600 let od obnovení vysluhování podobojí
Na Senovážném náměstí v Praze (kousíček od Masarykova nádraží) byla po roce 1989 založena knihovna s tajuplným názvem – „Libri prohibiti“ – „Zakázané knihy“. Čítá téměř 40 tisíc svazků. Všechny vznikly před rokem 1989. Velká část z nich jsou tzv. „samizdaty“ („samovýrobky“), vytištěné tajně doma na psacím stroji. Nynější ředitel knihovny Jiří Gruntorád byl v roce 1979 odsouzen komunistickým soudem na 4 roky do vězení za šíření samizdatu. Mimo jiné za to, že přepisoval básně Jaroslava Seiferta, nositele Nobelovy ceny za literaturu. Podobně jste mohli být potrestáni zákazem výkonu svého povolání za organizování biblického vzdělávání mládeže, jako např. farář Českobratrské církve evangelické Jan Keller. Státem neschválené vernisáže i soukromé autorské čtení básní v kavárně bylo trestné. Za normalizace se již za „jiné smýšlení“ nepopravovalo, na rozdíl od let padesátých – tehdy bylo popraveno 248 politických vězňů. Poslední roku 1960, ale ve vězení jich sedělo ještě dost i ve „zlatých šedesátých“. Listina práv a svobod z roku 1993 a Občanský zákoník z roku 2014 jsou zárukou, že taková státní zvůle se již nebude opakovat.
Ve středověku se za jiné smýšlení popravovalo ohněm. Trestáni byli tzv. kacíři, ve skutečnosti zbožní lidé, kteří byli ovlivněni biblickou zvěstí a nesouhlasili s různými nešvary ve společnosti a sepisovali o tom knihy a traktáty jako Jan Hus nebo Jeroným Pražský. Také příslušníci nepovolených náboženských skupin byli zlikvidováni křížovou výpravou (1340), vždy s pověřením od papeže (Jindřichův Hradec). Tak byli likvidováni kacíři po celé Evropě. Nejen v 15. století, ale též později se trestalo ohněm. Od ledna do května 1535 vzplálo 24 hranic v Paříži. Oheň řádil mezi vzdělanými sympatizanty německé reformace (Luther). Hony na čarodějnice jsou ještě jiná a úděsná kapitola křesťanských dějin.
Roku 1410 přikázal pražský arcibiskup spálit všechny Wyclifovy knihy. Obhájci jeho učení byli předvoláni k soudu do Říma. Někteří šli. Hus odmítl a pražský arcibiskup ho proklel. Hus po krátkém čase raději odešel z Prahy (1412). Pokud se proklatý zdržoval v Praze, platil tzv. interdikt, tj. nesměly se konat svatby, křty a pohřby. Ve městech pak hrozilo nebezpečí šíření nemocí a moru.
Hus odešel do jižních Čech, zde žil střídavě pod ochranou několika pánů. Psal traktáty, dopisy i sbírku kázání. Vytvářel si duchovní výzbroj na církevní koncil do Kostnice. Chtěl učenému světu dokázat, že není kacířem. Doufal, že koncil přestane jen vyměřovat tresty a stane se místem pro diskusi o věroučných i církevně správních otázkách. Koncil Husovi nepovolil obhajobu, místo toho ho umlčel ohněm (1415). S kacíři se nediskutovalo. Otevřená kritika byla trestná.
Co se nepovedlo Husovi, podařilo se jeho následovníkům. Husitští teologové svobodně diskutovali na koncilu v Basileji. Nakonec si vyhádali povolení pro bohoslužebné vysluhování kalicha i pro laiky v Čechách a na Moravě. Koncilem vyhlášená výjimka očistila české země od nádechu kacířství, což mělo vliv na náboženský i společenský život. Sedláci – kališníci, a též poměrně značná část židovského obyvatelstva, začala žít pod ochranou kališnických pánů. Zejména Morava a do jisté míry též Čechy se v průběhu 15. a 16. století staly cílovou stanicí mnohých utečenců z evropských zemí, téměř země zaslíbená. Roku 1609 Rudolf II. byl přinucen vydat majestát, který i poddaným přiznával svobodu svědomí – náboženskou svobodu.