle kejkle a nechají nás zde na pokoji.

Cyrilovi byla náhle tato záležitost strašně nepříjemná. Téměř fyzicky cítil, jak ho to drtí, jak je tažen někam, kde nikdy nebyl a kam nikdy nechtěl. Bože můj, pomyslel si úpěnlivě, copak já jsem nějaký kněz? Proč nešli za biskupem? Proč sem vůbec chodili? Proč je zajímají všechny tyto nesmysly, když my se bez nich tak krásně obejdeme? Vždyť mají kosmické lodě, mají všechny vědomosti, všechnu moc vesmíru, co by ještě chtěli? Ať nás nechají klidně vymřít, zaniknout. Ať si zaniknou sami! Ať jde pro mě za mě celý vesmír k čertu, jen ať už mám ode všeho pokoj a hlavně od těchto plechových pitomců, co na mě tak skleněně civí a čekají, až jim tady snad doopravdy proměním oplatku a víno na maso a krev! Všecko je to tak nevkusné! Bože můj! Ty přece víš, že já na to nemám. Ať mě neotravují! Ani ty mě neotravuj, Bože! Nebo to má být zase nějaká finta od tebe, Bože? Tak abys věděl, Bože, tak já ti na to kašlu. Tady tím nádobím teď praštím o zem a jdu pryč. A jestli ti tady na těch plechovkách tolik záleží, tak si je obsluhuj sám!

A Cyril zavřel oči a viděl se, jak vši silou hodil stříbrnou mističkou. Jak tluče kalichem o kamenný stůl, jak strhává bílý škrobený ubrus a mrskne ho za sebe na oltář, kde se tento jako Kristovo roucho klade na ramena vyřezávaného kříže a překrývá sochu umučeného mladého člověka, na kterém si tehdy před věky zkoušeli své katovské umění mistři i diletanti jeruzalémští a činili to s rozkoší i rutinou, každý podle své nátury a umu, každý podle svých schopností.

Cyril se odvrátil od oltáře a viděl, že je v chrámu sám. Chrám je jen hromada kamení a rozpadne se co nevidět, neboť je zbytečný. Sesune se s rachotem. Ale předtím z něj Cyril odejde. Je svobodný člověk a nic ho zde nedrží. Nejméně ze všeho trapná role kněze, sluhy nějakého prý Boha, který nikoho nezajímá.

Žádní mimozemšťané taky nejsou.

Jsou to všechno jenom pohádky.

Cyril vnímal svět tak jasně jako ještě nikdy. Svět ztratil špinavý povlak, který měl tak dlouho, že na svou pravou podobu dávno zapomněl. Byl čas jít někam domů a žít, protože aspoň kus života ještě Cyrilovi zbývá. A promrhal toho už dost.

Byl čas jít.

Ano.

Ještě maličkost, řekl si Cyril už už vykračující na cestu ven. Ještě maličkost. Ohlédl se za sebe ještě jednou na oltář. Ubrus se zatím svezl na zem a vyřezávaný kříž se sochou zmučeného Ježíše se tyčil opět nad oltářem.

Já vím, zamumlal si Cyril.

Zvedl ruce.

Zavřel oči.

Zase je otevřel.

V rukou držel mističky s hostiemi a pozlacený kalich s vínem.

Promluvil ke čtyřem železným postavám.

„Nyní smířeni se sebou i se světem, s Bohem i mezi sebou, budeme slavit Kristovo tajemství. V noci, když se za nás vydal, vzal chléb, vzdal ti dík a požehnal mu, lámal, dával svým učedníkům a řekl: Vezměte a jezte z toho všichni. Toto je moje tělo, která se za vás vydává.“

A Cyril pozvedl hostii a mimozemšťané s rachotem a řinčením doklekli na dlažbu. Už se nevznášeli nad povrchem, kovové údy dříve tak obratné jim sklesly, lesklý povrch zmatněl, aby se vzápětí stal průsvitným.

„Po večeři vzal také kalich,“ Cyril pozvedl nádobu s vínem, „vzdal ti dík a požehnal, dával svým učedníkům a řekl: Vezměte a pijte z toho všichni. Toto je kalich mé krve, které se vylévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku.“

Čtyři hromádky průsvitného kovu ležely na zemi bez života, temné a smutné jako polámané hračky. Cyril vzal misku a kalich, obešel stůl a šel k nim. Nejprve přistoupil k Václavovi. Vzal do ruky proměněnou hostii, namočil ji do vína a řekl: „Tělo Kristovo a krev Kristova.“

