Mecenášství se stává v české společnosti čím dál aktuálnějším tématem. Nejbohatší Češi investují do projektů v oblasti školství a kultury, ale i jinde. S tím je spojena také kritika. Je to v pořádku? Neděje se něco, čeho bychom se měli bát? Před čím bychom se měli bránit? Jako příspěvek do debaty nabízíme text Joanne Barkan z amerického magazínu Dissent, která se tématy filantropie a mecenášství dlouhodobě zabývá. Joanne Barkan poměrně jednoznačně stojí na jedné straně pomyslné barikády. Můžeme její text brát jako impuls k zamyšlení a diskusi.
Továrny na společenské dobro
Velké mecenášství se zrodilo ve Spojených státech na začátku 20. století. V roce 1907 založil svou nadaci Russell Sage, v roce 1911 Carnegie, v roce 1913 Rockefeller. Byly to podivné instituce a od tradičních charit se výrazně lišily. Operovaly s podstatně většími částkami a právně i ekonomicky byly zřízeny tak, aby nemohly zaniknout. Každou z nich řídila skupina soukromých osob, nebyly spojené s žádnou náboženskou společností a jejich cíle byly definovány vágně a velikášsky přibližně ve smyslu „zlepšování životních podmínek lidstva“. Ve své podstatě to byly velké firmy, které nemusely platit daně a orientovaly se na konání dobra. Ono dobro si ovšem definovaly samy a zasahovaly do veřejného života, aniž by se komukoli v tomto veřejném životě musely zodpovídat.
Už na počátku měly tyto obrovské instituce řadu kritiků napříč politickým spektrem. Pro mnoho odpůrců představovaly plutokratickou moc přímo ohrožující demokratický systém. Tyto „továrny na dobro“ měly podle kritiků jen legitimovat bohatství a vylepšit reputaci magnátům, kteří k penězům mnohdy přišli ne úplně korektní cestou.
Nové mecenáše inspirovala moderní věda, zvláště pak medicína a poznatky o mikroorganismech. Vědci se tehdy nesnažili jen vyléčit příznaky, ale odhalit podstatu choroby, najít patogen a proti němu adresně vyvinout lék. Velké nadace chtěly stejným způsobem odstranit takové choroby jako je chudoba a negramotnost: investovat do výzkumu, zaplatit vývoj léku a financovat samotnou léčbu (někdy také částečně z veřejných peněz). Mecenáši jakoby si neuvědomovali, že sociální problémy jsou tak mnohovrstevnaté, zakotvené v historii a provázané s politickým a ekonomickým systémem, že se na ně medicínská logika nedá aplikovat. Nové nadace se ovšem nezabývaly jen sociálními problémy: investovaly do „tvrdých“ věd, projektů v oblasti mezinárodních vztahů a tak dále. Zbavit se sociálních problémů ale byla jejich priorita.
Dnes, po sto letech, se velcí mecenášové stále snaží řešit problémy tohoto světa – jejich nadace přitom rozhodují, co je problém a co se s ním má dělat. Jejich motivace mohou být nezištné a skutečně mohou chtít prostě konat dobro, ale o tom, co dobro je, rozhodují ony samy. Je to přitom ukázka čisté plutokracie: jde o uplatňování moci založené na bohatství, s minimem demokratické kontroly a občanské zodpovědnosti. I ta omezení a zákony, které existují, lze přitom docela snadno obcházet.
Ohrožení demokracie i občanské společnosti
Protože si v podstatě mohou dělat, co chtějí, velcí mecenášové ohrožují demokratický systém a občanskou společnost, kterou si definujme jako společenský život lidí mimo trh a bez závislosti na státu. Když selže projekt takového mecenáše, trpí tím subjekty experimentu a s nimi veřejnost jako taková. Filantrop ale může prostě mávnout rukou a pustit se do něčeho jiného. Bez regulací se v kapitalistických společnostech z bohatství rodí politická moc. Nadace velkých mecenášů tuto tendenci posilují.
I když tento plutokratický sektor ovládají soukromé osoby se soukromými zájmy, jdou do něj i veřejné peníze. Spadá do kategorie charitativních, vzdělávacích, náboženských, vědeckých, literárních a dalších skupin, které jsou zbaveny povinnosti platit daně. Když tedy velký mecenáš tvrdí, že si může dělat, co chce, protože jde o jeho peníze, nemá úplně pravdu. Významná část peněz, o které jde, by vlastně měla jít do státní pokladny, kde by o jejím osudu rozhodovali voliči.
Důvod, proč tyto velké nadace nemusejí platit daně a proč se příspěvky na dobročinnost mohou z daní odečítat, je prostý: chceme dobročinnost podporovat. V případě miliardářů ale tato logika úplně nefunguje. Pokud jde o peníze, bylo by efektivnější zvednout daň z příjmu a z nemovitosti. Kromě toho většina Američanů nemůže tento systém odečítání z daní využít, protože daně odvádějí jiným způsobem.
