Pozitivní hodnoty
V souvislosti s děním na Ukrajině hovoří mnozí o nacionalismu. Toto slovo je přitom automaticky spojováno s nesnášenlivostí, antisemitismem, rasismem. Ukrajinské protestní hnutí je z nacionalistických motivací podezíráno (a docela snadno usvědčováno), aniž by se kdo snažil analyzovat, co je ukrajinský nacionalismus a jaké prvky jsou pro něj klíčové.
Nacionalismus jsme se jako zlo naučili vnímat z více než pochopitelných důvodů. Německý nacionalismus ve dvacátém století vedl ke genocidě šesti milionů evropských Židů a více nebo méně úspěšným snahám o vyvraždění řady dalších etnik. V České republice si dnes nacionalismus spojujeme s nesnášenlivostí vůči romské menšině, případně s nevkusnou kampaní proti Karlu Schwarzenbergovi před druhým kolem prezidentských voleb. I když náš temný obraz nacionalismu stojí na reálných základech, nesděluje nám o této ideologii celou pravdu.
O nacionalismu se dá mluvit od 19. století, kdy všude v Evropě vzkvétala národní hnutí s různými, ale přesto velmi podobnými cíli. Tento nacionalismus je založen na představě suverénního národního státu, ve kterém žije společenství lidí, které spojuje jeden jazyk, jedna kultura a základní společné zájmy. Důležitá idea nacionalismu spočívá v tom, že všichni příslušníci národa jsou si rovni. Nacionalismus, který dnes vnímáme především jako ideologii nerovnosti, původně naopak přináší rovnost a vedle rovnosti pak také suverenitu jednoho národa ve vztahu k jiným.
Ve skutečnosti je všechno samozřejmě mnohem složitější – například i na první pohled nevinná a hezká myšlenka jednotného spisovného jazyka ve svých důsledcích už od počátku vedla k vytlačování místních dialektů a menšinových jazyků. A ke každému evropskému národnímu hnutí včetně toho českého patřila určitá dávka konstrukcí, manipulování skutečností i dějinami. S jistou dávkou nadsázky se dá říct, že každý národ je mimo jiné založen na nějakých těch mýtech a třeba i lžích. Otázka ale je, co by bylo, kdyby nacionalismu nebylo.
Nacionalismus dobrý a zlý?
Nacionalismus z mnoha důvodů není jednotná ideologie. Lze jej různým způsobem kategorizovat, ať už podle cílů, důrazů nebo toho, jak se podle té které školy má národ vztahovat k národům okolním. Nakonec je možné nacionalismus dělit geograficky, chronologicky, kulturně. Uchopit jej jednoduše není jednoduché. Přesto se o to pokusím.
Historik Miroslav Hroch, který národním hnutím a nacionalismu věnoval několik knih, předpokládá, že každé národní hnutí má svůj cíl. Tím je vznik národního státu se vším, co k tomu patří – spisovným národním jazykem, společenskými elitami, vzdělaností. Po dosažení tohoto základního cíle podle Hrocha národní hnutí přirozeně zaniká.
To ovšem úplně neodpovídá realitě. Je jasné, že národní hnutí po završení svých snah už nemá žádné pozitivní cíle, ke kterým by ještě mohlo směřovat, ale znamená to, že automaticky zaniká? Skutečnost nás přesvědčuje o opaku. Vidíme silné politické strany a hnutí založené na nacionalistických principech v zemích, kde dotyčné národnosti dominují a rozhodně nejsou v ohrožení – ať už je to v Maďarsku, ve Francii nebo jinde. Tato hnutí se buď pocit ohrožení snaží uměle vyvolat poukazováním na menšiny, které „zabírají prostor náležející většině“, nebo otevřeně usilují o asimilaci, a tím i zmizení jakýchkoli menšin.
Rozhodl jsem se použít zjednodušené schéma dvou fází nacionalismu. Zjednodušené je proto, že ani v první, osvobodivé fázi, národní hnutí často není prosté šovinismu a snah o hegemonii jedné skupiny na úkor druhých. Stejně tak ani hnutí, která se v etablovaném prostředí hlásí k národním hodnotám, nemusejí být nutně plochá a nenávistná.
Podle tohoto schématu každopádně národní hnutí usiluje o naplnění veskrze pozitivních hodnot. Po jejich dosažení se situace mění. Proto dnes uznáváme Jungmanna, Palackého nebo Erbena a tleskáme Aloisi Jiráskovi za jeho F. L. Věka, ale na projevy současných českých nacionalistů hledíme v lepším případě s nedůvěrou.
A co tedy Ukrajina?
Anekdotická historka líčí mezinárodní setkání bojovníků proti rasismu. Součástí setkání byla i přednáška o nacionalismu jako nebezpečné ideologii a o tom, jak mu čelit. I povstali delegáti z Ukrajiny a protestovali s tím, že nevědí, co je na nacionalismu špatného.
Podobně by pravděpodobně protestovali i Bělorusové nebo Gruzínci, obyvatelé dalších postsovětských států, ale také třeba Baskové a další. Nemusím jistě dodávat, že Češi, Slováci, Maďaři nebo Francouzi, kteří se hlásí k nacionalismu, na mezinárodní setkání bojovníků proti rasismu nejezdí.
Tato historka nám o ukrajinském nacionalismu sděluje velmi mnoho. Předně se dozvídáme, že ukrajinští nacionalisté nezapadají (respektive nemusejí zapadat) do našich představ o nacionalistech rasistických a nesnášenlivých. Mimo jiné je zajímavé sledovat, že se národní symboly a nacionalistická hesla („Sláva Ukrajině! Sláva hrdinům!“) stala zcela spontánně součástí hnutí, které usiluje o příklon Ukrajiny k Evropě a patrně i její integraci do Evropské unie. To má také velmi málo společného s nacionalismem v té podobě, na jakou jsme zvyklí. Podobně jako u českého národního obrození 19. století tady vidíme boj za národní osvobození jako součást boje za svobodu v širším slova smyslu: politickou, sociální, kulturní.
