Nový seriál České televize ukazuje, jak zmatená až bludná je představa jeho tvůrců o prvních letech Československé republiky, zároveň však přináší svědectví o tom, jak zmateně až bludně se utváří naše současnost, protože hloupost při nakládání s minulostí se musí projevit, není nevinná, nese ovoce! Produkt naší veřejnoprávní televize, který lidé už několik měsíců každý pátek sledují pod názvem „První republika“, obsahuje i výrazný motiv komunikace se zemřelými. Je mu postupně věnováno víc a víc pozornosti, až jsme svědky výkřiků média v tranzu, které vyřizuje vzkazy ze záhrobí, a to dokonce vizuální vzkazy. Nepochybně se to lidem líbí (celý seriál je na líbivosti postaven), někteří jsou ochotni tomu věřit, a především jsou ochotni věřit tomu, že toto je „duchovní život“. Shlédla jsem právě další díl seriálu s odporem smíšeným s dychtivostí, jaká je – přiznejme si – s konzumací líbivých povrchních děl spojena, a nabízím protiváhu: novou knihu Miroslava Matouše, která pojednává i o spiritistických praktikách, ale ve zcela jiném duchu.
Miroslav Matouš je znám jako autor citlivých básní a meditací a překladatel A. Silesia. Také už psal a mnoho přednášel o Přemyslu Pittrovi – jako jeho přítel, znalec jeho díla a nějakou dobu i spolupracovník. Nyní se rozhodl důkladně zmapovat postoje víry Přemysla Pittra, jeho spiritualitu, jeho duchovní důrazy. V textech informujících o Pittrově životě a díle (především díle záchrany stovek dětí v letech 1945–47) se sice píše o tom, že byl kazatel, věřící člověk, ale bývá to v pozadí, zdůrazňuje se jeho činnost pedagogická. Miroslav Matouš si nadto uvědomuje, že s některými rysy Pittrovy spirituality si mnohdy nevědí rady i ti, kdo ho znali, a jsou to lidé duchovně živí, členové církví. Ovšem, najdou se i zmínky o tom, že se v mládí účastnil spiritistických seancí, ale tento poznatek se nerozvádí – jako by tu byl ostych a obava upozorňovat na něco, co se k tak praktickému, racionálně uvažujícímu člověku, jakým Přemysl Pitter byl, vlastně nehodí.
Až Pavel Kosatík věnoval Pittrovu zájmu o křesťanskou mystiku a spiritismus větší prostor ve své knize „Sám proti zlu“. Popsal roli lidového spiritismu ve společnosti první republiky, vyložil, jak i tímto zájmem se Pitter přikláněl k nejchudším a nejpotřebnějším, především však vyložil, jak Pitter ani na chvíli neustrnul ve fascinaci tím, čeho všeho je schopno lidské nitro – jemu byl hlavním ukazatelem Ježíš a jeho učení o tom, že dokonalý je nikoli ten, kdo usiluje o spásu sebe sama, ale kdo žije a pracuje pro druhé. „Vyšší režie“ je zasahování Boha do života lidí a do běhu světa a stává se srozumitelnou zejména těm, kdo z lásky slouží druhým.
Tak chápe vyšší režii i Miroslav Matouš. Pojímá ji široce – od příběhů o záchraně života po inspiraci. Tomu odpovídá i rozčlenění knihy. V první části, věnované úžeji životnímu běhu Přemysla Pittra, převažují právě příběhy. Ti, kdo o Pittrovi už něco vědí, se s některými z nich setkají jako se starými známými: Jak matka malému Přemyslovi vysvětlila u záhonu květin, kde lze spatřit Boha. Jak toužil po spojení s těmi, kdo zesnuli. Jak po mladickém asi deset let trvajícím ateistickém přesvědčení u něho došlo k duchovnímu obrácení ve vřavě 1. světové války. Jak zvláštně dopadl výslech na gestapu, jak podivuhodně se podařil útěk z komunistického Československa. Autor zařazuje i „příběhy ze života“, které jsou jeho osobní a ještě jsme je nikde nečetli – doprovázely vznik jeho přátelství s Pittrem, jejich setkávání během spolupráce v Milíčově domě a v Mýtě (trvala jen asi rok, ale zanechala v Miroslavu Matoušovi hluboké stopy), i pozdější kontakty do exilu. Některé ty příběhy jsou velmi prosté až naivní, všechny však je možno uzavřít slovy sv. Augustina: „Bůh je tak dobrý, že v jeho rukou dokonce i zlo pomáhá vytvářet dobro.“
V druhé části knihy podává autor přehled názorů na Boha a jeho působení, které Přemyslu Pittrovi byly blízké. Pouští se nejprve do učení o reinkarnaci, o něž se Pitter začal zajímat po válce a svém obrácení a zajímal se o ně až do své smrti. (Ono právě způsobilo, že ač evangelík byl některými evangelickými intelektuály odmítán.) Dále se věnuje zádrhelům učení o evoluci, kosmologii, názorům na smysl bolesti a utrpení, vztahu křesťanství a buddhismu. Tato nejdelší část knihy je jako mozaika sestavena z množství výroků různých myslitelů. Knize schází jmenný rejstřík, není možno vyhledávat podle osobností, a přitom je různými citacemi zejména tato druhá část až přesycena. Tím nechci říci, že by působila zcela roztříštěně. Autor citace a názory s velkou péčí sestavuje tak, aby vstupovaly do rozhovoru (do rozhovoru mezi sebou navzájem i s Pittrem), a neustále je rovněž konfrontuje s Písmem. U Miroslava Matouše básníka není ani možné, aby neuplatnil verše, i verše ze své vlastní tvorby. Nacházíme je v celé knize a na závěr druhé části je umístěna nedlouhá, ale pozoruhodná kapitola „Vyšší režie v poezii“.
Třetí část obsahuje opět příběhy – od obrácení apoštola Pavla přes prožitky za stavu klinické smrti po zážitky samotného autora. Opět se vrací k úvahám ze začátku knihy, co je to vlastně náhoda a jak souvisí s pojmem Boží ochrany. Závěr je velmi osobní, autor charakterizuje svůj postup jako „osobní rozprostření úvah nad lidskou kulturou a civilizací. Průběžně jsem porovnával, co mi je blízké z Pittrova způsobu myšlení.“ Miroslav Matouš, velmi starý muž, nejen vzpomíná na přítele a vzor, on usilovně přemítá o tom, jak způsobit,
aby současný člověk měl podíl na takovém duchovním životě, který má pittrovské směřování. V naší době, která se vyznačuje duchovní neukotveností a únavou a stále menší odolností vůči nabídce všech možných pověr, je to velmi obtížné, ale příklad tak vynikajícího praktického díla, jako bylo Pittrovo, působí. Mladí lidé, když se dozvídají o Pittrovi, říkají: „Tolik nám toho ve škole řekli o Wintonovi, a o takovém skvělém Čechovi se neví?“ Jen by se nemělo zamlčovat, že tento praktický člověk a organizátor ani na okamžik nepřestával čerpat z duchovních zdrojů: z modlitby, společenství věřících, tradice české reformace, důvěry ve vyšší režii.
Miroslav Matouš: Přemysl Pitter a vyšší režie
Praha 2014, ISBN 978-80-87178-20-1