Byl a je M. Jan Hus jednou z největších osobností českých dějin
– či snad vůbec jejich největší postavou? Tak je třeba se ptát v roce, kdy si připomínáme 600. výročí smrti českého reformátora, je třeba se tak ptát v době, kdy žijeme, pracujeme, myslíme a mluvíme jinak, než jak tomu bylo na přelomu 14. a 15. století, tedy ještě ve středověku. A je to třeba o to víc, že naší současnosti je Hus cizí, aspoň mluvíme-li o tzv. většinové společnosti. A přece – v anketě České televize (2005) Největší Čech se Jan Hus umístil mezi „největšími osobnostmi naší historie i současnosti“ na sedmém místě, a Eva Kantůrková prozrazuje v epilogu své knihy o Janu Husovi ambici „vyprávět snad největší lidský příběh českých dějin“. Výsledek ankety ovšem příliš mnoho nevypovídá o tom, jak naši současníci a spoluobčané Husa vnímají a proč jej tak poměrně vysoko hodnotí: V té části naší společnosti, která Husovi dala své hlasy, se s největší pravděpodobností drží tradiční představa o hrdinovi, který se postavil tehdy vševládné církvi, stál na straně chudých a utištěných a byl také českým vlastencem; a Eva Kantůrková psala svou knihu v polovině osmdesátých let: tehdy, na sklonku obecně nenáviděného komunistického režimu bylo možné vnímat postavu Jana Husa jako model statečného člověka, odmítajícího současnou zkaženou realitu a bojujícího proti ní. Dnes se s ním po této stránce těžko ztotožníme.
V čem tedy Husova velikost spočívá skutečně? Proč opravdu patří, jak jsme o tom přesvědčeni, k největším postavám českých dějin? Na to se ptají obě ekumenické komise, které byly k problematice Husovy osobnosti, jeho života a díla, v posledních desetiletích zřízeny; obě viděly a druhá z nich dnes vidí svůj úkol a cíl v tom, pokusit se objevit a ukázat Husa takového, jakým ve skutečnosti byl, bez nánosů všemožných historických ideologicky ovlivněných představ. Nalézt historickou skutečnost je však vždy velmi obtížné a vlastně nemožné, spíše je reálné pojmenovat ony představy, kriticky je posoudit a po příslušné korekci se k některé z nich přiklonit jako k nejméně falešné.
Tři představy Husa
Velmi zhruba řečeno jsou takovéto představy tři: o první zde již byla zmínka, je to představa proticírkevní a nacionalistická, někdy v radikálnější, jindy v umírněné podobě, a tuto umírněnou formu v zásadě dodnes sdílejí členové českých protestantských církví. Druhou nazvěme tradičně katolickým hlediskem – „tradičně“ proto, že tento názor, totiž že Hus se zásadně mýlil a byl zatvrzelým heretikem, dnešní katolíci zastávají spíš jen výjimečně.
Jako třetí můžeme vymezit názor, k jakému dnes více či méně dospívá jak práce historiků, tak ekumenických komisí: Hus byl věrným synem církve (řekneme-li „katolické“, je to zavádějící, neboť jednak „katolická“ znamená „obecná“, jednak je rozlišení na katolíky a protestanty pozdějšího data) a šlo mu o její nápravu; šlo mu o záchranu jednoho každého věřícího, proto byl tak neúnavným kazatelem. Jeho často nevybíravé útoky na bratry v kněžském úřadě byly dány tímto zájmem, zájmem o spásu duší nejen jejich, ale především lidí, kteří jsou na nich v duchovním životě závislí. Do jaké míry se Husovo pojetí církve, které bylo v jeho procesu hlavním kamenem úrazu, příčilo ortodoxnímu učení, není zcela zřejmé, totéž platí o jeho učení o predestinaci – předurčení věrných a zavržení hříšníků. I s tímto problémem pracovala tzv. husovská komise v 90. letech, a i z katolické strany tehdy zazníval názor, že pro dnešní katolickou teologii, zejména jak se utváří od 60. let 20. století po Druhém vatikánském koncilu, by Husovy názory odsouzeníhodné nebyly. Vezměme také v úvahu, že Hus navazoval na různé proudy v katolické teologii raného křesťanství i středověku a mnohé z toho, za co byl odsouzen, najdeme i v nezávadných spisech starších církevních autorů.
