rozhovor s Tomášem Vítkem, farářem v Horních Dubenkách a členem Strategické komise ČCE k tématu života církve v nových podmínkách vedli Jakub Ort a Tomáš Trusina
V jednom z textů k financování církve jsi napsal, že když je třeba mluvit o penězích, není to nikdy jen o penězích.
Ze statických věcí mi přišlo nejzajímavější zjištění, že ty nejslabší sbory a regiony mají na hlavu největší obětavost. Ve většině silných regionů – podle všech ukazatelů, které se týkají např. účasti a počtu salárníků – patří finanční obětavost na salárníka k těm nejnižším. Když to říkáte někomu z bohatého sboru, tak je to stále překvapuje. Jak mají lecčeho hodně, mají také pocit, že toho hodně vydávají.
Další věc, která mi z toho vypadla – a to už se statisticky hůř dokládá – je, že jsme ve velké většině sborů církev orientovaná do minulosti. Dělal jsem si kdesi v církvi takový malý průzkum. Ptal jsem se farářů, co by u nich ve staršovstvu dělali, kdyby teď dostali sto tisíc. Až polovina farářů řekla, že by u nich něco opravovali. Na tom se ukazuje, že jsme orientovaní na zdi, na něco, co stojí. To je pro sbory charakteristické především tam, kde je nepřerušená kontinuita. Tam, kde se začíná od znovu, tam se především řeší to, co potřebují lidé, ne jak přestavět dům.
Mě může štvát, že v církvi nejsme moc schopni vytvářet nové tradice, většinou pouze konzervujeme ty staré, můžu být zklamaný a bojovat proti tomu. Ale to já dělat nechci. Já nechci lidem říkat, že jsou moc tradiční. Nechci se snažit jim vygumovat z hlavy jejich životní zkušenost. Mě přitahuje řešení, které se snaží velmi precizně porozumět tomu, co je pro ty lidi důležité (i když se mi to třeba těžko sdílí), vzít vážně, z čeho ti lidé mají strach. A potom můžeme teprve uvažovat o nějakých posunech. Ty jsou pak samozřejmě strašně malé, ale o to je každý centimetr cennější, protože tím silněji si pak lidé za těmi změnami stojí.
Z toho, co říkáš, cítím snahu zabývat se tím, co o nás ty peníze ukazují. Debata by pak měla být víc o lidech, ne o penězích.
Peníze nejsou špinavé. Dění ve sboru, sdílení sociálního kapitálu musí jít paralelně s racionálním uvažováním o penězích. To bych těm ekonomům v církvi nevyčítal, oni nechtějí vymýšlet geniálnější sborový život, či ho nahradit hospodařením. Oni chtějí, aby se rozumně zacházelo s penězi, a čekají, že tu bude někdo dělat paralelně to druhé – vymýšlet, jak rozvíjet církevní život.
Není právě důležité vysvětlit těm ekonomům, že ty hřivny nejsou v penězích? Že jsou právě v lidském kapitálu, do kterého máme investovat a který pak může vynést více než těch úžasných 6 procent, které nám vynesly ty peníze?
Tohle si chytří ekonomové – a v církvi jsou chytří ekonomové – podle mě uvědomují. Náročnější je jít v uvažování ještě o stupínek dál a pochopit, že i strach či odvaha jsou veličiny, které mají svou ekonomickou hodnotu. To není jen psychologie, i tohle se v těch ekonomických tabulkách projeví. Tyhle věci dokážou zahýbat grafem obětavosti někdy víc než realistické výhledy.
Peníze a strach
Zůstaňme u toho strachu. V diskusích o budoucnosti církve se někdy objevoval celkem silný tlak k osvědčení věrnosti vlastní církvi nebo dokonce Kristu skrze zvýšení finanční obětavosti. Je ten tlak pozitivní nebo negativní?
Mají-li lidé strach o budoucnost, pak je již v nich samotných nebo je přítomen už v jádru sboru. Peníze samy o sobě nemají takovou sílu, aby mohly brát víru nebo vzbuzovat strach. Fungují spíše katalyticky. Dokážou zvýraznit či urychlit věci, které působí někde pod povrchem.