„Amen,“ zaznělo skřípavě a tiše a tam, kde byla dříve hlava, se matně a doutnavě rozsvítilo světýlko a pootevřela se štěrbina jako na čtečce kreditních karet. Hostie po zasunutí do otvoru začala bíle světélkovat a přes průsvitné stěny mimozemšťanovy schránky ukazovala tak cestu svého putování do útrob tvora. Zároveň se slabě rozsvítil červený terčík někde v hlubinách hrudníku či břicha, mihotalo a svíjelo se to a udivený Cyril viděl, že to je teprve ten skutečný mimozemský tvor. A bylo to drobounké křehké a měkké tělíčko o velikosti nepřesahující průměr spolknuté hostie. Bílý kotouček proměněného oplatku doputoval k červenému tvorečkovi a jeho jasné světlo splynulo s červeným blikáním, aby ve chvíli splynutí jasně zazářilo jako malé slunce. Pak vnější hřmotné tělo zčernalo a získalo zpět svou lesklou neprůhlednost. Totéž se opakovalo u tří dalších Kemeťanů, až se nakonec opět všichni čtyři vznášeli s vlnícími plášti a zvučnými hlasy opakovali tajemství víry: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, pane Ježíši Kriste.“

Chvíli pak ještě stáli a čekali, co Cyril udělá.

Ten však místo aby nahlédl do misálu, hlasitě sklapl knihu, usmál se a řekl:

„A to je všechno. Mše je skončena. Víc pro vás nemůžu udělat. Jděte ve jménu Páně.“

„Bohu díky,“ odpověděli.

„Ano. Bohu díky. Jděte. A já taky půjdu.“

Tak vyšli ve společném hloučku z kostela, který zůstal za nimi opuštěný a tichý. Cyril nechal dveře otevřené. Třeba ještě někdy někdo přijde, ale já už asi ne, napadlo ho.

Nad městem visel obrovský létající talíř. Jedna z lodí Kemeťanů. Pohyboval se jen pomalu, aby nezakrýval sluneční kotouč a nekazil obyvatelstvu města letní počasí, které měli tak rádi.

Všechny lodě brzy odletí na Kemet.

„Nepoletím s vámi,“ řekl Cyril, protože měl pocit, že mu to budou nabízet, „ale za ten dárek děkuju. Ukážu ho biskupovi; myslím, že se mu bude líbit.“

Dostal od nich obrázek, který byl velmi kvalitním trojrozměrným a pohyblivým snímkem pořízeným v meziplanetárním prostoru. Vpravo plápolala tlumeně koule Slunce. Vlevo modře svítila kulička drobné, ale překrásné planety Země. Nepravidelné tvary napůl osvětlených těles v popředí napovídaly, že ten, co obrázek snímal, se asi nalézal v pásmu asteroidů. V samotném centru obrazu se otáčelo těleso s hladkým a lesklým povrchem. Byla to čajová konvice malovaná drobnými pomněnkami a konala svou vesmírnou pouť na oběžné dráze kolem Slunce. Ta čísla na okraji obrazu byla zřejmě rovnice výpočtu její dráhy. Tomu ovšem Cyril nerozuměl.

Chvíli stál a mával Kemeťanům odcházejícím směrem do centra města. Sám se pak vydal opačným směrem.

VI. Epilog

Uběhlo několik týdnů. Cyril dávno už opustil město. Pěšky chodil krajinou. Neznámou krajinou zarůstající divokou vegetací, pustinou, která začínala už pár desítek metrů od rychlostních silnic spojujících velká města.

S překvapením zjistil, že i zde žijí lidé. Bylo jich málo a bydleli daleko od sebe v troskách dávných vesnic a opuštěných rekreačních vilách. Tito lidé se za dobrého počasí setkávali v létě u ohňů a vyměňovali si jednoduché výrobky a jídlo a Cyril je brzy zaujal svým vypravováním. Mluvil o svém setkání s Kemeťany a pokoušel se těm lidem vysvětlovat, co že to po něm vlastně ti mimozemšťané chtěli. Aniž tomu sám dost dobře rozuměl, vypravoval jim o křtu a o přijímání těla a krve Ježíše Krista, přičemž jim pak musel vysvětlit, co to bylo za chlápka, ten Ježíš, a proč se tak divně jmenoval. Cyril s sebou sice nosil kapesní Bibli, ale u ohňů na čtení moc neviděl, tak lepil svá vyprávění z toho, co si vybavil z dávného kurzu u biskupa a taky čím dál víc doplňoval mezery fantazií a šlo mu to někdy tak dobře, že míval pocit, jako by někdo mluvil za něj. Ba, někdy se mu ani mluvit nechtělo a stejně musel, až ho z toho brněl jazyk. Přičítal to změnám, které s ním provedl tenkrát kouzelný zpěv Kemeťanů, že se teď někdy cítil jako někdo jiný, míval i něco jako vidění a jednou ho venkované třeba přistihli, jak káže veverkám. Jelikož však veverky pozorně naslouchaly a Cyril měl jako vždy příjemný hlas a zřetelnou artikulaci, přisedli lidé k veverkám a vyslechli jeho promluvu společně a tato příhoda přispěla k posílení Cyrilova věhlasu, přestože od veverek všichni chytili blechy. Netrvalo dlouho a venkované si začali vyžadovat od Cyrila tu a tam krom promluvy i křest a společná setkání u ohňů a chudých lesních tržišť byla obohacována a završována improvizovanými službami Božími, které Cyril vedl s čím dál větší jistotou.