Kým Jan Hus skutečně byl,
toho je opravdu těžko se dopátrat – historikové vědí, že otázka „jak to ve skutečnosti bylo“ je až nepatřičná: Jsme vydáni všanc nejrůznějším interpretacím minulosti, jak jsem je právě stručně představila. Podívejme se ale, co o sobě říká M. Jan sám v úvodu své polemiky proti Angličanu Janu Stokesovi: mezi kněžími ten nejmenší, ale přece jen, doufám, kněz Páně, od narození příslušník Království českého, poddaný nejjasnějšího knížete a pána, pana Václava, římského krále Augusta a krále českého, a posléze absolvent a člen slavné Univerzity studia pražského.
Vyjdeme-li z této Husovy vlastní charakteristiky, první výpovědí se Hus jako poddaný svého krále hlásí ke své zemi. Za druhé a hlavně však o sobě vypovídá, že je knězem, a patrně to pro něj bylo nejdůležitější.
Co jeho kněžství znamenalo?
Byla to především péče o duše, o lidi, kteří byli jeho pastýřské péči svěřeni. Víme, že velký, ba největší důraz, kladl Hus na kázání. Oč mu v jeho kazatelské práci šlo? Na srdci mu ležela záchrana těchto lidí, chtěl je svým slovem osvobodit od Antikrista, který už sto let obcházel, hledaje koho by pozřel, a který ke svému zhoubnému dílu zneužíval dokonce a bohužel snad především kněze. A to tak, že je sváděl k nemravnému životu, což mělo za následek, že špatný život kněží byl zhoubným vzorem pro laiky, pro prostý lid, dalším následkem pak bylo, že mohla být zpochybněna samotná kvalifikace nehodného kněze k jeho úřadu a poslání. Nehledě k tomu, že zkažený život kléru byl příliš nákladný, a tyto náklady nesl laický lid, který kde za co platil; a pak zde byla povinnost placení desátku: zde máme pojem svatokupectví, což bylo vůbec to nejhorší, co církev té doby kazilo – ostatně Hus sám napsal o tomto zlořádu samostatný velký český spis O svatokupectví. Vždyť, jak učil Hus spolu se svým vzorem, anglickým reformátorem Viklefem, desátky jsou prostě jen almužny, a jak bylo možno dovodit z kanonického práva, vše, co kněz za svou službu přijme kromě toho, co nezbytně potřebuje k jídlu a k ošacení – to je krádež.
Hus tedy svou kritikou míří především na kněžský stav: ne proto, že by jej chtěl znevažovat, to mu opravdu bylo cizí, ale z toho důvodu, že právě v rukou kněží byla cesta ke spáse laického lidu, na níž Husovi tolik záleželo. Tento cíl, k němuž Hus mířil svým kazatelským úsilím, vyjádřil velmi přesně ve své knize o Janu Husovi z počátku 60. let minulého století belgický benediktin Dom Paul De Vooght: vyrvat lidi z hříchu. (Je to ta kniha, na jejímž základě se tehdy začalo uvažovat o možné rehabilitaci Jana Husa katolickou církví.)
Člen univerzity
Dále o sobě Hus říká, že je člen slavné Univerzity studia pražského. Hus nejprve studoval artistickou fakultu a získal na ní titul bakaláře (1393) a poté mistra (1398), dosáhl pak bakalariátu na teologické fakultě. Byl také, v roce 1401, děkanem artistické fakulty a pak, v roce 1409, i rektorem univerzity. Na univerzitní půdě se odehrávala nejen jeho teologická, ale namnoze i politická činnost. Na pohled nejvýraznějším výsledkem Husovy politické aktivity bylo vydání Kutnohorského dekretu v dubnu 1409, ale skutečným jádrem jeho univerzitního a nejen univerzitního působení v kritickém období právě od tohoto roku byl boj o Viklefovo učení: Šlo mj. o arcibiskupský výnos z léta 1410, na jehož základě měly být všechny Viklefovy knihy odevzdány a spáleny – v té souvislosti vystoupil Hus hned několika obranami Viklefa, jejž nazýval evangelický učitel – doctor evangelicus. Rozumějme tomuto výrazu správně: mistr držící se evangelia a ve shodě s evangeliem píšící i učící.
Jan Viklef, John Wycliffe († 1384) byl anglický reformní teolog a myslitel, působil na oxfordské univerzitě. Jeho učení o církvi, o kněžství, o postavení a moci papeže, o světském panování duchovenstva i o zodpovědnosti světské moci, ale také o eucharistii, svátostí oltářní – Večeři Páně – byly církevními úřady nejednou odmítnuty a prohlášeny za kacířské. V 90. letech 14. století se dostaly Viklefovy knihy do Čech prostřednictvím českých studentů, kteří studovali v Anglii, s Viklefovým dílem se tam setkali a byli jím zaujati. Úlohu sehrálo i to, že za anglického krále Richarda II. byla provdána česká princezna Anna, dcera Karla IV. S těmito spisy se seznámil i M. Jan Hus a stal se Viklefovým věrným stoupencem, ve svém vlastním díle jej nesčetněkrát cituje a užívá jeho argumentů i argumentační metody. Před koncil a posléze na kacířskou hranici přivedla Husa právě tato nepřehlédnutelná skutečnost spolu s tím, že byl zaníceným kazatelem; že své a konečně i Viklefovy teze, zejména ty, které měly praktický smysl pro denní život středověkého posluchače, hlásal mimo akademické prostředí, z kazatelny.
