Šest slepých uliček v přemýšlení o liberální církvi
„Nenáviděné církve mají pro Česko velikou cenu“ hlásá titulek článku evangelického novináře Martina Fendrycha. Zabývá se v něm obrazem církví v české společnosti, které poskytly výsledky posledního sčítání lidu, a čtenáři nezprostředkovává jen mnoho zajímavých údajů, ale také (podle mně v lecčems typický) pocit vlastní důležitosti spojený s pocitem vlastní nepochopenosti (až nenáviděnosti!).
Českobratrská církev evangelická je v českém kontextu jednoznačně největší institucionální představitelkou liberálního křesťanství. Pojem liberální může být zavádějící, lze ho použít v teologickém, politickém i ekonomickém kontextu a pokaždé znamená něco jiného. Pokud mluvím o liberálním křesťanství, mám na mysli především otevřenost vůči moderní sekularizované společnosti, přitakání k oddělení náboženství od státní moci, ale také přijetí nároků osvícenského rozumu. Víra a s ní spojené náboženské projevy se mají střetnout s principy kritického rozumu a otevřít se společenskému dialogu. Je tedy zřejmé, že snaha o liberální křesťanství je také nutně náročný intelektuální úkol. Víra a náboženství procházejí ohněm kritiky, diskuse, výkladu a překládání (to je také důvod, proč je na Evangelické teologické fakultě v Praze věnováno tolik prostoru metodám výkladu biblického textu).
Za jeden ze tří pilířů liberálního křesťanství (vedle liberální teologie a liberální zbožnosti) považuje současný německý praktický teolog Wilhelm Gräb liberální církev. Živá a leckdy až příliš vypjatá diskuse o církvi a jejím vztahu se společností, spojená se schvalováním zákona o církevním majetku, v tomto směru mnohé prozradila. Přes různost hlasů v diskusi převládal jeden společný motiv. Většina představitelů a členů Českobratrské církve evangelické usiluje o otevřenou církev, které leží na srdci problémy společnosti.
Právě přemýšlení o církvi o jejím místě a funkci v dnešní společnosti se týká následující šest bodů. Jde o často opakované teze a argumentační postupy (ať už ve Fendrychově článku, ve vyjádřeních církevních představitelů nebo v hospodských diskusích mezi evangelíky), které považuji v lecčems za příznačné pro malou ale otevřenou a společensky angažovanou církev v silně sekularizované společnosti, ale především v nich vidím slepé uličky myšlení, které daleko nepovedou.
1. Je církev nepopulární? Nevadí – Ježíš byl taky!
Jedním z největších témat dneška je nepopularita církví v české společnosti. Liberálního evangelíka (evangeličku) trápí, připadá jim nespravedlivá, protože sami berou společnost za svou a o její problémy a budoucnost projevují zájem. Oblíbeným způsobem, jak se s touto situací vyrovnat, je přesvědčit sama sebe, že nepopularita církve tkví v pohoršlivosti Ježíšova evangelijního poselství, které církev zvěstuje.
V žebříčcích popularity různých povolání končí faráři na chvostu spolu s politiky a uklízečkami. Existují různé typy nepopularity. Nepopularita církve ve společnosti má, žel, pravděpodobně blíž k nepopularitě českých politiků. Je to pravděpodobně výsledek kombinace starého národního příběhu o utlačovatelské církvi, ideologie předlistopadového režimu, táhnoucích se diskusí o návratu církevního majetku, zklamání z polistopadového vývoje a kampaně parlamentní levice. Ať už se nám to líbí nebo ne, výsledkem je, že lidé mají spojené církve s politickými a ekonomickými elitami, které si rozdělují majetek a vliv, na který oni nedosáhnou. Symbolická výpověď vyslaná do společnosti např. podezřelými machinacemi s „trafikami“ poslanců při schvalování zákona o církevním majetku tuto představu musela nutně posílit.
