Americký filosof Francis Fukuyama v roce 1992 v knize Konec dějin a poslední člověk chápal zhroucení socialistického bloku jako potvrzení konce marxistického modelu transformace společnosti. Z východně-evropského hlediska to fakticky znamenalo konec soutěžení tzv. socialismu s tzv. kapitalismem. Před Ruskem a jeho satelity se začala otevírat možnost transformace na občanskou společnost, k čemuž již řadu let vyzývala Charta 77. Odchod sovětských okupačních vojsk znamenal konec politické závislosti na Rusku. Poslední tank odjel 21. 6. 1991. Hospodářská závislost ovšem přetrvávala, právě tehdy Klausova pravicová vláda označila odběr ruského plynu za nejlepší hospodářskou strategii pro naše rozvíjející se hospodářství.
Dějinným vítězem se nestal kapitalismus, nýbrž někdo jiný – občanská společnost. Právně došlo k docenění lidských práv a svobod, které byly potvrzeny ústavami postkomunistických států a mezinárodními dohodami. Morálně získali občané podporu mezinárodní náboženskou deklarací Prohlášení parlamentu světových náboženství (Chicago 1993) a ustavením Nadace pro světový étos (Foundation Global Ethic – Tübingen 1995). Začaly se rozvíjet občanské regionální iniciativy – edukativního i kulturně-mediálního charakteru.
Věřící a právně-politická sametovost
Věřící pochopili právně-politickou (tj. sametovou) transformaci normalizované společnosti jako legitimní počin a různým způsobem se na ní podíleli. Již Zásady ČCE z roku 1968 počítaly s nenásilnou transformací společnosti, konkrétně se starostí věřících o společenskou spravedlnost, s právem na odpor, i se samosprávnými iniciativami věřících i nevěřících občanů. V duchu těchto principů působili v ČCE (1972) farář Jaromír Dus s filosofem Ladislavem Hejdánkem, tehdy za to byli ně několik měsíců uvězněni. Podobně smíme porozumět iniciativě faráře Jana Dusa, který na jaře 1971, tedy v době, kdy oficiální představitelé i velká část církve již opustili své dřívější přesvědčení, na veřejnosti vyvěsil poselství svobody a solidarity „Synod svému národu“. Státní administrativa ho potrestala. Nadále nesměl vykonávat zaměstnání faráře. Principy vyhlášené Zásadami ČCE legitimizují účast evangelíků v iniciativách Charty 77, popř. v petičních akcích před 17. listopadem 1989. Stejně legitimní byla účast mnoha evangelíků v samosprávných politických aktivitách v rámci Občanského fóra po celém Československu v letech 1989–1990. Šlo a stále jde o zapojení do diakonických, krizových a edukativních činností, ale též do petičních a mediálních aktivit, včetně těch současných za přijímání uprchlíků ze Sýrie a odjinud. Jde o nezanedbatelnou iniciativu věřících, protože kontrola slibů a činů politiků vede k zabezpečení důstojnosti společensky vyloučených či jinak marginalizovaných. Občanská touha po spravedlnosti se rozhodně nevyčerpává jen využitím volebního práva jednou za čtyři roky.
Právo a odpovědnost víry
Autoři Zásad ČCE vyznávají, že evangelijní zvěst vyzývá k nenásilnému přetváření společenských struktur. Věřící tak odpovídají na vírou přijatý dar ospravedlnění v Kristu. Křesťanská odpovědnost za úroveň společenských i církevních poměrů vyrůstá z reformační nauky o právu lidu na odpor, popř. o povinnosti vladaře tomuto přetváření společnosti neodporovat (Theodor Beza – 16. století).
