Od srpna loňského roku se ve Spojených státech konají protesty a demonstrace, za kterými stojí široké neformální hnutí Black Lives Matter. Hnutí se staví proti zjevně nerovnému přístupu policie k černým a bílým a tvrdí, že příčiny policejní brutality a vražd nelze hledat v pochybení jednotlivců, ale v systému jako takovém. Názory na Black Lives Matter se různí, ale je jisté, že se jedná o jedno z největších protestních hnutí ve Spojených státech od šedesátých let. Článek křesťanského aktivisty HH Brownsmithe vyšel pod názvem Violence is Violence?: Inter-generational Strife, Self-Defense, and the Black Lives Matter Movement na webu http://www.jesusradicals.com letos v březnu.
Tiskneme tento článek jako zajímavý příspěvek do diskuze o tom, co mohou křesťané dělat tváří v tvář konkrétnímu bezpráví. Brownsmithova nekompromisní perspektiva také dává jasnou odpověď na otázky po vztahu křesťanství a nenásilí. Brownsmith uprostřed reality rasové nerovnosti volí cestu otevřeného konfliktu, který může zároveň být i dialogem. Radikální humanistická teze, že životy Američanů černé pleti jsou stejně hodnotné jako životy bílých, se u Brownsmithe spojuje také s radikální formou – podepřenou ovšem vlastní promyšlenou teologií, která je ve středu Brownsmithových úvah.
Etnickou nerovnost a diskriminaci známe i v České republice. Mnoho křesťanů hledá způsoby, jak se proti ní stavět. Inspiraci přitom hledají mnohdy právě ve Spojených státech, a to teologickou i jinou. Brownsmithova teologie stojí mimo hlavní proud a díky tomu přináší ještě novou perspektivu. Publikací článku nevyjadřujeme bezvýhradný souhlas s HH Brownsmithem, ale – mimo jiné – solidaritu s Afroameričany, kteří diskriminaci a neadekvátnímu násilí denně čelí, aniž bychom o tom mnohdy cokoli věděli. Hnutí Black Lives Matter se v České republice nedostává mediálního pokrytí a i když tento článek ani zdaleka není neutrálním popisem dění, ukazuje, co teď do velké míry hýbe americkou společností.
Bible je plná lidí, kteří čekají na proroky nebo převratnou změnu, aby pak toho člověka nebo událost v lepším případě vůbec nezaregistrovali, v horším násilím potlačili, protože neodpovídá jejich představám o tom, jak by jejich vytoužená změna měla vypadat.
Od doby, co jsem se před sedmi lety začal jako křesťan sociálně angažovat, poslouchám, jak generace mých rodičů nostalgicky vzpomíná na šedesátá léta a hnutí za občanská práva. Vídám, jak staří lidé, kteří ještě zažili dobu, kdy se normálně lynčovalo, pláčou dojetím, když se mluví o historickém a kulturním obratu, který toto hnutí přineslo. A také slýchám, jak staří lidé – někdy právem – mladým vyčítají, že je nezajímá tahle historie, nenásilné protesty, naděje a nadšení.
Pro křesťanskou levici ve Spojených státech jsou typické výrazné generační spory. Viděl jsem, jak „stará garda“ vylučuje z diskuzí mladé lidi, které nezajímají její stará témata („Je lepší demokratický socialismus nebo anarchismus?“). Viděl jsem, jak mladí lidé odcházejí ze zavedených církví, aby si zakládali vlastní generačně homogenní společenství. A viděl jsem hodně mladých farářů a farářek odcházet ze sborů a věnovat se radši kaplanské službě nebo akademické dráze.
Začal jsem přemýšlet, jestli si staří křesťané na neúctu mladých nestěžují právem. Sám patřím do sboru, kam pravidelně chodí jen tři lidé mladší třiceti let – samozřejmě včetně mě. Jsem teď také zaměstnancem sboru. Z mých oblíbených farářů a farářek, co vedli úvodní kurz k mojí nové kariéře, je s výjimkou jednoho všem přes šedesát. Tato zkušenost, kdy aktivně buduju společenství s lidmi, kteří mají pocit, že moje generace nemůže rozumět tomu, co prožili, a snažím se jim naslouchat, hodně ovlivnila můj postoj. Rozumím jim, a proto je pro mě těžší je kritizovat. Doufám aspoň, že tato kritika přinese dobré ovoce.
Podobně jako naši bibličtí předkové jsme dnes součástí hnutí, které nikdo nebere vážně nebo v něm vidí něco zlého. Toto hnutí se zrodilo, když byl 21. srpna 2014 ve Fergusonu zavražděn Michael Brown. I když to velká média už nějakou dobu nezajímá, protesty a demonstrace ve Fergusonu od Michaelovy smrti neustaly. Přes 200 dní už se demonstruje proti systémovému rasismu naší policie a proti tomu, že na životech bílých stále společnosti záleží víc než na životech černých. Jak ale zpívá Tef Poe v písni War Cry, která oslavuje hnutí Black Lives Matter (BLM, „Na životech černých záleží“) a zdůrazňuje, že toto hnutí je životně důležité, „už nejde vo občanský práva tvýho táty“.