Strach nevzbuzují ani tak peníze. Přemíru obav mohl způsobit spíš postup, jakým způsobem se začalo s analýzou dat. Ty tabulky projektovaly do budoucnosti jakýsi stávající stav, ve kterém se ještě v mentalitě církve nepočítalo s tím, že se na samofinancování přechází.
Je pravda, že cílem úplně prvního dotazníku bylo spíš ověřit data, která už synodní rada znala, a ověřit, jak sbory interpretují svoje vlastní čísla. To možná nebylo pro všechny úplně srozumitelné, a tak to mohlo někde probudit i strach. Což nemusí být nutně považováno za negativní důsledek – záleží na tom, jak se s tím strachem dál pracuje.
Tlak v diskusi o budoucnosti může ale negativně působit i na ty chudší a slabší sbory.
Já bych se nejdřív zamyslel nad tím, co znamená v souvislosti se sborem slovo slabý. Nevycházíme z nějaké utkvělé představy, že být silný vypadá takhle a být slabý vypadá takhle a být slabý je vždycky špatně? Je důležité, aby si lidé ve sboru přišli na to, v čem je jejich sbor slabý. Na tom byl postavený manuál k rozhovoru pro sbory. Pro mě bylo důležité, aby ten manuál nebyl dotazníkový nástroj pro sumarizaci dat a kontrolu seshora. Ale aby samotný proces řízeného rozhovoru pomohl sboru přijít na to, co jsou jeho slabosti. Pak musí vždycky přijít také na nějakou sílu. Už když jsou lidé schopní se vůbec pravidelně sejít, tak k tomu mají nějaký dobrý důvod.
My strašně rádi mluvíme o vnějších vlivech – ať už pozitivních nebo negativních. Podívat se do sebe a mluvit o vlastních přednostech a slabinách je pro tradičního evangelíka většinou docela náročné. Možná sbor přijde na to, že jeho velikost má svou logiku a je dobře ufinancovatelná, protože lidi, kteří jsou v jádru sboru, ho podpoří a nemusí to být nutně ti nejbohatší. Obětavost se neodvíjí od toho, kolik mám peněz, ale od toho, jak je pro můj život sbor důležitý.
Jsou lidé, pro které je sbor důležitý, ale ty peníze prostě nemají.
Budu možná hrubý. Ale jádra evangelických sborů jsou většinou fešácká. Nejsou v nich zástupy nezaměstnaných a sociálně slabých. Ale věcně – od začátku se ve strategii církve počítá s různými formami solidární podpory znevýhodněných oblastí církve. Určitý omezený počet tzv. podporovaných míst by měla církev vždycky ufinancovat.
Možná ti sociálně slabí utíkají, protože cítí, že se s nimi nepočítá. A pak nám zbývají elitní jádra sboru, kterým sice nechybí dostatek prostředků, ale chybí jim sociální citlivost.
To je úkol pro každého presbytera v církvi, aby se takové bolestivé věci neděly – aby lidé dokázali vymyslet sobě vlastní formu sdílení, která bude uskutečnitelná a zároveň křesťansky odpovědná vůči znevýhodněným.
Vize a alternativy
Bavili jsme se o strachu. Je tu vize nějakých nadějných alternativ?
Na tu alternativu si musí přijít lidé na každém místě sami. V tomhle ohledu jsem liberální. Co si vytvoří lidé na místě svou energií, je silnější. Je to lidem vlastní a jsou schopni za to pak pod tlakem vnější nepřízně bojovat. Bojují za svou komunitu. Vize, kterou jsem přijal shora, se pustím snadněji.
Bojovat za komunitu – to je hrozně obranářský jazyk. Církev je tu přece i pro to okolí a i do toho je třeba investovat.
Na základě dosavadní debaty o tzv. diakonických a rozvojových projektech beru vážně, že tohle naše presbytery a sbory většinou nepálí. Považují to za do jisté míry exkluzivní věc. Tlak soustředit se téměř výlučně na naši vlastní církevní práci je obrovský. Otevřenost v aktivitách je v ČCE vnímána často jako vyprázdnění. Naše sborová společenství jsou v tomto smyslu především uzavřená.
