Kázání Tomáše Trusiny

Číslo

Jest mládeneček zde

Čtení 2Kr 4,18–37

Text: Jan 6,1–15

J 6,1–15

Potom odešel Ježíš na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji. Šel za ním velký zástup, poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Byly blízko židovské svátky velikonoční. Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. Filip mu odpověděl: „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ Řekne mu jeden z učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!“ Ježíš řekl: „Ať se všichni posadí!“ Na tom místě bylo mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!“ Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly.

Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám.

Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?

ptá se Ježíš a vlastně vyslovuje úzkost, které na nás v církvi čas od času dolehne s nečekanou silou. Nezůstali jsme tváří v tvář lidem kolem sebe vlastně už dávno s prázdnýma rukama? Máme jim co dát, aby to bylo skutečně přesvědčivé, chutné, živé? Nezůstaly nám s tím Ježíšovým dědictvím akorát starosti – a bezradnost?

Bohoslužby na Hod Boží bývají plné radosti, jistoty, nových věcí. Musíš to zítra pořádně rozbalit, říkaly mi včera večer dcery. Ale v evangeliu o vzkříšení je prostor také pro naše otázky, pochybnosti, nejistotu, ba i pro pocit, že by bylo možná nejlepší to s tím Ježíšovým dědictvím zabalit. A evangelista Jan má pro tuhle bezradnost a ustaranost obzvláštní pochopení.

Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli? ptá se Ježíš a učedník Filip ustaraně odpovídá: Ani za 200 denárů chleba nestačí, aby se na každého dostalo aspoň pár drobtů. Ani když obětuju půlroční výplatu, nezařídím, aby se ti lidi nasytili… Když se to vezme přes finance, rozpočty, a vezme se v potaz i velice nadprůměrná obětavost, stejně to Kristovu dílu žádné zářné výhledy nezajistí. Jenže když Ježíš otevřel téma Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?, nemluví o tom, jak zajistit budoucnost našimi financemi. Ale ptá se nás, těch svých, zdali ještě vůbec něco čekáme od něj. A především, zdali od něj čekáme to, co on sám může a chce dát. Tehdy – i dnes. Jako prorok a mistr – i jako Vzkříšený Pán.

(chleba)

Proto je tak důležité, že se řeší právě chléb. Chléb – jako ztělesněný dar našeho živého, vzkříšeného Pána. Ten chléb je zadělávaný z vícero ingrediencí. Potřebuješ k němu dar many, kterou věrně živil na cestě vysvobození svůj lid Hospodin. Je to také symbol zaslíbené země, onoho cíle slíbeného těm, kdo se nechali pozvat na velikonoční „k svobodě je dlouhé putování“. Chléb je i dar, kterým už kdysi prorok Elíša podělil nad očekávání bohatě velké množství učedníků – a ještě zbylo. A v neposlední řadě má chléb – nekvašený – připomenout záchranu, která se Božímu lidu otevřela o velikonocích. Proč by jinak evangelista potřeboval hned v úvodu příběhu poznamenat, že „byly blízko velikonoční svátky“?

(skrytost)

Než se však v Ježíšových rukou to vše změní v podivuhodně výživnou pochutinu, je potřeba dodat ještě jednu naprosto nezbytnou ingredienci. A evangelista Jan to moc dobře ví a míří přitom směrem, který nám dovoluje, abychom od tohoto textu čekali velikonoční překvapení. Ta nezbytná ingredience není příslovečná sůl nad zlato. Tou nezbytností, která dodává chlebu přitažlivou chuť a životodárnou moc, je – vzkříšení. Ta moc, která je ohlášena prvního dne po sobotě: Nehledejte živého mezi mrtvými. Byl vzkříšen – podle těch Písem, která vyprávějí o vyvedení z Egypta, svátku nekvašených chlebů, maně nebo proroku Elíšovi.

Přitom je ta moc a síla vzkříšení vlastně docela dobře skrytá. Ale i to nám chce evangelista dosvědčit: že síla evangelia o vzkříšení může taky působit – a často působí – skrytě. Lze ji přehlédnout: „Ty skrytý, stále skrytý, i ve svém vzkříšení,“ vyjádřil to v jedné básni Pavel Rejchrt. A vlastně tím zas vyjádřil jeden často přehlížený a přitom podstatný rys velikonočního evangelia.

Vzkříšený Ježíš s námi není po způsobu pohádkových happy endů „a jestli neumřel, vládne dodnes.“ Vlastně i na konci dnešního příběhu – když zjistí, že ho za takového krále, který to všechno napraví a zařídí jak v pohádce, chtějí provolat – skryje se na horu, pryč od lidí. A zrovna tak o velikonočním jitru: Marie ho považuje za zahradníka, učedníci na cestě do Emauz si s ním povídají, aniž by věděli, s kým že to mají tu čest… Skrytý, stále skrytý i ve svém vzkříšení…

(mládeneček)

Kde se skrývá v našem příběhu? „Jest mládeneček zde, který má pět chlebů ječných a dvě rybičky.“ Kde se tam vzal ten záhadný mládeneček? Co je to za postavu? Vzal se tam z příběhů proroka Elíši, který nejen rozdával chléb, ale také vzkřísil mládenečka, syna nebohé Šúnemanky.

