Rozhovor s Milošem Rejchrtem
MP: Kdo znal jen tvé jméno, byl možná udiven, že se s ním po 17. listopadu ve sdělovacích prostředcích nesetkal (vyjma jeden rozhovor v LN). Mohl se tak ptát, co s nim je, všichni už mají nějaké funkce. vyjadřují se, píše se o nich.
MR: Šťastně jsem těmito pokušeními prošel, neboť jsem začátkem října odjel studovat do Ženevy.
MP: Pokud si vzpomínám na naše „popřevratové“ telefonáty, moc jsi toho nenastudoval?
MP: Trvám na tom, že jste s tím mohli rok dva počkat. Bylo by to lepší z více důvodů. Některé věci by jaksi vyhnily samy od sebe ještě více. Venku se stále ještě šíři novinářské předsudky, že Československo je na tom z Východu ekonomicky nejlíp. Myslím, že schází právě ten rok vyhnívání, aby člověk prozřel, protože zatím je to kamuflované. Teď to Zjevení ekonomické bídy bohužel padne trošku na Klause a na Havla… Kdyby se počkalo ještě rok, tak si to bolševik vyžral až do posledního chlupu.
MP: Ale kdo do toho jen trochu viděl, tak ví moc dobře, co by nás čekalo.
MR: Jistě, ale byl jsem překvapen tím tenorem západního novinářství, že ekonomicky to tady jde.
MP: Přijel jsi před 14 dny. Cos viděl?
MR. První dojem je ten, že Člověk přejede čáru, hranice už sice není, železná opona padla, celníci dělají známé gesto „Nezdržovat!“, ale jsi v jiné zemi a ta země smrdí, je v ni hluk, prach a je sešlá. Škoda, že už na těch zhroucených vesnických barácích nejsou transparenty typu „Upevňováním jednoty strany a lidu za další úspěchy rozvinuté socialistické společnosti“.
MP: Tu zanedbanost vidíš ve všem?
MR: Naprosto ve všem.
MP: Co se ti hodně nelíbí?
MR: Ufňukanost. Už si Zase stěžujeme, že nám někdo špatně vládne, že to nedotáh do konce atd. Místo abychom činili druhým to, co chceme, aby činili oni nám, čekáme, až budeme obslouženi a durdíme se, že obsluha vázne. Nejsem sto pochopit nynější kocovinu po opojné Velké sametové revoluci, snad proto, že jsem se onoho opájení účastnil přece jen příliš na dálku. Přece došlo k zázraku, že paní učitelka už nemusí dětem lhát, za návštěvu filosofického semináře už nikomu nehrozí 2 dny basy a vyhazov ze školy. „Stejně žádná Vídeň není“ už můžeme Bohu díky zpívat jen jako písně o bojích za Hercegovinu, protože ty koleje tam zase vedou. Zkratka otevřela se klec a to je důvod k ohromné vděčnosti, to je radost, která nám bohatě vynahradí všechny nejistoty a nesnáze zítřka. Vyvedl nás Hospodin v ruce silné a v rameni vztaženém, a že v tom egyptském otroctví byly poloplné hrnce masa, to přece není důvod k pochybnosti o smyslu cesty přes poušť. Navíc to maso bylo jedovaté.
MP: Setkal ses ve Švýcarsku s lidmi, co pořád reptali a na něco nadávali?
MR: Jo, jsou tam takoví alternativní levicoví nadávači. Obsadí třeba opuštěnej barák, vyvěsí transparenty, ale v Ženevě funguje křesťanská morálka že vodárny neukousnou vodu ani baráku. který byl nezákonně obsazen. Na vodu má prostě nárok každý.
MP: Když mluvíš o křesťanské morálce, jaký tam má vliv a postavení církev? Hraje třeba politickou roli?
MR: Ona by asi trochu ráda, ale politicky moc ne. Sociálně značně. V sociálním povědomí je je církev přítomná a těší se veřejnému uznání. Podle průzkumu veřejného mínění se asi 86 % lidí domnívá, že kdyby církví nebylo, tak by se otázka rasismu a xenofobie mohla stát přímo dramatickou. „Pro nás to není, ale dělaj dobrý věci, staraj se o ty narkomany, Turky.“
MP: V čem vidíš roli církve u nás, v čem se nachází?