Boží zákon, jádro Husova učení
Stále jsme se nedostali k tomu nejdůležitějšímu, k tomu, co je možno považovat za sám princip a jádro Husova učení. Je to pojem božího zákona. Často se takto s Husem spojuje pojem pravdy, té Pravdy, na níž a za níž český reformátor stál a za niž položil život. Mluví-li se takto o Husově „pravdě“, málokdo se ptá, co tento výraz znamená, co jím Hus myslel a jak věděl, že se věci mají právě tak, jak je on o nich, o této pravdě, neústupně přesvědčen. Může se říci, že touto pravdou rozumí Hus boží zákon. Boží zákon, který byl lidem zjeven a dán ve vtěleném Ježíši Kristu, norma, podle které je každý křesťan povinen se řídit a měřit jím všechny momenty svého života. Má jím však, a to i za přispění vlastního svědomí, měřit oprávněnost různých rozhodnutí církevních i světských nadřízených. To ovšem otřásalo běžným středověkým povědomím o autoritě a v důsledku toho o poslušnosti. Situace je zde ale složitější: dějiny dogmatu nás poučí, že zásadní nadřazenost přirozeného (božího) zákona nad zákony lidskými byla ve středověkých teologických systémech samozřejmě přijímána s tím, že rozkazy nadřízených, které by s tímto výsostným zákonem byla v rozporu, prostě neplatily. (Olomoucký profesor fundamentální teologie C. V. Pospíšil odkazuje ve své recenzi o poslední husovské monografii Františka Šmahela na tzv. Potvrzenou řeholi sv. Františka z Assisi, v níž je jasně řečeno, že poslušnost vůči představenému má jasnou mez ve svědomí podřízeného.) Patrně tomu není tak, že by koncilní otcové s touto zásadou nesouhlasili: i oni boží zákon teoreticky respektovali, ovšem ve vlastní institucionální interpretaci.
Tento jedinečný zákon je nutno poznávat z Bible. Ta byla pro Husa předním zdrojem argumentace i autority, a proto pevně držel právě při výsleších během svého procesu především to, pro co měl oporu v Písmu. Zajímavé je, že v Husových textech, a to i v tom, co bychom označili jako suché teologické výklady, se objevují proklamace o tom, že je nutno tuto boží pravdu, obsah božího zákona, hájit i za cenu ztráty života (nacházíme to třeba již ve výkladu Žalmů v r. 1405).
Odvolání k soudu Kristovu
V jeho procesu, zejména v osudových závěrečných dějích v Kostnici, Husovi přitížilo jeho odvolání od soudu papežova k soudu Kristovu z podzimu r. 1412. Na tomto textu je podstatné to, co vyplývá právě z kategorie božího zákona jako nejvyšší autority. Kristus je Pán, on je hlavou církve, je tudíž vyšší instancí než sám papež, je tedy možno se od soudu papežova k soudu Kristovu odvolat, což bylo pro představitele soudobé církevní instituce nemožné a příčilo se všem přijatým právním normám. Ostatně nejen normám tehdejším: svár mezi poslušností vůči pozemské vrchnosti na jedné straně a respektem k transcendentnímu mravnímu nároku na straně druhé je stejně starý jako vznik lidských institucí. Příkladem i dokladem toho je hrdinka Sofokleova (5. stol. př. Kr.) řeckého dramatu Antigona.
Postoje nebo spisy?