„Jest mládeneček zde,“ který nejen má 5 + 2 = 7 pochutin, ale především sám ztělesňuje sílu vzkříšení. Ten mládeneček je skrytý, bez toho, co on vnáší do tohoto příběhu, by to ale podle evangelisty Jana nešlo.

Zároveň ta zvláštní anonymita onoho vzkříšeného mládenečka upozorňuje, jak nás evangelium o vzkříšení potkává. Jakou hraje roli v našich vlastních životních plánech a zkušenostech. Mládeneček, to je postava v příbězích Starého Zákona snadno přehlédnutelná. Postava, s níž úspěšní, schopní a všehoschopní nepočítají. Tak jako nepočítali s vítězstvím mládenečka Davida, když se vypravil proti Goliášovi. Jako by nebyl ze světa našich zkušeností, kde všelijací Goliášové nebo Putinové dosáhnou, čeho si zamanou.

Podobně je to v našem pohledu i s mocí vzkříšení. Ta moc, kterou vyhlašují z nebe prvního dne po sobotě – „Nehledejte živého mezi mrtvými, byl vzkříšen, není zde“ – není ze světa našich zkušeností. Tady na zemi, mezi lidmi, se s ní nepočítá.

Zůstává skrytá. A přece, když se dostane ke slovu, dějí se divy. Najednou je jako v nebi, tak i na zemi. Najednou se podává chléb, v jehož množství a kvalitu jsme se při našich možnostech neodvážili doufat ani v nejskrytějších záhybech srdce…

(Ježíš)

Aby se chléb změnil v onu podivuhodně výživnou, čerstvou pochutinu, musí ho ovšem vzít do ruky právě Ježíš jako vzkříšený Pán. Jako ten, který nám přináší onu skrytou Boží moc. Jako ten, jehož Bůh nečekaně, napříč nadání přátel i nepřátel, učinil Pánem a Mesiášem. Skrytě, a přec mocně a účinně.

Ale když se toho chleba, co v sobě skrývá Boží věrnost, sílu velikonoc i překvapení, ujme Ježíš, ujímá se ho jako ten, kdo u poslední večeře rozdává – sám ze svého. Rozdává z lásky. Vezměte jezte, to je z mého, které se pro vás z lásky rozdává. A tak ti ten chleba vposledu dává okusit sílu a inspirativnost lásky Kristovy. Lásky toho, který ve službě Božímu vysvobození rozdal sebe sama.

Tak se ty naše starosti „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ mění v rukou vzkříšeného Pána v darovaný pokrm, který vyživuje. V dar, díky němuž můžeš ochutnat, jak svěží chuť má spása.

Víte, často se, a asi právem, zdá, že všechna ta velká a krásná slova křesťanství jako je spása, naděje, láska, služba jsou vyčichlá a okoralá. Jak kůrka, kterou dlouho po výletě vylovíš z batohu. Ale díky Vzkříšenému, díky tomu, co je „skrytý, stále skrytý i ve svém vzkříšení“, dostávají znova barvu. Najednou jsou svěží jak zelená jarní tráva. Díky chlebu z rukou vzkříšeného prostě zjistíš: Z toho příběhu, z těch slov, z těch slibů se prostě dá žít. Mohou se v našem životě stát skutečností, tak jako když šikovný kuchař podle starého zaprášeného receptu připraví skvělou krmi.

(aby nezahynuli)

„…a shromažďte ty zbylé nalámané porce, aby nic nezahynulo,“ velí na konci svým učedníkům Ježíš. Jde jen o ty zbývající porce, co naplnily dvanáct košů – tak jako když v Káni naplnili štoudve vodou, co ji Ježíš proměnil ve víno? A nebo jde i o lidi? Aby – tehdy i dnes – každý, kdož věří v něho, nezahynul?

Ten zbytek není prostě zbytek z hostiny, co dávno skončila, a později příchozím nezbývá než dojídat sbytky, vylizovat cizí talíře nebo hledat kdesi v prachu okoralé kůrky. Ten příběh končí velikonočním zaslíbením: Když všechno to, co se o Ježíši vypráví, začneš přijímat jako chléb života, neboj se, že budeš odsouzen jen konzumovat nevábné zbytky. Čerstvost, bohatství a síla všeho toho, co se o Ježíši vypráví, nebude umenšena. Protože tě obdarovává ten živý. Vzkříšený. Našim zkušenostem a zrakům sice bývá skrytý jak ten mládeneček. Ale to neznamená, že by i nás nechtěl obdarovat.

Amen.

Velikonoční neděle 2014. Za inspiraci děkuje kazatel Hansi van der Horstovi