MR: Nezaregistroval jsem žádný posun. Po tom extempore „církev hurá do vládních křesel“ se mi zda, že to utichlo a že si církev bude muset své místečko zase pracně vydobývat. Zdálky jsem měl dojem, že se dost věcí prošvihlo. Byl tu dost velký kredit pro křesťany jako takové a církve to svorně pokazily. Z jakési církevní pýchy došlo k pocitu: „je to v pořádku, že jsme vpředu, obsaďme sdělovací prostředky, televizi a tak.“ Zapomnělo se na to, že pravdu má Bonhoeffer: Svět je dospělý, společnost je dospělá a na nějaké poručníkování a paternování–maternování není zvědavá. Sice i v dospělém věku se muže tu a tam dopouštět dětinskostí, ale nesnáší, aby ji někdo komandoval a vodil za ručičku. Církve mají najednou dojem že už si to zase můžou dovolit, a tak se nacpou do televize. Potom slyšíš reakce, že je to tam samej flanďák a není tam kouska rozumnýho fotbalu. No, proč já bych měl koukat na televizní bohoslužby? Ty jsou z podstaty věci samé špatné divadlo. Je to přesně proti smyslu bohoslužby, který je přece v tom, že jsem toho účasten, a ne že na to čumím. Televize má svá vlastní kritéria, svou estetiku a najednou prsk! Přijdou bohoslužby. Aby to k něčemu vypadalo, museli by se pozvat hollywoodský manažeři, kteří by z toho udělali show.
MP: Třeba odhazovaný berle…
MR: Tak, berle byl lítaly, voda by se kormoutila v bazénku, cherubíni by lítali, taky by se to dalo udělat takhle, arci. Ale v rádiu to má smysl mnohem větší. Zvuk tě přece jen nutí k účasti, musíš se zapojit, abys to celé rekonstruoval. Když čumíš, nezapojuješ se nijak, máš jen otevřený oči.
MP: Navíc to jakoby zbavuje církev odpovědnosti za to, aby se o ty, kteří na bohoslužby nemůžou, starali a v neděli je přivedli.
MR: Církve má za lidma dolejzat a domáhat se jich a ne si myslet „no tak si pustěj televizi a je po ptákách“. – Léta zrající kredit mohl stoupat, kdyby se pokračovalo cestou Vaška Malýho, který ve chvíli, kdy bylo jasné, že církev nemusí poskytovat první pomoc, tedy suplovat politiku, tak šel od toho. Vznikl pravý opak: teď se může, tak jdem na to a taky si urvem. Bohužel se domnívám, že to je odhalení skutečného stavu věcí. Církev jsou vlastně totéž co jiné kluby a strany, chtějí si zajistit své místečko na slunci. Evangelíci si musí obsadit tohle, he, he, kdybychom to neudělali my, skočej nám na to katolíci. Vzniká tak fandění svému člověku a začínáme se vymezovat proti druhým. To je stejné jako u rybářského spolku, Spartaklubu, zahrádkářů; každý dokazuje, že on je tady hrozně potřebnej.
MP: Studenti teologické fakulty se dohodli na tom, že by neměl být žádný zvláštní zákon o církvi. Církev má být na stejné pozici jako zahrádkáři a tam, kde koná společensky prospěšnou činnost, nechť dostává dotace. Pokud jde o vlastní církevní provoz, musí se živit sama.
MR: Nevidím jinou možnost. Jestliže to tak nebude a nedojde-li k nějakému rebolševizačnímu převratu, nebude to dlouho trvat a společnost začne kopat církevnický papaláše do zadku a bude mluvit o nomenklaturních církevních bratrstvech. Církev bude v očích veřejnosti degradována na normální spolek, který kouká urvat, co se dá.
MP: Když se řekne církev, kdo to vlastně je?
MR: To jsme asi u nejdůležitější, zcela klíčové otázky. My protestanti máme tu výhodu, že máme eklesiologii, která není spolková a instituční. Byl jsem velmi potěšen, že jsem se ve svých názorech mohl těšit podpoře Karla Bartha. Instituční církve, ouřady, synodní rady, to je pro něj většinou nezajímavý aparát, který na zvěstování evangelia nemá ani čas, protože se musí zabývat prachama a svou existencí. Ohromně mě povzbudilo, jak se Barth dívá na církev. Církev je tam, kde se dva neb tři sejdou, to dotáhl radikálněji než reformace. Když je někde farář, konfirmace, pohřbívají se církevní mrtví a žehná se církevním sňatkům, to ještě neznamená, že tam je církev! To všechno je jenom aparát na údržbu provozu, ale církev se děje, stává se tam, kde se dva neb tři sejdou ve jménu Pána Ježíše Krista. Kdy k tomu dochází, to už Barth radši neříká. Kdy je to ve jménu, to totiž není zmanipulovatelné. To je právě tajemství Těla Kristova, tajemství církve. Ono se to děje, ale je to neuchopitelné, nedá se říct – teď se to stalo. Člověk to smí zachutnat, je mu dovoleno se tím potěšit, ale na rovině konstatování faktu už to zase nehraje. Udělat si čárku, tentokrát to byla církev Kristova, teď to byla síla, to taky nejde, protože o tom, kdy to je ve jménu Kristově, nerozhodujeme my. Takže z hlediska této eklesiologie nemusí člověk vystupovat z církve proto, že církev je zkorumpovaná a chová se stejně jako Spartaklub, když tvrdí, že zachraňovala sbory. Tuhle argumentaci dá člověku každý jiný spolek.
