U ŠVARCAVY YESTERDAY aneb pocta rodnému kraji a jeho obyvatelům

Po nedělním obědě všichni usnuli. V téhle chalupě je i v horkém létě chládek, metr silné kamenné zdi a klenuté stropy dělají svoje. Včera jsme celý den sušili s Miloušem a Růžou seno. Sušení sena, to je tady úplnej obřad. Pepík vždycky pečlivě zkoumá, jestli už je dost suchý. Zmáčkne trochu v hrsti, a když to dost hlasitě nepraská, seno se musí znovu obrátit a dál sušit. Nakonec jsme všechno odnosili v uzlech na zádech. Nejkratší cesta z louky za vodou vede po úzké lávce, přes kterou neprojede ani dvoukolák.

Dnes večer se vracíme do Čech a zítra musím zas do fabriky. Strašně se mně tam nechce po tom všem, co mně tam provedli. Koneckonců jsem po osmašedesátým moh dopadnout ještě hůř, mohli mě z fabriky vyhodit úplně a ještě mě zavřít za údajnou krádež stavebního materiálu, kterej jsem potřeboval na stavbu svýho malýho domečku za tovární zdí. Ještě že jsem si pečlivě schovával všechny účtenky.

Než odjedeme, půjdu se na chvíli podívat k řece, třeba tam někoho známýho potkám. Přes dědinu nejdu, vezmu to pod kulturákem přes Emilovu zahradu přímo k lávce. Proč se tomu místu říká „U lavek“, když tam vždycky byla lávka jen jedna, jsem nikdy nepochopil. Kdybych šel přes dědinu, určitě by mě zahlídla ta drbna Miluna. Úplně mně stačí, že jsem s ní musel ve škole za trest sedět v lavici. Jako bych ji slyšel: „No jó, Blahouš, ten spuštěnec, nosil nos nahorů, stejně jako starej Dvořák, ale eščě je na světě ňáká spravedlnost a teď má, vo co si koledoval…“

U vody je rušno, vypadá to tady skoro jako o pouti. Málem zakopnu o kabel, kterej si kluci natáhli z chalupy mého jmenovce na druhou stranu řeky, aby si mohli pustit magneťák. Zrovna z něj vyřvává jakási písnička o indiánech a kovbojích.

Na lávce postává tolik kluků, že se mně asi nepovede se přes ně prodrat na druhou stranu. Naštěstí jeden z nich vykřikne: „Prase vylezlo, do vody!“ Kluci postupně skáčou do vody a za chvíli je cesta volná.

Je to stejný jako kdysi – voda ve Švarcavě je ledová i v tom nejparnějším létě a když z ní člověk vyleze, hodí se, když „prase“ není za mráčkem. Jenom ta lávka je o hodně bytelnější než dřív, na březích betonové pilíře, přes ně dvě traverzy, na nich přišroubovaná prkna, pevné kovové zábradlí, ze kterého se tak dobře skáče do vody.

Pod vysokou olší na druhém břehu posedávají chlapi kolem bečky piva. Vypadají na to, že si z ní už natočili víc, než je zdrávo. Ve stínu sedí s půllitrem v ruce pantáta Hándl.

„Dobrej den, pantáto,“ zdravím.

„Dobrej… jo to seš ty, Blahouši, no to je dost, že se taky vobjevíš! Tys tady, Blahouši, snad nebyl vod tej doby, co k nám vlezli ty Seresámi.“

„Co to říkáte?“ divím se.

„Nedělej, žes to ešče nidy neslyšel! Stejně to mysim mám vod vašeho Milouša. Přece SSSR – sere sám.“

„Mně se tehdy stala taková nepříjemnost a pak sem byl hodně dlouho nemocnej,“ vysvětluju.

„Jo, něco mně vo tobě řikali Milouš s Pepíkem,“ povídá pantáta. „Dybys tehdá nebyl blbej a řek tej komisi, že ses v krizovej době splet, a myslel si přitom svoje, nemusels takle dopadnout.“

„Pantáto, voni by si na mě našli něco jinýho. Řek jsem jim, že sem v osmašedesátým nesouhlasil se vstupem vojsk, to jo, ale hned sem dodal: ‚Chlapi, vždyť si vzpomeňte, dyť jste byli taky proti,‘“ povídám.

