Když říkáme, že je nám něco nebo někdo blízko, pochopitelně tím můžeme mít na mysli triviální prostorovou či časovou bezprostřednost – opak toho, co je vzdálené. V naší řeči i v textu biblických knih se ale tato kategorie objevuje možná častěji v odlišném významu. Blízko je to, s čím se identifikujeme, s čím jsme solidární, co si osvojíme. Tato blízkost je zde spíše motivem složité hry vůle. K svobodě a odpovědnosti stvořeného člověka náleží i to, že si volí, čemu bude blízko, co vpustí do své blízkosti.
Bylo by ovšem naivní domnívat se, že naše svoboda je v této volbě neomezená. Blízkost totiž i ve svém hlubším významu podléhá určitým fyzikálním či existenciálním zákonům. V prvé řadě se zdá, že před blízkostí není úniku. „Není dobré člověku býti sám.“ Blízkost je nutnost. Bez blízkého se nedá žít. Bez blízkého se umírá. Proto stojí člověk ve světě jako magnet, vyzařující neodolatelnou přitažlivost. Být blízko, to znamená nebýt sám. Překonat hrůzu samoty. „Oni se k sobě tulej, jako by lásky poslední den měl bejt,“ zpívá bratr Karásek.
Odpovědí na tuto přitažlivost člověka je pak stejně neutišitelná intenzita, se kterou se to vzdálené vrhá k nám, aby se nám stalo blízkým. Svět se svými všemožnými významy a nabídkami na nás útočí tím, že se vtlačuje do naší blízkosti. Jako neodbytný vagabund se prostřednictvím bran našich smyslů vnucuje naší pozornosti, tísní se na nás, pronásleduje nás na každém kroku. Takto v dobrém světě probleskuje jeho temnější démonská tvář. Kde jeden nečistý duch odejde, už se jiní a horší tísní na uvolněné místo. I oni chtějí být blízko člověku. I pro ně je samota smrtící. V okamžiku sebereflexe může člověk s překvapením i zděšením objevovat, co všechno v pasivní odevzdanosti vpustil do své blízkosti, co všechno si jakýmsi samospádem připustil k tělu a k duši.
Svobodná a odpovědná volba blízkého se tedy ukazuje jako dřina, namáhavě vzdorující přívalovému proudu. Je to ale dřina uskutečnitelná. Je v našich silách. Druhý se může, prostřednictvím naší volby, stát našim bližním. Tak, jako se Hospodin milostivě rozhodl, že nám bude blízko, tak se i my můžeme rozhodnout, že překonáme všechny vnitřní i vnější bariéry a vzdálenosti a budeme někomu bližními. Tady už není ve hře ani náhoda, ani pomocné berličky sympatií, feromonů či užitečnosti. Blízko je otevřeno čistou vůlí a čistou láskou. A protože my sami nejsme čisté vůle a čisté lásky schopni, poznáváme, že bližnost je dar. Milujeme, protože nejprve miloval On nás. Dokážeme být bližními, protože nejprve On byl bližním nám.
Takto objevené „blízko“ je pak něčím zcela novým ve světě. Není to pouhá nutnost, pouhý důsledek samospádu lidského magnetismu, pouhá úzkost ze samoty. Je to něco, co by být nemuselo, ale přesto to je.