V pražské městské části Horní Počernice si připadám jako na venkově. Pro cestu do města slouží metro. A tak nastupuji. Usazuji se na samostatném sedadle. Ale sedět proti blízké dvojici sedadel znamená možnost dotyku kolen. Mnozí v mé pozici sedávají raději směrem do středu vozu, aby do sebe kolena nevrážela. Ale proti mně je zatím prázdno. Pod sedadlem nacházím pohozený výtisk deníku Metro. Začítám se.
Po několika stanicích jsou obě sedadla naproti obsazena. Nevnímám to, jsem zaujat svým čtením. Náhle pociťuji na koleně lidskou ruku a zároveň se za novinami ozývá prosebný hlas: „Dědoušku, dej mi prachy na kafe!“
Skloním ruce s novinami a pohlížím do tváře ženskému stvoření věku, který je odhadem kolem poloviny mé sedmdesátky.
„No tak, dědoušku,“ opakuje osoba žádostivě, „potřebuju kafe a nemám na ně. Dej mi prachy!“
Je to naprosto nečekané a podivně vykloubené z vějíře představitelných situací. Jsem přišpendlen k sedadlu. Shledávám, jak se metro naplnilo. Horečně si uvědomuji, že peněženku mám v náprsní kapse bundy. V těsném prostoru nevím, jak s ní manipulovat. Co také mohu podnikat při tak podivné agresivitě svého protějšku?
Prožívám tíseň opuštěnosti. Jako bychom tu byli jen my dva. Vůz metra je hodně naplněn, většinou mladými lidmi, vůči nám dvěma netečnými. Koho by také mohl zajímat problém nějakého dědouška s podivnou ženskou, která s úpěnlivou naléhavostí opakuje své: „No tak dědo, dej prachy“!
„Nedám!“ Zvednu noviny, abych ženě neviděl do tváře. Snažím se začíst a odvrátit pozornost od podivné kontroverze a vzniklého konfliktu. Nechci to a hotovo!
Ale ono stvoření začne vehementněji šmátrat po novinách a tlumeně stále opakuje své naléhavé: „No tak, přece! Dej mi něco, dědo!“
Rovnám si v hlavě svůj vizuální vjem s vytvořenou představou toho, kdo to vlastně sedí tak těsně proti mně. Hledím na ženu téměř do hola ostříhanou s neklidnýma očima. Jejich neklid se nezdá být zcela přirozený. Je v nich prvek nenormálnosti. Oblečená je odbytě, jako na doma. Nějak se nehodí do společnosti cestujících. Nepřekvapí mě, když ke svému naléhání přidá poznámku, že trpí epilepsií a že jí nikdo nic nechce dát, nikdo jí nepomůže. Šmátrání po stránkách novin se ještě vystupňuje. Nakonec rezolutně noviny postrčím do její náruče a dodám: „No tak si je vemte a dejte už pokoj.“
Reakce je neočekávaná a okamžitá: „Di s nima do prdele! Žádný noviny nechci!“ A prudce je odstrčí, vlastně odhodí. Letí od nás až na druhou stranu vagónu ke dveřím. Přistanou pod nohama několika mladých lidí, kteří jsou s kamennými tvářemi svědky toho, co se děje. Potvrzuje se mi zvláštní pocit, že jsme tu jen my dva mezi podivnými figurínami dnešní převážně studentské mládeže.
Konečně je kouzlo mého přišpendlení k sedadlu zlomeno. Vstávám a odsekávám: „Di si tam sama.“ Jdu až ke dveřím soupravy a pohlížím z rozpaků na míhající se polotmu venku. Konečně mohu hmatat v náprsní kapse bundy. Podaří se mi otevřít v kapse peněženku a pocítit hranatě-kulatý tvar dvacetikoruny. Vracím se ke své podivné partnerce. Nad ní přidávám slovo: „Tady máš na kafe. Za svou sprostotu!“ a strčím jí dvacetikorunu do ruky. Odvracím se a jdu zpátky ke dveřím. Ale metro již zastavuje ve stanici Křížíkova, kde žena vystupuje. Já jedu o stanici dál na Florenc.
Mám čas chvilku vnímat ostatní cestující, svědky našeho vystoupení. Vypadají mladě, spořádaně a netečně. Ano, nic se nestalo! Vůbec nic se nestalo? To jen my dva jsme se nezřetelně motali pouští, zdánlivě zalidněnou těmi, kteří tam vůbec nebyli… Vystupuji z metra, vyjíždím po schodech nahoru a mám nezřetelný pocit strachu.
Příští den jsem shodou okolností zase ve městě. Jdu ulicí Na Příkopech. Mám v sobě stále pocit nejistoty a strachu z předešlého dne. Co to je za proudící dav? Turisté? Zdají se být jisti svými destinacemi, pochůzkami, povinnosti, zábavami. Jen jeden mezi nimi mně připadá jiný, postávající postarší muž snědé pleti. Odkudsi z Balkánu?, zkouším si hádat. V ruce drží nabízívě časopis bezdomovců Nový Prostor. Ale když ho míjím, oslovuje mě nekolpoltérsky: „Pomozte, pane, mám vážně nemocného syna.“
Ale již jsem ho přešel a mám chuť přidat do kroku. Něco mě však přibržďuje. Nechci si připadat na útěku. Do zad mně zaznívá žadonivý hlas: „Pane, nemám pro syna na jídlo. Nikdo mi nepomůže. Dejte mi něco.“
Můj vlastní nezřetelný pocit nabývá podoby lidského hlasu, který výmluvně říká: „Cožpak tu nejsou všude stovky dalších lidí?“
Ne, jsem tu jen já sám a naléhavý hlas v zádech.
Nakonec přidávám do kroku. Hlas se ztrácí. Teprve pak zastavuji, nacházím třicet korun. Stačí to ještě na Nový Prostor? Obracím se a hledám muže, který na mě mluvil. Je zády ke mně a asi se vrací na místo, kde mě oslovil. Dostávám se rychle k němu. Vtisknu mu třicet korun do ruky a rychle obracím původním směrem. Jeho slova děkování zaznívají napůl do mých zad.
Utekl jsem? Jak je to? Budu se města bát? Svého rodného města?
Doma slyším Danielu: „Ale vždyť víš, že na tyhle lidi nikdo pořádně nepromluví.“
Oprava v článku „Kdo je náš? Hebe‑boys“ (Protestant č. 2, 2015)
Autor článku Tomáš Bísek opravuje: Prosím laskavé čtenáře, a tím spíše své současníky z dob společných studií, kterým odstup půl století nezamlžil paměť, o přesunutí Reindeera Kranenborga za Jaapa van Swieten de Bloma, který byl zastáncem KMK. Reindeer Kranenborg, třetí v řadě holandských studentů, zastával naopak názor společný s námi. Následný rozhovor se mnou vedl on, zřejmě se snahou o zřetelnější orientaci. V článku se mně tedy podařilo ze dvou názorově zcela protichůdných studentů vytvořit jednoho. Pěkná práce paměti, na kterou se stále ještě pokouším „poněkud“ spolehnout.