O politiku jsem se teda nikdy moc nestaral. Ze začátku jsem dokonce komunistům částečně věřil, ale přešlo mě to v třiapadesátým, když se jeden den Zápotonda dušoval, že žádná měnová reforma nebude, a druhej den byla. Pepík tehdy přišel o všechny peníze, který si za celej svůj život naspořil. Za pár let potom v našem sadu postavili ten nešťastnej kravín. A dneska? Když si vzpomenu, jak jsem vynadal klukům, kteří v devětašedesátým psali na tovární zeď metrovýma písmenama „Sorry, Tony“, nejradši bych si nafackoval. Taky jsem předtím nadával na Novotnýho, jako všichni. Sorry, kluci, sorry Tony!

Práci mi pomoh sehnat manžel od Milči v elektrotechnické fabrice kousek od Prahy. Z průmyslováka jsem se postupem času vypracoval až na technickýho náměstka a v práci jsem trávil opravdu hodně času. V sobotu odpoledne jsem vždycky vytáhl harmoniku a šel hrát s kapelou. To už jsem nehrál na starou heligónku, na kterou jsem tady vyhrával v pětačtyřicátým, měl jsem už dva moderní akordeony a heligónka visela na stěně jen na ozdobu. Kapelu jsme v té době měli docela početnou – kromě harmoniky ještě dvoje housle, alt- a tenorsaxofon, trumpetu, basu a buben. Stohy not, ze kterých jsem tehdy hrávali, mám doma ještě dneska. Ale třeba na takovou Cikánku jsem noty nepotřeboval, tu jsem uměl zpaměti už v pětačtyřicátým.

Jó v pětačtyřicátým, to byly časy!

Na průmyslovce v Brně a v Americké domovině to taky nebylo špatný, ale tam jsem to s pitím a kartama trochu přeháněl a pěkně jsem se zadlužil. Ale Milouš za mě všechno zaplatil, ani okem nemrknul.

„Študovat budeš a vo prachy se nestarej,“ řekl. Otec, ten mi nedal ani korunu. Řekl: „Cože? Budeš študovat na vola, co?“

Na členy komise jsem toho totiž věděl až moc a oni dobře věděli, co na ně vím. V osmašedesátým měli plno řečí o obrodě společnosti a když pak přišli Rusi, to bylo pořád „Běž domů, Ivane, tady tě holky nemilujou“. Jeden takovej bydlel kousek od hlavní silnice a když u něj zvonil jeden vyděšenej ruskej vojáček a prosil o trochu vody, vyhnal ho. „Zachvátčiki, zdechněte si třeba žízní,“ řval na něj.

Z dědiny přichází do půli těla nahý mladík v dlouhých kalhotách do zvonu fialové barvy s pečlivě nažehlenými puky. Ze zadní kapsy kalhot mu čouhá držadlo velikého hřebenu. Už z dálky je vidět, že má na paži neumělé tetování – asi silueta jeho milé a pod ní písmena A.L.E.N.A.

Z magneťáku se poněkud nakřáple line píseň s tematikou Divokého západu: „…Kmen Siouxů je statečný a dobře svůj kraj zná, proč Custer neposlouchá ta slova varovná…“

„Dva z tej komise,“ povídám pantátovi, „se dvaadvacátýho srpna ve štyry ráno šli přihlásit do kasáren, že prej chcou dobrovolně vstoupit do československý lidový armády a bránit vlast proti okupantom.“

„To teda museli bejt pěkně vzítý,“ uchechtne se pantáta.