Jednou v noci, kdy ještě nebylo moc chladno, ležel Cyril na hromadě sena a díval se na hvězdnou oblohu. S pocitem mrazivého lechtání v kostech se pojednou oddělil od svého těla a poletoval mezi planetami, jako by sluneční soustava nebyla než bazén, ve kterém se Cyril vznáší a proplouvá z jednoho okraje na druhý na jedno nadechnutí.

Ve slunečním světle zahlédl lesk kovového povrchu disků a letěl vedle nich, neboť poznal transgalaktické lodě Kemeťanů vracejících se domů ze Země. Cyril je doprovázel ve své nehmotné podobě, což Kemeťanům nijak nebránilo v tom, že ho viděli a mávali mu za okny z diamantových skel a Zikmund s Vojtěchem a Václavem a Vítem na něj volali a on je slyšel. Letěl s nimi až skoro k Jupiteru, na okraj pásma asteroidů, kde se rozloučili.

Ve stejné době (s příslušným časovým posunem) sledovali pozemští astronomové let hvězdných lodí svými superteleskopy, radiogravitoskopy a kosmomagnetoskopy. Měli vše pěkně na monitorech, když se jim disky začaly jeden po druhém ztrácet, jako by protékaly skulinou v prostoru, až na jejich místě nebylo vidět nic, vůbec nic. Cyril tam sice ještě chvíli poletoval, než se vrátil do svého těla na seně pod oblohou planety Země, ale, jsa podstaty nehmotné, nebyl pozemskou technikou zachytitelný.

Když ucítil, že ho za límcem šimrá seno, nadechl se zhluboka voňavého vzduchu a rozhodl se, že o tomto zážitku nebude nikomu vyprávět, neboť správně usoudil, že to pro jeho vesničany nemá význam a do města se vrátit nehodlal.

Cyril by ten nejzajímavější okamžik nejspíš stejně neuměl popsat. Já se o to můžu pokusit, protože jsem tam nebyl a to se vždycky všechno popisuje lépe.

Takže: V prostoru mezi asteroidy viděl Cyril vznášet se zvláštní objekt. Světlo Jupitera a vzdáleného Slunce se odráželo v modravých jiskřičkách vzdáleně připomínajících pomněnky od lesklého pokrouceného povrchu, který se zaobleně nořil sám do sebe. Nebylo možné si ho celý prohlédnout, ač se o to Cyril snažil a poletoval kolem něj. Stále jako by část objektu někam uhýbala. Bylo to tím, že šlo o objekt čtyřrozměrný. Cyril na matematiku nebyl, ale i kdyby poznal, o co jde, neřeklo by mu to nic o funkci tohoto předmětu v meziplanetárním prostoru. Viděl něco, co se nejvíce podobalo nevelké nádobě s uchem. Tomu čajníku se to vlastně docela podobalo, i když pivař by v tom mohl vidět spíše raritní korbel. Cyril nevěděl, že je to Kleinova plocha, populárně nazývaná Kleinovou lahví, kterou my na Zemi známe jen teoreticky. V případě meziplanetární Kleinovy lahve šlo samozřejmě o výtvor Kemeťanů, o pomůcku, která před Cyrilovýma očima vtahovala do sebe obrovské lodě jako bublifuk se zpětným chodem. Lodě mizely a v tom okamžiku se objevovaly na opačném konci galaxie, což Cyril tušil, ale vidět pochopitelně nemohl. A na Zemi spatřili na svých monitorech jen mizející hmotu a měli o čem diskutovat a pořádat konference, neboť ani technologické dárky a vylepšení, které jim Kemeťané na Zemi nechali, na vysvětlení tohoto jevu nestačily.

Za několik století se meziplanetární Kleinova láhev stane na noční obloze v dobrém dalekohledu slabě viditelnou. Bude to modře svítící obláček plynů rozpínající se kolem lesklého středu. To sem vniklo trochu hvězdného větru jako slabý průvan pode dveřmi vedoucími do jiného koutu vesmíru. V té době si toho však už nikdo ze Země nevšimne. Nikdo nezapátrá po tajemství divného asteroidu. Nikdo nezjistí, že tam poblíž oběžné dráhy Jupitera obíhá na své vlastní dráze kolem Slunce krásně lesklý čajník. Nikdo tento jev nenazve „Cyrilův čajník“, i když to byl právě Cyril, kdo ho první viděl na vlastní oči.

V té době už nebude Cyril naživu a Země bude vypadat jinak, než dnes. Totiž, chci říci, jinak než za Cyrilových časů.

10. března 2013

Brno, Café Savoy

Josef Blažek (*1966), dětský psychiatr, působí v Brně. Mimo povídek píše i divadelní hry.