Nejsem nadšený, když jsem na různých místech představován jako aktivista. Nezasloužím si to. Skuteční aktivisté těmto svým činnostem věnují mnohonásobně víc času a sil než já. Jakýpak já jsem aktivista, říkávám si. Samo slovo aktivista naplňuje někoho obdivem, jiného pohrdáním. Někdo vidí romantické hrdiny, jiný rozmazlené děti, které se zoufale snaží zviditelnit. Když se na aktivismus svýma očima poloaktivisty dívám já, vidím něco jiného. Vidím a dokonce i cítím.
Když jsem před lety vyrážel na nějakou první demonstraci, naplňovalo mě to skutečně vzrušením a skutečně pocitem vlastní důležitosti a skutečně snad i představami o tom, že jsem hrdina a bojovník a kdo ví, co ještě. Když se dnes pouštím do demonstrací a příležitostně také příprav různých shromáždění, prohlášení, akcí, moje pocity jsou jiné. Někdo to dělat musí, říkám si. Tolik věcí je potřeba říkat. Proti tolika věcem je dnes, chtě nechtě, potřeba bojovat. Člověk se ale snadno unaví. Právě únavu dnes cítím asi nejintenzivněji. Stokrát můžeš protestovat proti náckům, po stopadesáté první se někde objeví s navlas stejnými hesly jako posledně. Stokrát můžeš psát a mluvit o lásce, po stopadesáté první tě zase někdo praští do hlavy veršem z Leviticu.
Nevzdávám se. Ve vší upřímnosti mě ale přešla radost a pocity naplnění. Zbývá modlitba a naděje, že – snad – jednou budou hlasy utlačovaných vyslyšeny, utlačovatelé umlčeni a – jak se krásně píše v knize Zjevení – všechny slzy otřeny. Zbývá modlitba a naděje, že „to“ má smysl. A tak člověk, nechce-li úplně vyhořet a rozplynout se, musí kromě nespravedlností a bolestí ve světě bojovat i sám se sebou: se zahořklostí, malověrností, nihilismem, rezignovaností. Právě to dobře znají ti největší idealisté; život je koneckonců absurdní a plný paradoxů.
Žijeme v době, kdy je bojovat nutné (byť to je jistě nutné v každé době). Bojujeme. To neznamená (jen) transparenty a články. Někdo se stará o děti, někdo za málo peněz nebo za žádné pomáhá druhým, někdo se stará o sebe a bere mu to tolik sil, že už mu nezbývají na nic jiného. Bojujeme a snažíme se jeden před druhým skrývat, jak křehcí a zranitelní jsme.
Na tom aktivismu je to všechno jen lépe vidět. Aktivismus – vynášení vlastního postoje do světu na stříbrném podnosu kartonového transparentu nebo jinak – se tak stává obrazem něčeho, co známe úplně všichni: naděje, že (ANO?) bude líp, všechny slzy budou otřeny, únava zažehnána.