I křesťané občas hovoří o lidských právech, překonají-li svůj teologický ostych a „církevně-postně-sebeomezovací“ přesvědčení o nepřípadnosti přemýšlení o tom, nač má člověk právo. Je proto zapotřebí překonat předsudek, že lidská práva souvisejí jen a jen s všelidským sobeckým uvažováním, na co vše já jako civilizační konzument mám výsostné právo a do čeho mi nikdo mluvit nebude.
Křesťané by se měli zaposlouchat do biblické zvěsti právě v době postní a své postní sebeomezení přetransformovat na biblickou strategii dopřávání práv druhým. Protože v biblickém pojetí lidských práv nejde o to, co všechno si odepřu, ale co všechno dopřejí tomu druhému. To je horizont půstu. To je horizont jednání těch, na nichž ani nemá být vidět, že se postí – jak radí učitel z Nazareta v Kázání na hoře. Horizontem celoročního půstu se stává celoroční dopřávání důstojnosti těm, kterým byla upřena, protože bylo pošlapáno jejich právo na důstojný život, svobodu, zdravotní péči, dobrou pověst – jak připomíná evangelista Matouš v podobenství o posledním soudu.
Z Matoušova podobenství o posledním soudu a pomáhání nepatrným, znevýhodněným a traumatizovaným zdůvodňoval lidská práva v roce 1977 filosof Ladislav Hejdánek v Dopisech příteli. Vysvětloval význam Charty 77 jako iniciativu, která usiluje dopřávat práva těm druhým a sobě samému samozřejmě též, což odpovídá logice přikázání lásky: milovat bližního jako sebe samého. Zde pramení pochopení uskutečňování lidských práv jako služby potřebným, segregovaným – sociálně vyloučeným, diskriminovaným, traumatizovaným, vězněným, internovaným do utečeneckých táborů, hladovějícím a nemocným.
Současní biblisté připomínají, že výčtem různých druhů pomoci „nepatrným bratřím“ jsou míněny hodnoty, které jsou dnes zakotveny v deklaracích základních lidských práv. Skutečnost, že tato práva často nejsou respektována a dopřávána druhým, nemění nic na tom, že jde o závažné hodnoty. Matoušovi se podobenstvím o službě „nepatrným bratřím“ podařilo nově interpretovat evangelium. Jde totiž o „normy lidských mravů, (jež) jsou zakotveny v dění, které má nejhlubší, absolutní budoucnost, a jejich plnění je proto smysluplným, pragmatickým jednáním. Nikoli mravní výzvy a kritika nemravnosti, nýbrž rozpoznání toho hlubokého zakotvení mravních norem je nejúčinnější cestou k jejich plnění.“ (Pokorný, Ježíš Nazaretský, 2005, s. 122–127)
Lidská práva nemusí být pouze vyhlašována deklaracemi. Biblický kánon je sice někdy vyhlašuje deklarativně (Desatero), někdy si poslouží podobenstvím nebo příběhem. I vyprávěním (narativně) lze definovat a deklarovat mravní normy a cíle. V případě Ježíšova závažného podobenství o posledním soudu náš známý biblista upozorňuje: „Funkcí podobenství není však informovat o průběhu posledního soudu nebo o něm spekulovat, ale především formovat etické a sociální postoje čtenářů.“ (s. 125)
Stejným směrem ukazují Zásady Českobratrské církve evangelické z roku 1968, hovoří-li o královské službě církve. Takže evangelíci jsou k celoročně-postním aktivitám vyzbrojeni poměrně slušně. A v této zvláštní protestantské spiritualitě je může podpořit i hlas bakaláře teologie Jana Husa, který také letos celoročně zaznívá z písmácké příručky Na každý den 2015.