Bylo by chybou mísit dohromady různé druhy (a příčiny) nepopularity a namlouvat si, že si ji církev vysloužila svou ježíšovskou radikalitou. Zdá se ostatně, že u velké části společenských elit – pravicových politiků, mainstreamových novinářů i umělců (kteří podepsali prohlášení na podporu onoho zákona) církev nijak nepopulární není.
2. Církev není populární, protože lidé jsou hloupí a jde jim jen o konzum
Další možností je hledat původ církevní nepopularity přímo na straně české společnosti. Ta je prý nevzdělaná, plná předsudků a zajímá se více o konzum a vlastní prospěch než o duchovní otázky. Je pravdou, že v nebývale odcírkevnělé české společnosti vládne ohledně církví nevědomost a celá řada předsudků, které vzájemnému dialogu církve a sekulárního člověka jistě neprospívají a je v pořádku je uvádět na pravou míru.
Rozumí ale český liberální evangelík potřebám a problémům běžného člověka, který s ním nesdílí jeho kulturní zaměření a sociální zázemí? Rozumí novým typům zbožnosti, duchovním otázkám, ale také otázkám ekonomickým a sociálním? Nežije už dlouho v sociální bublině, kde přestal rozumět současným chudým? Dokáže (a snaží se) rozklíčovat hlubší příčiny často zjednodušeně až vulgárně artikulované nespokojenosti „obyčejného člověka“ a vzít tuto nespokojenost vážně jako projev bolesti a utrpení svých bratří a sester? Nebo se uchyluje k přezíravým moralismům a snaží se tyto projevy zadusit floskulemi o nevážení si vlastní svobody, konzumnímu zaměření širokých vrstev apod.?
3. Církev je pro společnost prospěšná, má přece diakonii!
Když se rozhoří diskuse o přínosu Českobratrské evangelické církve pro společnost, prvním argumentem na její obranu je Diakonie. Tato organizace dělá obdivuhodnou práci, která je konkrétní pomocí pro velkou spoustu lidí. Jenže vztah církve a diakonie není tak jednoznačný. Hlavním financovatelem jejích služeb je stát, diakonie se profesionalizuje a přes úzkou vazbu některých center Diakonie na sbory se nedaří zcela jasně uchopit, v čem má spočívat její „křesťanskost“. Představa ze začátku devadesátých let (která je dosud skloňována některými církevními představiteli), že zde budou služby poskytovány kvalitněji a s větším ohledem na člověka, se stala vzhledem k obecným trendům v sociální práci nevěrohodnou.
Za těchto okolností je zdůvodňování společenské prospěšnosti církve její Diakonií problematické. V tváří tvář úkolu formulovat vztah církve ke společnosti a křesťanské chápání sociálních problémů, se stává z Diakonie často jen alibi, což nakonec může poškodit i samotnou diakonii a nakonec i církev. Odkazem na diakonii se ovšem dá také lehko smést ze stolu volání po posílení sociální aspektu křesťanského zvěstování. Diakonická funkce církve však nemůže nahradit její funkci prorockou. Přičemž prorockou funkcí nemám na mysli připravenost všechno a vše kritizovat, ale především schopnost a snahu porozumět sociálním problémům v širších souvislostech a zasadit je do kontextu křesťanské zvěsti a biblické tradice.
4. My křesťané
Že lidé často nerozlišují mezi jednotlivými církvemi, je známý fakt. Členové jednotlivých církví sami mezi nimi samozřejmě rozlišují. Když se ale evangelíci snaží reflektovat roli křesťanství v české společnosti, často na některé zásadní rozdíly zapomínají. V bouřlivé (a táhlé) diskusi o zákonu o církevním majetku jsou často nereflektovaně vztahovány vlastnosti (liberální) evangelické církve na všechny české křesťany. Jaksi mimo diskusi stojí aféry spojené s (vskutku mafiánskými) poměry v pravoslavné církvi, na nedemokratické a netransparentní poměry v římskokatolické církvi (zde nebudou peníze podléhat kontrole staršovstev synodu a staršovstev) a na fundamentalistické a ultrakonzervativní křesťanské proudy. Liberální křesťan musí mít na paměti nejen budoucnost své vlastní církve, ale i poměry ve společnosti a roli, které v nich náboženství všech forem může hrát.