MP: Je instituce, která nebyla posledními lety dotčena?
MR: Není, a to je jeden z předsudků lidí na Západě, kteří mají upřímný až sentimentální vztah ke křesťanům na Východě, neboť začasté nechápou, že v nedemokratickém zřízení je nedemokratická i církev. Je-li společnost despoticky vedena, i církev je tím nutně zasažena. Stejné zlo jako ve společnosti je v církvi taky. Nezdá se mi, že by církve měly být z denacifikace vyňaty.
MP: Protestantská církev má být stále otevřena reformaci. Co je pro kroky k reformaci nezbytné?
MR: Uvědomit si, že církevní aparát je církevní aparát a synodní senior není žádný papež ani biskup. Pro mně je to stejně jako Plzák, nebo, lépe řečeno, méně, protože mě nemusí zajímat, neboť mě zajímá někdo úplně jiný. Je to aparát církevní, ale s církví nijak nesouzní.
MP: Takže instituce pro tebe nehraje žádnou roli?
MR: Ale hraje, jenom ne v eklesiologii, instituce hraje na praktické rovině, kde my ve své pozemskosti žijeme a do které patří hospody, tramvaje a vlaky. Tak taky musí fungovat církevní provoz. To je kategorie spíš sociologická, nikoli eklesiologická. Tím, že je člověk farář, přece není člověkem jiné kvality, k žádné kvalitativní změně nedochází, je to jen racionální instituční vymezení dělby práce. Jeden sudy plní, druhý odkuluje.
MP: V jaké věci by teď měla církev konkrétně a jasně vystoupit a nezískávat pro sebe, ale pro Krista?
MR: Co mě tak napadá v tramvaji, to je otázka rozbouřených nacionálních vášní. Seberme se a jeďme na Slovensko a dělejme tam společně bohoslužby nebo se navzájem vyměňme. Budeme se radovati, že jsme děti boží a kategorie Čech, Slovák je nám ukradená, protože to je něco druhotného a třetiřadého. A budeme to tam říkat nahlas. Že kategorie rodiny boží je víc než Slovák a křesťan je víc než Slovák a budeme takhle provokovat. A tady je to víc než Čech, ale tady nás to tolik nepálí. – Při běžném církevním provozu by se i tady daly dělat věci. Tam, kde jsou největší potíže s cikány, zvát je na bohoslužby. Jestli je někdo ochoten přijít na bohoslužby, tak to jsou cikáni, když je někdo pozve, o tom jsem přesvědčen. Vietnamci jsou tu taky, pro začátek je toho už dost. Byla by chyba chtít, aby něco organizovala Synodní rada a pak se jí eventuálně vyčítalo, že nic neudělala. To se dá a má dělat na místě samém. MP: Poslední otázka: Co teď budeš dělat? Odjel jsi jako kotelník a přijel jako svobodný nezaměstnaný. MR: To asi chvíli vydržím a vypadá to, že od listopadu polehoučku začnu ve sboru v Dejvicích působiti, kdoví jestli zpočátku ne jako sborový bratr pouze, abych se vpravil. Potom jako vikář tamějšího duchovního, který se chystá do penze, ale ne hned, což mi vyhovuje. Teď ve svých 44 letech mám nastupovat na sbor jako začátečník a proto jsem rád, že tam nebudu muset skočit najednou, ale postupně se osmělovat.
MP: A ještě na něco pomýšlíš?
MR: Pak-li by mi zbyl čas na čtení teologické literatury a měl možnost se o nějaké zážitky z četby sděliti, tak bych to udělal rád. Teologie je hezká, milá, užitečná, vnímám teď na stará kolena její estetickou stránku. Když jsem studoval jakožto mladík, tak jsem v teologii hledal víc odpovědi na existenciální otázky. Teď se mi líbilo chodit v Ženevě na přednášky a vnímat třeba krásně sestavenou řeč. I takhle to lze vnímat. Ona ta teologie je reflexe víry, lásky a naděje, ale není to víra, není to láska, není to naděje.
MP: Amen.
Otázky kladl Michal Plzák
„Miloš Rejchrt, nar. 19. 10. 1946, duchovní českobratrské církve evangelické. Bohoslovecká studia, 1970 uveden do funkce duchovního, 1972 zbaven státního souhlasu k výkonu této činnosti, od té doby pracoval jako dělník. – Sign. Ch. 77 (1. 1. 1977), mluvčí 1. 1. 1980–13. 1. 1981.“ (Charta 77, Dokumentace)