Teologicky zdůvodněný nárok na petiční odpor a samosprávné proměňování společnosti je vyjádřen v Zásadách ČCE specifickým pojetím práva. Právo je pochopeno jako lidský výtvor, který je zároveň „znamením Boží péče o člověka, a tedy více než pouhá lidská dohoda.“ Zároveň jde o něco více než jen pouhý právně-trestní nástroj, limitovanou společenskou pomůcku, která sama o sobě nikoho nespasí. Nikoli tedy vláda, ale občanské právo dává limity a naznačuje směr, kterým se má ubírat společnost, včetně diakonické služby církví. Po roce 1989 se právě právo a ústavní závazky našeho státu zasloužily o nastartování transformace společnosti. Začaly vznikat nové nevládní společenství a aktivity. Některé dosud komunistickým státem podporované instituce sice úspěšně úhybně manévrovaly, ale nakonec alespoň některé musely začít přepouštět své finanční prostředky a ambice nevládním a neziskovým organizacím.
Vzývání techniky
Z dějinného hlediska skončilo soupeření socialismu s kapitalismem krachem socialismu. Proslavený budovatelský slogan N. S. Chruščova „Dohnat a předehnat“ se v průběhu let nenaplnil. Komunistická propaganda se sice v 60. letech pyšnila zejména technickými úspěchy a demonstrovala svou dějinnou převahu tím, že prvním člověkem ve vesmíru byl sovětský kosmonaut Jurij Gagarin. Brala to tak i druhá velmoc, protože americkou odpovědí na dosavadní sovětské kosmické úspěchy byl projekt Apollo, jehož cílem bylo přistát na Měsíci. Na jeho povrch vstoupili 21. července 1969 astronauti Neil Armstrong a Buzz Aldrin.
Opojení technickou virtuozitou euroamerické civilizace tehdy dostupovalo vrcholu. Ekologičtí aktivisté teprve začali psát prvá varování. Ale i ryze technický experiment musel počítat s tím, že každý člověk potřebuje meditaci, relaxaci, něco přesahujícího jeho kalkulační schopnosti, statistický determinismus i prognostické experimenty. Neil Armstrong, sám aktivní muzikant, si přál na Měsíci relaxačně se zaposlouchat do „Novosvětské symfonie“ Antonína Dvořáka a „Music out of the Moon“ od Samuela Hoffmana. Vítězství technického ducha oslavila hudba s jasně transcendentním přesahem.
„Je to malý krok pro člověka a obrovský skok pro lidstvo,“ komentoval Armstrong svoje první došlápnutí na měsíční povrch. Tak to bylo také vnímáno světovou veřejností v přímém televizním přenosu z Měsíce, který sledovalo 600 milionů diváků. Pětina celého lidstva se sešla u sekulární oslavy lidské dovednosti. Ikarovský sen se splnil. Mnozí byli hrdí, že pozemšťan demonstroval svou nadvládu nad Zemí i Vesmírem.
Společenské vynálezy
Ve společenské rovině dochází také ke slavným společenským vynálezům, experimentům a vítězstvím. Je tomu tak vždy, když dojde k vyhlášení práv a svobod; k zásadnímu provolání synodu, jako bylo „Synod svému národu“; k sepsání zásadní papežské encykliky, jako byla Pacem in terris; dojde-li k vytvoření státní ústavy; vynese-li Ústavní soud rozsudek, který zruší nějaký nespravedlivý zákon či segregační nařízení magistrátu, hejtmanství či vlády. Ústavní soud prosazuje spravedlnost odmítnutím těch zákonů, které jsou v rozporu s ústavní listinou práv a svobod. I takové vítězství spravedlnosti by mělo být označeno za malý krok pro výkon spravedlnosti a obrovský společenský skok pro občanskou společnost. Lidé toužící po spravedlnosti si to uvědomují a svou vděčnost vyjadřují svým způsobem života a dalšími spravedlivými aktivitami.
Starost o uprchlíky – úkol demokracie
Od počátku novověku jsme svědky smutné zkušeností, že totalitní režimy pronásledují lidi a chrlí uprchlíky do celého světa. Svědčí o tom dílo exulanta J. A. Komenského či P. Stránského či více než půlmilionu uprchlíků z bývalého socialistického Československa. Současné asijské a africké totality je vyhánějí stejnou měrou. Úkolem demokracií zůstává uprchlíky přijímat. V 21. století je k tomu zavazuje respekt k Všeobecné deklaraci lidských práv (1948), kterou odsouhlasila většina státu OSN. Evropské politiky zavazuje k vstřícnosti vůči uprchlíkům morální vědomí pěstované úctou k mezinárodním deklaracím. Členství států v OSN není bezvýznamná záležitost. Navíc je vstřícnost vůči uprchlíkům podpořena českými státními zákony. Z morálního i politického hlediska má každý politik povinnost respektovat důstojnost každého člověka, který se vyskytuje na území naší republiky. Uprchlíci nejsou vetřelci. Stále mají důstojnost člověka. Navíc, jejich minulost většinou neznáme.
