Břevno v oku
Text: Lukáš 6,41
Čtení: Ž 15, Jk 1,16–27
Text: Lk 6,41
Což pak vidíš mrvu v oku bratra svého, břevna, kteréž jest v tvém vlastním oku, neznamenáš?
Bratři a sestry, v jistém smyslu by se dalo říci: To na tom byli ještě dobře, když tenkrát lidé dovedli svému bratru mrvu v oku vytknout přímo a do očí. Když dovedli povědět bratru: Toto a toto děláš nesprávně. Toto je špatné. U nás tomu bývá nejčastěji tak, že o té mrvě v oku bratra svého mluvíme po straně. Mluvíme o svých blízkých i vzdálených a vidíme na každém tolik špatného a nesprávného. Tolik chyb. Do očí to neřekneme. A to naše vzájemné vztahy kalí daleko víc, než když to zákoníci říkali lidem do očí. To naše vzájemné vztahy otravuje. Nedovedeme se potom dívat těmto svým bližním do očí. Je tu něco mezi námi a jimi. Je tu ta mrva v oku, kterou u bratra vidíme a o které po straně mluvíme.
Zde se mluví o vytýkání chyb. A my víme z Písma ze mnoha míst, že máme umět vytýkat a napomínat. Že patří k bratrství a ovšem i přátelství, abych uměl také povědět: Tohle neděláš správně. O tomhle smýšlíš nesprávně. Ano, je to dokonce nutné. A bylo by hříchem proti člověku říci si: Ať si každý dělá, co chce a co považuje za správné. – Ale – jak vytknout? – Pravdivě. A abych vytkl pravdivě, to musím vidět stejně sebe jako toho druhého. A tu jsme u toho, co nám chce Pán Ježíš říci: vidět sebe stejně jako toho druhého. To je spravedlivé. Ale my všichni máme takové dvoje brýle: jedny na své vlastní chyby, druhé na chyby toho druhého. Jak se to od sebe liší, které z nich zvětšují a které zmenšují, to víme dobře.
Nemysli si, že jsi spravedlivý. Nejsem já a nejsi ani ty, mluvíš-li o druhém. Cos ty udělal včera, o tom už nevíš a vytýkáš to druhému dnes. Zapomíná se lehko. A člověk má na všechno vysvětlení. Že já jsem byl k někomu tvrdý a neústupný, na to mám vysvětlení. Ale druhého pro totéž soudím. Kdopak z nás to nedělá? A to právě, že hloubku hříchu nevidíme, ta je pod hladinou, my na druhých lidech vidíme nejčastěji právě „mrvu“, velmi často také i to, co ani nestojí za napomínání.
Tak my evangelíci jsme velmi rádi, můžeme-li se rozhlédnout, vidět kolem sebe to, čemu říkáme „svět“, světské lidi, kteří mají nevážné mravní názory, vidět marnost a bídu jiných. A nevidět, jak nesmírně mnoho zla pramení z pýchy, a té jsme i ve své víře plni. Co to je „svět“? Jan říká: žádost těla, žádost očí, pýcha života. Sobecké touhy a pýcha – a to, že bychom potřebovali hledat až ve světě? Že by to nebylo blíže?
Pán Ježíš tedy naprosto není proti napomenutí bratra, sestry, proti vytýkání hříchu a chyby. Ale chce, abychom byli k němu i k sobě stejně pravdiví. Jak se to pozná? Jak to sám u sebe poznám? Takto: Jestliže tě opravdu mrzí jednání člověka, kterého máš rád, rozhodně mu je vytkni (ale ovšem, pamatuj, že nejsi daleko jeho hříchu). Jestliže však máš ve svém srdci kousek skryté radosti ze hříchu druhého člověka, nevytýkej nic. Vyřiď si to nejprve sám se sebou. To bys křivdil druhému svou pýchou. Tím břevnem v oku je nejčastěji pýcha. Nejprve tedy vyvrz břevno – pýchy – z oka svého, a potom prohlédneš, abys vyňal mrvu z oka bratra svého.
A teď o tom břevnu, které je v našem oku. My tedy vidíme dobře, čím hřeší svět. Často jsme ochotni zevšeobecňovat, roztahovat na všechny lidi, co dělají jenom někteří z nich. Často jsme ochotni upírat lidem v daleku i blízku jakoukoli dobrou vůli a dobrou snahu a jakékoli dobré výsledky. Nevěří-li tak jak my, lehce se činíme soudci nad nimi. Charakterizujeme si všelijak, jak hřeší svět naší doby. Které hříchy jsou nejobecnější u lidí dneška. Shledáváme kolem sebe doklady. A všímáme si samozřejmě těch hříchů, které mezi věřícími nejsou tak běžné. A co přitom nevidíme? Břevno pýchy v oku církve. Ve svém vlastním oku.
