Údiv čínského disidenta Šao Ťianga nad vlastizrádným výrokem presidenta Zemana o ochotě učit se od čínských soudruhů stabilizovat společnost, údiv brutálně zbitých nad lží prezidenta Zemana o obyčejnosti policejního zásahu na Národní třídě 17. listopadu („Nebyla to žádná krvavá řež, nebyl to žádný nadstandardní masakr, byla to jen jedna z x demonstrací,“ ČT 17. 11. 2014), i červená karta vystavená presidentu Zemanovi při pokojné demonstraci na Národní třídě a přilehlých přeplněných ulicích naznačují nekompetentnost hlavy státu i jeho poradců. Presidenti čtyř sousedních států měli možnost zakusit nekompetentnost presidenta Zemana v odpoledním rozhovoru se studenty právnické fakulty, když odpovídal na možnost pomoci Ukrajině. Tím jen potvrdil své dřívější výroky vysílané ruskou televizí, že finanční pomoc Ukrajině nemá smysl, protože Ukrajina stejně zkrachuje.
Červenou kartu presidentu Zemanovi nezvedla jen pražská veřejnost, přidala se, byť skrovným způsobem, i dvě další města – Brno a Ostrava. Je však také zřejmé, že pražskými ulicemi mohly proudit zástupy, protože na oslavy 17. listopadu sem přijely celé rodiny a jednotlivci z mnohých moravských a českých měst, jak se ukázalo již 16. listopadu na zvýšeném počtu účastníku na některých evangelických nedělních bohoslužbách. Vysvitlo to též z rozhovorů sympatizantů, kteří po celý den demonstrovali za svobodu Tibetu s tibetskými a českými vlajkami na různých místech Prahy. Na rozdíl od některých zástupců české vlády mladí lidé nejsou lhostejní k spravedlnosti a svobodě svědomí. Přejí lidská a občanská práva těm, kterým jsou upírána.
Volení zástupci lidu by měli naslouchat hlasu občanů, a ti by zase měli ve svých aktivitách pokračovat zítra a pozítří. Zapojit se například do křesťanského petičního hnutí Acat (asociace křesťanů proti mučení a trestu smrti), popř. podporovat aktivity Amnesty International, a hlavně rozesílat petice a dopisy do zahraničí, jak to činil svého času samizdatově nezávislý týdeník Respekt, tehdy o poznání nezávislejší a k společenským aktivitám více vybízející. Svoboda a práva jsou nedělitelná, a jsou nejen pro Čechy.
Mezi oslavujícími v Praze byla silná převaha těch, kteří 17. listopad 1989 na vlastní kůži nezažili, byli tehdy příliš mladí. K pomníčku zmasakrovaných přišlo zapálit svíčku tisíce lidí a mezi nimi bezpočet rodin s dětmi. Pro děti snad jejich první zkušenost s vyjádřením rodičovské vděčnosti za to, že žijí právě v této společnosti. Přišli, přestože podstatnou část svého zralého života prožili ve svobodné společnosti. Není sice bezproblémová, ale nikoho nemasakruje za jiné smýšlení či víru. Školní a další státní instituce nevnucují lži a účelově upravené obrazy minulosti i budoucnosti, tedy s výjimkou instituce prezidentské. 17. listopadu jsme na mnohých místech naší republiky neprožili svátek nudy a státní servility, ani touhy po prosperitě za každou cenu, a to je docela nadějné.