5. Antikomunismus
Jedním z nositelů často diskutovaného antikomunismu jsou (intelektuální i institucionální) představitelé evangelické církve. Antikomunismus byl také jeden z nejužívanějších argumentačních nástrojů obhájců zákona o církevním majetku. Pokud alespoň pracovně přijmeme tezi o vyviňujícím se charakteru antikomunismu, kterou dnes razí někteří levicoví intelektuálové, snad nikdo není tak příhodný adept pro její potvrzení jako antikomunističtí evangelíci. Oficiální linie a představitelé ČCE před r. 1989 ani jednou nezaujali antikomunistický postoj, právě naopak. A antikomunismus ve své velké většině nevyznávalo ani její „disidentské“ křídlo spojené s Novou orientací. Vztah k vlastní minulosti není v církvi vyřešen, je to stále bolestné téma. Jedno je však zřejmé, role evangelické církve v předlistopadovém režimu rozhodně neodpovídala dnešním přísným antikomunistickým měřítkům (ať už si o nich myslíme cokoli). Ohánění se antikomunismem ve veřejné diskusi je za těchto okolností nešťastné.
6. Postoje českých evangelíků jsou solí vyprahlé české země
V církevním diskurzu je oblíbeným obratem důraz na zvěstování evangelia tomuto světu jako něčeho jiného, nového a originálního, co ve světě nemá obdobu, co má svůj výlučný původ ve zjevení, a „světu“ to musí nabídnout právě věřící křesťané. Biblická zbožnost, kázání na biblické texty často spojená s kvalitním výkladem jsou cenným pokladem evangelické církve a originálním kulturním a náboženským příspěvkem životu české společnosti.
Jsou ale postoje českých evangelíků tak originální i pokud jde o formulaci společenských pozic a postojů z křesťanského hlediska? Nekompatibilita těchto postojů s většinovou společnosti nutně neznamená, že jsou křesťanským specifikem. Postoje evangelické církevní elity se velmi často shodují s postoji jisté části kulturní a intelektuální části společenské elity, která se přiklání k „havlovské pravici“. Mezi tyto postoje patří např. důraz na individuálně pojatá lidská práva, nedůvěra v sociální stát, důvěra v neziskový sektor, antikomunismus a morální kritika konzumu.
Specifikum těchto postojů tedy není jejich křesťanskost, ale společenský kontext, ze kterého pocházejí. Pokud je český liberální evangelík bez hlubší reflexe prostě pokřtí, hrozí nebezpečí, že tak z liberálního (společensky otevřeného křesťanství) učiní jen buržoazní a elitářské náboženství pro určité společenské milieu.
Závěr
Být českým liberálním evangelíkem je těžké. Malá církev jako je ČCE, která chce být zároveň otevřená, bude vždy narážet na bolestná dilemata spojená s dvojím úkolem: zachovat svou identitu i svou společenskou relevanci. V šesti schématických modelech se odráží otázka, zda je ČCE společenství vyloučených (těch nepopulárních, kterým nikdo nerozumí), nebo výlučných (morálně nadřazené kulturní elity). Pokud bude církev pěstovat ve vztahu ke společnosti lákavý syndrom vyvolené oběti, může se stát pravdou obojí zároveň.
Místo představ o vlastní nenahraditelnosti, která nakonec nutně svazuje ruce a jejímž nárokům nelze dostát, by se hodila trocha zdravého sebevědomí, které může pomoci překonat pocit zhrzené lásky českého evangelíka k české společnosti a nastolit lepší podmínky pro další kolo otevřeného dialogu.