Ježíš Kristus na kříži nás obviňuje ze sobectví. On a jeho následovníci jsou pro nás stálým obviněním. Stálým popudem k úsilí, ke hledání. Stálým voláním k nápravě našich vzájemných vztahů. Nikdo z nás neostojí ve srovnání s nimi. Nikdo z nás nemůže říci, že je čistý, hledí-li do jeho zrcadla. Jednotlivec i sbor a církev vidí naopak nesmírně mnoho povrchnosti, ledabylosti, stagnace. Vidí při sobě, čím by měl být a čím není. Jenomže se podobáme zapomnětlivému posluchači, o němž mluví Jakub. Podíváme se do zrcadla a vidíme to jen tu chvíli. Zavřeme bibli, přezpíváme píseň, a už to nevíme. Už vidíme jenom hříchy světa. Býváme ještě méně přímí, než byli zákoníci ve své pýše. My ke svým soudům připojujeme takovou frázi, kterou stejně nemyslíme doopravdy, frázi o tom, že i my jsme hříšní a chybující – a pak už můžeme přísně soudit druhé.
Je v nás všech tato schopnost: cokoli slyšíme nebo čteme obrátit proti druhým, odvrátit od sebe. Vidět v tom doklad, jací jsou ti druzí. A vidět v tom pro sebe něco jako uznání a vyznamenání. Ale kde je to nejhorší? Nejhorší je to ve shromáždění a nad Písmem. Ať už v kázání slyšíme cokoliv, ať už v Písmu čteme cokoliv, dovedeme to tak rychle vzdálit od sebe, dovedeme se toho tak rychle zbavit. Dovedeme to tak rychle hodit na někoho jiného. Vyposlechneme si všechno, jenom ne vlastní napomenutí a pokárání. Jenom ne to, co patří nám. Jak často posloucháme tímto způsobem. A jak často tento způsob ukrýváme za pokoru. Pozor na sebe při slyšení Slova. Základní zásada zní: Sebe celého upni k textu, celý text aplikuj na sebe. Mysli: To říká pro mne a o mně. A tak o tom rozmýšlej, jakoby to o nikom jiném nebylo. Pozor na svět – ano – ale především na ten, který je ve mně, který je v nás. Který nám kazí poslouchání Písma. Který způsobuje, že ho zneužíváme pro svou pýchu a souzení druhých. Na ten svět pozor. Na ten svět, který je na kazatelně i pod kazatelnou, který je v nás. Je pro nás daleko nebezpečnější naše pokrytectví, než co dělají lidé venku. V kostele, ve shromáždění se dá hřešit právě tak jako kdekoli jinde.
Pamatujme: Komu bylo více dáno, od toho bude více požádáno. Nám bylo dáno více poznání. Nám bylo dáno a bývá dáno poznat hloubku života, skutečnou hloubku. Nám byla dána touha ptát se po smyslu života a nejít světem bez této otázky. Nám bylo dáno, abychom hladověli a žíznili po Božím slovu. Nám slovo Boží ukazuje krásu a hloubku pravého obecenství mezi lidmi. Toto všechno nám bylo dáno – a je to především břímě a závazek. Je to tu na to, abychom tím těžili jako hřivnami. Je to tu na to, abychom to ukazovali jiným. Abychom jim dosvědčovali tuto skutečnost života, abychom je volali k pravdě. Ne na to, abychom je soudili. A jak tento úkol konáme? Čím jsme dnes světu kolem sebe? Jak konáme svou svěřenou úlohu být druhému opravdu bližním? Když se nad tím doopravdy zamyslíme, přejde nás chuť někoho soudit – a to je dobře. Ježíš Kristus nám tedy v tomto podobenství nezakazuje napomínat bratra. To nám naopak přikázal a jeho apoštolé ještě znova připomínají. Ale poroučí nám vidět sebe i bratra stejně, vidět sebe i bratra pravdivě. A napomenout tam, kde sebe také dobře znám a vím, co jsem. A když mám toho druhého rád a jeho chybu beru i za svou. Prostě: nepřehlédnout břevno v oku svém. Amen.
V Blahoslavově domě v neděli 7. října 1956