I když už byla provedena řada výzkumů, které na tuto otázku měly vrhnout více světla, je vztah mezi daňovými úlevami a přispíváním na charitu zatím velmi nejasný. Dobročinnost ovlivňuje příliš mnoho různých faktorů: náboženství, míra přirozeného altruismu, rodinná tradice, sociální návyky, vazby v místě bydliště, změny příjmů a tak dále. O dobročinnosti se ale jinak ví docela dost. Jen asi 10 % charitativních akcí ve Spojených státech se týká základních lidských potřeb. Největší mecenášové do této kategorie přitom investují ještě daleko méně. Největší příspěvky jdou na univerzity a vysoké školy, nemocnice a kulturní instituce – často jde přitom o projekty uzpůsobené tak, aby bylo co nejlépe vidět jméno dárce.
Rockefeller je dnes až patnáctý
Velké mecenášství je dnes ve Spojených státech na vzestupu. Hlavní příčinou je bohatství vyrůstající z moderních technologií a rozrůstání globálního trhu. V září 2013 bylo ve Spojených státech šedesát sedm soukromých nadací s obratem přes miliardu dolarů. Rockefellerova nadace, která bývala největší, je dnes na patnáctém místě.
Tyto velké nadace jsou mocnější než ve dvacátém století – nejen proto, že jich je tolik, ale také proto, že se změnil kontext, ve kterém fungují: vláda ráda investuje do projektů a služeb usilujících o veřejné blaho a zároveň se snaží privatizovat všechno, co zbylo z veřejného sektoru; hrstka nejbohatších má v rukou čím dál větší podíl všech peněz a bohatí se ve společnosti těší velké úctě jen proto, že jsou bohatí; možnosti investovat do kampaní politiků jsou de facto neomezené; hranice mezi tím, co se smí a co ne, je nejasná. To vše dává mecenášům velkou sílu.
Nekritizuji to, že velké nadace našich mecenášů mají nezanedbatelný vliv ve společnosti. Ve svobodné zemi mají mít miliardáři možnost utrácet peníze svobodně – i když jde o investice do jejich osobních zájmů a prefabrikovaných vědeckých teorií. Nesouhlasím ale s tím, aby pak měli daňové úlevy. Miliardáři nepotřebují daňové úlevy, aby mohli zasahovat do veřejného prostoru. Většina z nich by to mohla dělat i bez asistence vlády. I když ke spravedlivějšímu rozdělení moci ve společnosti bude potřeba, aby se zpřísnily podmínky financování kampaní a zreformoval se daňový systém, bude pro začátek stačit, když stát nebude velkým mecenášům podstrkovat peníze.
Vliv na vzdělávání
Velcí mecenášové už desítky let investují spousty peněz do vzdělávání. Dětem z chudých rodin nabízejí stipendia a přetvářejí si školství podle vkusu soukromého sektoru. Vycházejí přitom z předpokladu, že kdyby školy fungovaly jako firmy a podobným způsobem spolu soutěžily, zmizel by rozdíl mezi znevýhodněnými dětmi z chudých rodin a dětmi ze střední třídy.
Každý rok nadace do své „reformy školství“ investují asi miliardu dolarů. Ve srovnání s tím, kolik peněz do školství dávají daňoví poplatníci, to může vypadat jako kapka v moři. Důležité změny ale vznikají tam, kde se investuje nad rámec běžného provozu. Nadace svoje granty používají jako šikovné nástroje: dávají peníze těm, kdo souhlasí s jejich pravidly. Školy, kterým se jinak zdrojů zoufale nedostává, pak rády sáhnou po nabízených milionech, i když se jim třeba dané podmínky a pravidla úplně nelíbí.
Zajímá nás, jaký vliv má tato praxe na demokracii a občanskou společnost. Jak to vypadá s vlivem žáků, jejich rodičů a rodinných příslušníků, učitelů, občanů, kterým záleží na veřejném školství? Zvyšuje se nebo snižuje? A co jejich podíl na rozhodování o věcech veřejných? Zvyšuje se nebo snižuje? Zvětšuje se prostor pro jejich aktivity zdola – nebo zmenšuje? Zodpovídají se jim jejich volení zástupci více nebo méně? Informují je média lépe nebo hůře? Když se nad těmito otázkami zamyslíme, musíme nutně dojít k závěru, že nadace bohatých mecenášů demokracii a občanskou společnost doslova podkopávají.
Mediální kontrola zatím nefunguje
To se musí změnit. Měli bychom se snažit zmenšovat vliv soukromých nadací na občanskou společnost a veřejné rozhodování. Zároveň je potřeba veřejnost střízlivě informovat o tom, jak nadace fungují. Většina médií zde zoufale selhává a roli hlídacího psa rozhodně nehraje. K nadacím média přistupují s úctou a obvykle po ničem nepátrají. Velcí mecenášové koneckonců mnohdy financují i je. Především v otázkách školství a zdravotnictví je většina soukromých i veřejnoprávních médií pro svou spolupráci s „mecenášským sektorem“ nedůvěryhodná.
Skeptici na začátku dvacátého století měli pravdu, když k plutokratům usilujícím o veřejné dobro a ochotným investovat do realizace svých nápadů přistupovali s krajní nedůvěrou. Dnes je zapotřebí nová vlna skepticismu – nadace velkých mecenášů je potřeba vystavit kritice a hnát je k odpovědnosti.
Z angličtiny přeložil Jan Škrob, krácení a mezititulky redakce. V původním znění je článek k dispozici na internetových stránkách www.dissentmagazine.org pod názvem Plutocrats at Work: How Big Philantropy Undermines Democracy.