Je nyní čas položit otázku, zda – pokud nás Hus ještě dnes nějak zajímá a něco nám říká – nespočívá jeho poselství i dnešním lidem především a více v jeho životních postojích než v jeho učení a spisech. Úžasná je na Husovi jeho pevná a neochvějná víra a důvěra v Boha, jeho odhodlání následovat Ježíše až po hořkou smrt, odhodlání, které vyplývá z jistoty, že ví, kde je pravda. Úžasné je jeho odhodlání nevzdat se pro vlastní záchranu poslušnosti vůči nejvyšší normě dané Bohem a neopustit poslání, kterým byl pověřen, poslání kazatele a správce božího lidu. To, co hlásal, svým životem dosvědčil. Jenže asi nestačí toto o Husovi takto všeobecně vědět, na základě povrchní znalosti a vágní představy si opravdový vztah k němu nevybudujeme. Měli bychom Husa občas číst nebo slyšet: Kdo pozorně čte například některá kázání Husovy postily z posledního období jeho života nebo jeho kázání z Betlémské kaple, zaslechne leccos, co platí stejně pro moderního člověka jako pro toho, který žil na přelomu 14. a 15. století. Stejně tak při četbě Husovy korespondence, která nám jej přibližuje i po lidské stránce. Stará čeština, Husův jazyk, může být pro mnohé z nás obtížná, pokus proniknout do ní se ale vyplatí – tomu, co sděluje, porozumíme a navíc budeme obohaceni o požitek z jejího půvabu. Mnohé z Husových latinských spisů jsou do češtiny přeloženy a mohou tedy být díky novějšímu jazyku srozumitelnější než spisy ve staré češtině.
Husovy iluze a naivita?
Ke třem způsobům, které jsem na začátku tohoto článku představila, jimiž se naši různě orientovaní současníci staví k Husovi a jeho odkazu, přičiňme teď na závěr ještě dva: prvním, jejž musím pro úplnost uvést, je naprostá lhostejnost a nezájem jakkoli se s postavou českého reformátora seznámit. – Ten druhý, vycházející ostatně ze solidní moderní husovské literatury, stojí rozhodně za úvahu a za eventuální přitakání nebo popření: Podle něj se Hus mýlil v odhadu své situace, žil a jednal v iluzi, že je koncilu a jeho představitelům partnerem – a ve skutečnosti byl podezřelý z kacířství a od jistého momentu již skoro usvědčený kacíř. Domníval se, že dostane možnost svobodně mluvit před koncilem a hájit své názory před nestrannými soudci, ale bylo tomu zcela jinak, a toto očekávání Husa jako by usvědčovalo z naivity. A pak – byl nepřiměřeně tvrdohlavý: ze strany koncilu mu byly předkládány k odvolání stále vstřícněji redukované formulace, jejichž podpis mu mohl zachránit život, on však s naprostou důsledností trval na svém: toto jsem neučil, nebo: je to tak, jak jsem ve svých textech napsal – a dokažte mi z Písma opak. Ano, takovíto lidé bývají jiným lidem, zhusta celé společnosti na obtíž, a také se jim říká „potížisté“. Jsou to však lidé s láskou k pravdě, taková láska nezná kompromisů, a nemáme-li ji my, většina společnosti, pak těch, kterým byla dána, ať jsou to disidenti proti komunistickému režimu, disidenti v současných církvích, nebo středověcí zatvrzelí kacíři, jakým byl Hus, si važme a buďme za ně vděčni, na obtíž by nám být neměli.
Také bývá slyšet a můžeme číst, a to z úst velmi kompetentních a ve středověkém právu poučených, že z hlediska tehdejší církevní legislativy byl Hus odsouzen náležitě. Dejme se ve všech těchto aspektech poučit i nedávnou historií naší země. František Šmahel konstatuje v této souvislosti v závěru své nové monografie o Janu Husovi (str. 234), že Husovo upálení „nijak neospravedlňuje zjištění, že se proces odehrál v souladu s kanonickými předpisy. Což vedení hrdelních procesů sovětským prokurátorem Vyšinským nebo odsouzení Milady Horákové neproběhlo podle formálních náležitostí tehdy platného práva?“
Hus bývá v běžných představách a výkladech spojován s pojmem pravdy. Dnes, v době, kdy se právem mluví o všeobecném znevážení hodnot, kdy lidé nevědí, kudy kam, čemu věřit a čeho se přidržet, kdy to často nevíme ani my, kteří se nazýváme věřícími křesťany, v této době, jde-li na nás někdo s pravdou, ptáme se jako Pilát: „Co je to pravda?“ Jan Hus se na rozdíl od nás (a svého soudce Piláta) nedal zmást, jakkoli to bylo v jeho době stejně nebo aspoň podobně jako dnes s pravdou všelijaké, vládl všeobecný nebo skoro všeobecný rozklad hodnot – lidé příliš nevěděli kudy kam, o co se opřít a čemu vlastně věřit. Pro Husa byl touto jistotou, oporou a pravdou onen boží zákon nám lidem sdělený v Písmu a vtělená Pravda, Ježíš Kristus. Jej přijal za svého Pána, jemu uvěřil a rozhodl se jej následovat. Pochopíme-li M. Jana Husa takto, můžeme se na jeho příkladu poučit i o tom, co je to pravé křesťanství.
Původně psáno pro husovské číslo časopisu Církve bratrské Brána, otištěno s laskavým souhlasem její redakční rady.
Titulky Protestant