Tento verš Tefa Poea cituje řada autorů a autorek s poukazem na to, že BLM se naprosto vymyká tomu, jak by podle obecných představ mělo vypadat hnutí za rasovou rovnost. Zmiňuje se, že starší generaci u BLM chybí silný charismatický vůdce jako byl Martin Luther King a zároveň jí vadí, že si hnutí nebere servítky. Jiné články ukázaly, že BLM vedení nechybí, jen je prostě širší a neleží na bedrech několika jednotlivců. Ještě v jiných článcích se píše, že záleží také na životech transsexuálů, gayů a leseb, dětí, žen, mužů, a že tato skutečnost hnutí neoslabuje, ale zdůrazňuje jeho význam uprostřed společenské diverzity.
To všechno jsou věci, o kterých se hodně píše a mluví. Hnutí BLM se ale od hnutí za občanská práva odlišuje na prvním místě v tom, že neodmítá „násilí“ – a to starší generaci vadí. Toto „násilí“ ale ve skutečnosti znamená ničení majetku a sebeobranu tváří v tvář agresivní policii.
Otázka sebeobrany mě zajímá, protože jsem nikdy nechápal, proč křesťané na základě teologických a etických argumentů tak často fyzickou sebeobranu odmítají. Znám skvělé lidi, kteří za sebou mají úžasnou teologickou práci a daří se jim otevírat Bibli utlačovaným a vylučovaným jako knihu svobody. Tito lidé ale na každou zprávu o Afroameričanovi fyzicky vzdorujícímu policistům reagují příběhy o „kreativním nenásilí“.
Vzdělaní progresivní křesťané – ať už bílí nebo černí – dokážou odpovědět na všechny teologické otázky marginalizovaných členů společnosti vystavených systematickému násilí, dokud nepřijde řeč na téma fyzické sebeobrany. V jiných souvislostech říkají, že máme být Ježíšovými učedníky a nikoli Ježíšem samým, že není hřích jako hřích (podílet se na genocidě není totéž jako krást v obchodě) a že Bůh stojí na straně chudých a utlačovaných. Když ale přijde řeč na fyzickou sebeobranu, máme se všichni nechat odvést římskými setníky a přitlouct na kříž, abychom zachránili svět. Najednou jsou všechny hříchy stejné, „násilí je prostě násilí“, a bílý policista je stejnou obětí zlého světa, ve kterém žijeme, jako černošské dítě, které bije. Bůh se najednou staví k Egypťanovi stejně jako k zotročenému Židovi a zdráhá se na Egypt poslat rány, aby si Egypťané k Židům mohli pozvolna najít cestu a navázat s nimi (nerovný) dialog.
Byl jsem teď na velkém zasedání Black Lives Matter v Raleighu, kde mimo jiné zaznělo toto: „Black Lives Matter znamená právo bránit se násilnému systému, který těží z vynucené pasivity a nenásilí.“ Nejsme v tomto případě my – jakožto církev – součástí toho násilného systému? Proč se naši starší pořád drží ničím nepodložené představy Waltera Winka o tom, že instituce jako vláda nebo policie patří k „dobrému Božímu stvoření“ stejně jako my lidé a stejně jako nám lidem jim může být odpuštěno? Pokud policie ztratila důvěru lidí poté, co policisté v šedesátých letech tloukli neozbrojené demonstranty, neztrácí ji snad po vraždách Erica Garnera a Tamira Rice, kdy policisty nezastavilo ani to, že byli celou dobu natáčeni? Kolik nenásilí tváří v tvář policejní brutalitě ještě musíme jako černoši podstoupit, abychom pochopili, že naše utrpení srdce policistů nepromění? Kdy si všichni ti nenásilní křesťané, kteří zásadově odmítají fyzickou sebeobranu proti policii, uvědomí, že pokud jim záleží na tom, aby policie chránila jejich majetek a bezpečí, nepřímo podporují daleko horší násilí než je to, proti čemu vystupují?
Cílem hnutí Black Lives Matter je narušit způsob, jakým dnes většina společnosti uvažuje. BLM upozorňuje na nebezpečnost naší závislosti na policii a věznicích. Toto hnutí chce dosáhnout toho, aby spravedlnost a bezpečnost nebyla privilegiem bílých a bohatých. Chce přinést další velkou změnu. A aby tato změna byla možná, musíme mít jinou taktiku. Taktika šedesátých let je zastaralá, protože tehdy i mocní používali jiné taktiky. Naše teologie se neustále vyvíjí, abychom byli schopni skutečně být s těmi nejposlednějšími z nepatrných bratří. Nikdo z progresivních křesťanů by dnes neřekl ženě, že musí zůstat s manželem, který ji bije, ani dítěti, že se musí podvolit týrání. Je na čase, aby naše teologie, naše sbory a naši starší – ti nejlepší učitelé, které máme – uznali, že je nespravedlivé trvat na tom, že černoši musí trpět, aby se ukázala zkaženost policie a systému, který ji živí.
Toto hnutí je přelomové. Musíme vidět, co dělá a čeho chce dosáhnout. A aby uspělo, musí být mezigenerační. Všichni musíme věřit a vyznat, že na životech černých záleží.
Vybral a přeložil Jan Škrob.