Nemá být církev víc než jen sborová činnost? Není církev vůbec víc než jen sbory? Faráři a farářky na různých místech vyvíjí činnost, která je třeba s životem sboru nespojitá, ale přesto má svou hodnotu.
Taková místa je možné tu a tam zafinancovat. Z naprosté většiny ale církev stojí na lidech, kteří přijdou v neděli do konkrétního kostela. A tihle lidé platí provoz církve.
Nebylo by nakonec lepší financování státem, které by umožnilo silnější přesah do společnosti?
Teoreticky by to bylo výhodnější i pro církev i pro stát. Ale liberální hodnota jet na vlastní triko je asi víc než spoléhání na osvícené jedince, kteří díky zajištěnému vnějšímu financování mohou vytvářet projekty, ke kterým se v případě jejich úspěchu po letech nakonec přihlásí i ti tradiční evangelíci.
Ty to stavíš, jakoby tu byla buď otevřená církev shora nebo církev zdola, ale uzavřená. Opravdu to nemá žádnou alternativu? Co třeba vytvořit shora prostor pro lidi na okraji, aby mohli zdola dotvářet a obohacovat existující společenství? Zajímala by mě tvá stanoviska, tvoje vize.
Moje prakticko-teologické stanovisko je předestřít alternativy a neříct, která je správně (i kdybych to náhodou věděl, že). Ať se lidé nechají vyprovokovat k tomu, aby se sami chopili iniciativy.
Rozvojové projekty
Jak budou vypadat rozvojové a diakonické projekty, na které byla vyčleněna část z financí od státu?
Momentálně je debata nastavená velmi široce. Je to na lidech, kteří do diskuse vstoupí a řeknou, co je podle nich důležité a na čem jsou schopni se podílet. Podle mě by měla být stanovena tzv. obecná kritéria, kterým by měly vyhovět jakékoli projekty – ať už budu misijní, vzdělávací nebo diakonické. Závazné by mělo být spolufinancování a to klidně vícestupňové. Lidi, kteří chtějí něco dělat, to podle mě namotivuje. Dalším kritériem je spolupráce s místní komunitou. Jediným subjektem, podle mě, nemá být sbor. Pomoc nemá být jednosměrná a tohle opatření nutí k rozhovoru o potřebách místa a lidí v něm žijících. Otevírá možnost spolupráce a brání investování energie a peněz tam, kde nejsou potřeba. Dalším kritériem je i zapojení laiků, farář nemá dělat všechno.
Právě tady peníze mohou vytvořit pozitivní tlak. Jsou zdrojem, který otevírá nové možnosti aktivit, a je na lidech, jak na to zareagují. Největší problém našich sborů a celé církve nakonec netkví v penězích, ale v lidech.
Můžeš jen namátkou jmenovat návrhy nějakých projektů, aby si čtenáři dokázali představit, co visí ve vzduchu?
Na konventech po celé naší církvi padaly nejrůznější návrhy. Např. nízkoprahové finanční poradenství, nejrůznější klubovny, podpora hudebních aktivit ve sboru, zřizování školek či škol, pečovatelská služba, mateřská centra, ale vedle toho zaznívala také celá řada návrhů na stavební úpravy atd.
Farář má být účinně pasivní
Už jsi zmínil, že farář nemůže dělat všechno. Jak si představuješ roli farářů a farářek? A změní se nějak jejich role s přechodem na samofinancování?
Zdá se mi, že faráři a farářky jsou historicky jedním ze silných vkladů tradičního evangelického církevního kapitálu, ale zároveň i tím dnes možná nejslabším bodem církve. Faráři jsou v naprosté většině univerzálové, po kterých se chce, aby toho co možná nejvíc vymysleli, zorganizovali a pak i zrealizovali. Někdy jsme se tak trochu smáli katolíkům, ale sami jsme strašným způsobem zabředlí do farářské církve. Vidím kolegy, kteří se dostanou do zoufalých situací z části též proto, že tu funguje ahistorický systém řízení a spolupráce v „kazatelské“ službě.