Strach z cizích náboženství
Mnozí Evropané věřící i nevěřící se obávají islamizace Evropy. Příčinou strachu může být malá obeznámenost se společenskými, kulturními a náboženskými hodnotami Evropy. Neznáme je a málo si jich vážíme. Někdo může mít špatné svědomí z účasti křesťanů v balkánské válce, kterou si ovšem interpretuje špatně, jako by byla vyprovokována hrozbou islámu. Vinen byl jugoslávský, slovinský a chorvatský nacionalismus, k němuž se přidali též pravoslavní a katoličtí křesťané, z nichž někteří se pak omlouvali Janu Pavlu II. Nelze přehlédnout, že v 90. letech došlo v Evropě ke genocidě. Hromadné hroby pohltily 70 tisíc příslušníků islámu. Odpovědí byla likvidace 32 tisíc nacionalistů, včetně křesťanů. Dále je nutné připočítat násilí na 1,6 mil. uprchlíků islámského vyznání.
Chorvatsko-americký teolog Miroslav Volf připomíná, že příslušníci islámu nezačali jako první. Paměť evropských křesťanů je nesmírně krátká a přizpůsobivá dějinným vítězům. Již dvacet let se tváříme, jako by se nic nestalo. Koupeme se na pobřeží Jadranu a celkem nás nevzrušuje podíl křesťanů na balkánském terorismu. Pro uklidnění si opakujeme mantru o útoku na newyorská dvojčata, popřípadě připomínáme výbuchy v londýnském metru a v Madridu či vraždění v Paříži (leden 2015). Hlavně se obáváme islamizace Evropy. Bojíme se uprchlíků víc než bezbranní američtí domorodci po zuby vyzbrojených Evropanů v 16. a 17. století. Převážná většina z nich se dožila genocidy a zbytky pak evropeizace, jak víme z mnoha kázání presbyteriánského Indiána Samsona Occoma, který kázal v Americe i Evropě (18. století). Jen nemnoho amerických domorodců zažilo vstřícnější přístup, a to zejména v severní Americe mezi presbyteriány, kvakery, anabaptisty, baptisty.
Evropa jistě dnes není bezbranná. Nemusíme si tedy své fobie opepřovat pocitem ohrožení z vysokého počtu uprchlíků z Asie i Afriky. Miliony utečenců zůstávají v Asii, a jen zlomky jich proudí do Evropy. Je také jisté, že do Evropy budou proudit i nadále, tak jako po dlouhá desetiletí utíkali z komunistických zemí do západního světa a někdy až do Austrálie.
Program deradikalizace
Nicméně strach v Evropě přetrvává. Nejen z islamizace, ale zejména z vracejících se bojovníků, kteří přicházejí zpět do Evropy. Zda a jak se účastnili na válce – to musí říci zejména oni samotní. Různé státy reagují na návrat svých občanů různě. Někde odebírají pasy a staví před soud (Německo – 30, Belgie – 46, Anglie – 60, 8–15 let vězení) jinde je posílají zpět. Pouze Dánsko přichází s dlouhodobou strategií deradikalizace – utečenců, ale i motorkářských pirátů a dalších problémových skupin. V druhém největším dánském městě (230.000 – Aarhus) přichystali navrátilcům (22) nezvyklé přivítání, které někteří naopak považují za naivní, krátkozraké a nebezpečné. Jde o strategii, kterou uskutečňuje Preben Bertelsen již přes 20 let. Dánský psycholog spolupracuje s týmem lidí v součinnosti s magistrátem, policií i tajnou službou. Program se týká těch, kteří v tomto městě žili – studovali na universitách, pracovali v zaměstnáních a kdosi je zlákal na cestu válečného dobrodružství (přes 100 bojovníků). Zatím se jich vrátilo 22. Dánové je nechtějí umlčet uvězněním, snaží se o změnu jejich smýšlení. Strategií deradikalizace usilují o jejich společenskou integraci. Nebo jsou navrátilci nebezpečnými načasovanými bombami, které v tichosti tikají a ve stanovený čas vybuchnou v srdci Evropy? Je jejich znechucení islámským státem jen hrané? Jsou Dánové naivní?