Dá se říct, že Ukrajinci uvázli v 19. století? V jistém smyslu ano, byť rozhodně ne vlastní vinou. Podobně jako Bělorusové a příslušníci dalších národů nasedli na celoevropskou obrozeneckou vlnu až poměrně pozdě. Podobně jako v případě Bělorusů se pokusy o národní emancipaci Ukrajinců odehrávaly v daleko nepřátelštějších podmínkách než jaké známe z českých dějin. Nakonec, po krátkém období podpory místních kultur ze strany Sovětské vlády, přišlo dlouhé období boje proti nacionalismu, který ve skutečnosti neznamenal nic jiného než důslednou rusifikaci a pronásledování takřka všeho, co nějak souviselo s ukrajinštinou nebo představou ukrajinského národa.
Ukrajinské národní hnutí nedostalo příležitost k tomu, co se tomu českému podařilo završit rokem 1918. Když po rozpadu Sovětského svazu vznikla nezávislá Ukrajina, byla to již Ukrajina výrazně rusifikovaná, kulturně a společensky vzato vlastně do značné míry stejně ruská jako v dobách Sovětského svazu. Sovětská rusifikace neznamenala jen „zaseknutí“ ukrajinského národního hnutí, ale především oslabení toho, čím původně bylo.
Jakkoli se nám mohou díla českých obrozenců z 19. století zdát směšná, jsme nakonec asi rádi, že je máme. Můžeme se sice hádat o významu kategorie národa, ale je skoro jisté, že fáze národní emancipace je něčím důležitým.
Ukrajinský fašismus
Bylo by pošetilé malovat ukrajinský nacionalismus narůžovo jako hnutí směřující k rovnosti, svobodě a vzájemné lásce. Fašismus hraje v ukrajinských dějinách důležitou úlohu – podobnou jako například v již zmiňovaném Bělorusku, ale do jisté míry také na Slovensku.
V době druhé světové války byla Ukrajina součástí Sovětského svazu, ukrajinština byla potlačována, rusifikace v plném proudu, nemluvě přitom o umělém hladomoru o pár let dříve. Ten Ukrajinci dodnes – a domnívám se, že právem – chápou jako genocidu. Do této atmosféry tedy vstupují nacistická okupační vojska na území Ukrajiny. A tak, pro Čecha asi zcela nepochopitelně, vítá řada Ukrajinců Hitlera jako osvoboditele a velmi naivně věří, že jim nacistické Německo pomůže v boji za národní sebeurčení. Zasadit ukrajinské kolaboranty s nacismem do tohoto kontextu neznamená zmenšovat jejich vinu, ale snažit se pochopit jejich motivace.
Mluví-li se dnes v souvislosti s děním na Ukrajině o „banderovcích“, je třeba zdůraznit, že o původní Ukrajinské osvobozenecké armádě a Stepanu Banderovi většina kritiků vlastně moc neví. Stepan Bandera byl ve vší stručnosti vůdce ukrajinských nacionalistů, který v roce 1941 využil situace a ve Lvově vyhlásil nezávislý ukrajinský stát. Celá vláda této nezávislé Ukrajiny skončila velmi záhy v koncentračních táborech, Bandera posléze v Sachsenhausenu. Odtud byl v září roku 1944 propuštěn – nacisté doufali, že jim ještě pomůže v boji proti Rudé armádě.
Banderova ideologie počítala s tím, že „nepřátelští“ Poláci, Židé a Rusové mají být deportováni z Ukrajiny, případně asimilováni. Nesnášenlivost „banderovců“ ovšem byla zvláštní v tom, že se nevztahovala na ty příslušníky jiných národů, kteří chtějí Ukrajincům pomáhat v boji za národní sebeurčení. Přesně v tomto smyslu se nedávno vyjádřil také lídr extrémistického Pravého sektoru Dmytro Jaroš.
Symbolika správně vyprázdněná
Pokud se dnes Ukrajinci derou o své národní sebeurčení, je to snaha o završení procesu národního osvobození. Pro Čechy byl takovým završením vznik samostatného Československa v roce 1918. Pokud dnes ukrajinští aktivisté provolávají hesla, kterými se jakoby hlásí k fašistickým nebo fašizujícím silám z období druhé světové války, je to pro většinu z nich podobně bezobsažné (v tom nejlepším slova smyslu) jako odkazování českých obrozenců k husitství.
Neznamená to, že v tomto hnutí nejsou extrémistické složky, že neexistuje ukrajinský antisemitismus nebo zášť vůči Rusům. Znamená to pouze, že tyto jevy nejsou pro dnešní Ukrajinu charakteristické ani zde nejsou dominantní.
Do budoucna
Současná situace na Ukrajině ukazuje, že se Evropa se svými totalitními režimy dosud nevypořádala. Na povrch postupně vybublaly oba. Fašismus zčásti v podobě propagandy snažící se očernit (respektive „ohnědit“) celé ukrajinské povstání, zčásti ve skutečných sentimentech a postojích části jeho účastníků. Stalinismus zase jako (možná domnělá, možná skutečná) obava, že Rusko chce postupně znovu pohltit bývalý východní blok. A zčásti v podobě sovětských vlajek, které v rámci demonstrací za připojení k Rusku oprášili někteří obyvatelé Krymu.