Proto je pro mě důležitý způsob řízení lidí a taky supervize. Podoba, kterou nyní má, může mít v očích leckoho své chyby, ale její kritika jako celku od starší farářské generace se mi zdá trapná. Není pravda, že oni dříve všechno zvládali sami. Taky se hroutili. Situace je dnes navíc jiná a nároky na faráře jsou enormní.
Nejekonomičtější personalistické kritérium zní: farář má dělat hlavně to, co umí a co ho baví. V situaci, kdy farář musí excelovat v pěti různých odbornostech, tak to ve většině dopadne tak, že ta zrovna chytřejší část dělá všechno tak nějak slušně a ta zrovna unavenější to dělá všechno skoro průměrně a vlastně nic pořádně. Nedokážu si za této situace představit budoucnost církve jinak, než aby na sborech lidé dělali práci, kterou umí, a co neumí, aby nedělali. Když vedle sebe mám souseda faráře, který dokáže udělat aktuálně program s dětmi v kostele o dvě stě procent lepší než já, tak ať přijede a předvede v našem kostele to nejlepší.
Tradice českobratrských farářů jako neohrožených proroků a nezávislých bojovníků, kteří jsou sami na vartě a opustí loď jako poslední, je přežitek. Kazatelé a kazatelky se musí profesně setkávat, společně vzdělávat, obohacovat, kritizovat a těžce se učit týmové práci.
Není problém v tom, že ten farář na vartě chrání něco, co možná ani není potřeba chránit?
Přesně tak. V ideálním případě má farář být dostatečně účinně pasivní. Má nechat lidi, aby vyjádřili, co chtějí, a aby měli šanci také pro to něco udělat. I tak bude mít farář v té většinou skryté spirituální a pastorační oblasti vždy co dělat od rána do večera. Když farář za lidi všechno řekne, pak i vymyslí, připraví, jak by se to správně mělo udělat, a potom to i udělá – tak je něco špatně.
Neřekneš nám na závěr přece jen nějakou vizi?
Věřím tomu, že i v tom dnešním světě, který je hrozně nepřehledný a rozkouskovaný, jsou skupiny, místečka a témata, o které nikdo nemá moc zájem a církvi by to docela dobře šlo. Je potřeba, aby to faráři nebrzdili a postupně přibývaly pozitivní příklady, že to lze. Seznam příkladů se mi nechce dávat, i když teď mě, aktuálně po pohřbu, napadá např. oblast umírání, nabízení zázemí pro zpracování celé této životní události.
„Strategická komise k tématu života církve v nových podmínkách“ pracuje od 26. 2. 2013 jako dvanáctičlenný poradní orgán Synodní rady ČCE, který vznikl na základě plnění usnesení synodu týkajících se rozhovoru církve o hospodářské soběstačnosti sborů a o samofinancování církve.
Strategická komise vydala celkem čtyři materiály k diskusi ve sborech a seniorátech. Byly to nejprve dotazníky týkající se hospodářské soběstačnosti sborů v dlouhodobé perspektivě (2012), jejichž výsledky byly využity při vypracování Modelů cest ČCE k samofinancování (2013). Dále byl sborům předložen manuál k diskusi o jejich budoucnosti (2013). V roce 2014 komise vypracovala Alternativy vývoje personálního fondu (fond pro mzdy farářů), kam budou přemístěny finance z restitučních náhrad, s tím, že 15, 20, 25 % náhrad bude uchováno na rozvojové nebo diakonické projekty. (O těchto procentuelních variantách rozhodl na základě diskuse sborů o modelech financování synod). Komise vydala také výzvu k návrhům na diakonické a rozvojové projekty, které budou zhodnoceny a předloženy synodu v r. 2015.
Seniorát je správní jednotka Českobratrské církve evangelické, která sdružuje sbory na určitém území. V jeho čele stojí duchovní (senior) a laik (seniorátní kurátor).
Presbyteři jsou volení představitelé farního sboru (místního církevního společenství) tvořící tzv. staršovstvo.