Strategie integrace
Evropská společnost není první společností, která musí řešit výši trestu pro záměrně zabíjejícího vraha. Již ve starověkých civilizacích nejčastěji zaznívalo: život za život, smrt za smrt. Tak dnes často chápeme spravedlnost i my. Ze starověku však zaznívá i jedna výjimka. Vrah může být za určitých podmínek omilostněn, říká kniha Genesis. Nejde o historicky první vraždu, ale o teologické poučení o limitech spravedlnosti. Horizontem spravedlnosti totiž nemusí být zničující trest. Biblický vyznavač vidí zvláštní možnost, která je dle něj pro Boha, a měla by tedy být představitelná i pro lidského soudce. Vrah Kain je omilostněn, Bůh mu přisoudí právo na život a nikdo ho nesmí zabít. To je opravdu výjimečné řešení. Počítá se s možností pokání – změny smýšlení, kterému předchází vyznání viny, a proto i s možností božího i lidského odpuštění. I vrahovi má být dána možnost, při níž je mu dopřáno rozpoznat tíhu své viny. Vězení samo o sobě může člověka na nějaký čas umlčet a svázat mu ruce, aby nemohl konat násilí, ale nevede člověka k pokání.
Aarhuský model deradikalizace, jak ho chápe Bertelsenův tým, včetně starosty a zástupců islámské mešity, počítá s lidským výměrem spravedlnosti. Nepodceňují nebezpečí a nabízejí možnost přiznat se ke kriminálním činům, ale nenutí k němu. K židovsko-křesťanské strategii spravedlnosti náleží metoda integrace do společnosti. Právě po integraci toužili ti, kteří v dánské společnosti pociťovali společenskou marginalizaci. Proto z demokratické a přesto diskriminující společnosti odešli za vidinou spravedlivější společnosti. Protože se však v Islámském státu nezbavili pocitu druhořadosti, vrátili se zpět. Nebyli integrováni islámským státem, proto jim aarhuský model nabízí pomocnou ruku. Bertelsenův tým tedy ví o dánských i islámských desintegračních společenských vlivech. Vidí zdecimované věřící, kteří chtějí zpět a očekávají integraci. Chtějí dokončit svá studia na školách, které opustili. Je snad dánský model deradikalizace slepou uličkou? V čem je naivní?
Byl by naivní a nefunkční, kdyby šlo jen o školský experiment jednoho profesora či náboženskou vizi. V aarhuském modelu deradikalizace se ovšem dostávají ke slovu i rodiče navrátilců a věřící z místní islámské ummy, a další lidé z občanské společnosti. Navrátilci nejsou anonymními bojovníky, ani žoldnéři vycvičenými v evropských výcvikových táborech, které má dnes i naše republika, jak jistě díky ČT zpravodajství všichni víme. Je tedy aarhuské řešení funkční nebo naivní? Investigativní novinář Jon Henley považuje aarhuský experiment za jednu z možných cest, pokud tedy společnost funguje jako občanská. (Jon Henley 13. 11. 2014, The Guardian, příloha G2, How do you deradicalise returning Isis fighters s. 6–9).
Teologické důvody pro strategii integrace
Zásady ČCE k tomu dodávají: „Proto také není nejvyšším výrokem právního řádu spravedlnost, ale udělení milosti. Pro křesťana zůstává i odsouzený zločinec bratrem, za kterého je odpověden a odporoučí jej Božímu i lidskému odpuštění. Zvěst o ospravedlnění hříšníka z milosti v Ježíši Kristu nepopírá platnost zákona, ale zmírňuje jeho tvrdost.“ (Zásady ČCE, Praha 1968, s. 88).