„Taky že byli,“ povídám. „Chlastali celou noc. Z kasáren je poslali dom a řekli jim, že si váží jejich odhodlání, ale že to nemá cenu. Tak aspoň, když se vraceli, chtěli votočit ukazatele na křižovatce, aby jako vokupanty zmátli. Šlo to prej nějak moc lehce, a až druhej den přišli na to, že ukazatele votočil už někdo před nima a voni je ve vopici vrátili zase zpátky.“

„Pak to měli dobrý, ne,“ říká pantáta. „Mohli pak řikat, že byli dycky na tej spráunej straně. Tys zase, Blahouši, moh říct, že tvůj nejlepčí kamarád byl voják Rudej armády. Spomínám si, jak váš Pepík v pětačtyřicátým řikal: ‚Dyš se tak na Blahouša a Vasila dívám, voni sou jako rodný bratři. Milouš je vo dvanást let starší a pro Blahouša je spíš jako strejda nebo tata.‘“

Vasil! Kde je mu dneska konec? Naživu asi nebude, nejspíš ho poslali na Sibiř a tam nikdo nepřežije dlouho. O ruskejch koncentrácích jsme měli doma už před válkou knížku. Když přišli komunisti k moci, měl Milouš strach, že by ji u nás mohl někdo najít a udat nás, tak ji radši hodil do pece.

V květnu pětačtyřicátýho jsem se už nemusel schovávat na vejměnku, pořád zakrejvat okna a bát se, že mě někdo udá. Stejně o mně všichni v dědině věděli. Pozdějc sem se dověděl, že oknem i přes závěsy byly vidět ohníčky cigarety. Kdo je zahlíd, toho hned napadlo, že to su já. Starej a Milouš nikdy nekouřili a Pepík toho nechal už na začátku války. Že sem byl totálně nasazenej v rajchu a měl sem tam v tej době ještě bejt, věděli taky všichni.

Vlastně jsem z chaloupky vylezl už při povstání. Partyzáni už předtím bejvali v naší hospodě dost často. Teda nechodili nikdy hlavním vchodem, vždycky zaklepali na okno u kuchyně. Pak se většinou ozvalo: „Nebůjte se, tady Černý, Černý partyzán.“ Okno se otevřelo a cikánskej velitel partyzánů vlezl dovnitř.

„Blahouši, ale dělat to poustání chvílu předtym, než přišli Rusi, to byla pěkná pitomost!“ Pantáta jako by mně četl myšlenky.

„Ale povstání to bylo, dyť se aji střílelo,“ říkám.

„Jo, dyš u vás v šenkouni partyzání čistili kvéry a vystřelilo jim to do zdi a potom dyš střelili Němci, co jeli v koloně vod krchova, po Frantoji. Škoda ho, byl to moc hodnej čloujek, měli zastřelit rejši starýho Dvořáka!“

Pantáta po pár pivech jaksi ztratil ostražitost. Ale co, otec už je sedm let tam, kam si sebou nikdo nic nevezme.

„Jo a eště náš Pepík, hned když vyfasoval flintu, uviděl naproti na Jahodnej zajíca. Na nic nečekal a střelil po ňom. Už ani nevím, esi toho polňáka trefil, jít by si pro něho bejval stejně nesměl. Ale když pak šla ta německá kolona vod řbitova, byl náš votec skovanej ve sklepě. Byl sem tam s ním, vostatní vostali v kuchyni a koukali z vokna. Ranu sme slyšeli všecí, ale souseda našel náš Pepík až druhej den brzo ráno u potoka. Musel zkusit jako zvíře, než se tam vod Hájka doplazil.“

„Rejši nespomínat, Blahouši,“ zamračí se pantáta. „Dyž se k nám na kopec přišel Franta s rodinou skovat, řek sem mu: ‚Franto, safra, nezapomněls zamknout barák?‘ A Franta řek: ‚A cákryš, to se pudu eště poďváat.‘“

„A že ste se po něm nesháněli, když ani v noci nepřišel?“ ptám se.

„Mysleli sme si, že zahlíd Němci a skoval se doma ve sklepě. Pak se řikalo, že v Hájku narazil na partyzáni, měli tam prej nachystaný palebný postavení. Dostal tam prej vod nich flintu. Caák vo to, střílet von jako bejvalej legionář umět musel. Že by ho tam partyzáni nechali raněnýho a utekli, je dost dobře možný, byla to pěkná sebranka, “ vzpomíná pantáta.

Kluci se z lávky vytratili na louku. Jezdí teď na starém jednosedadlovém pionýru červené barvy, smradu a randálu nadělá požehnaně. Kluků stojí ve frontě kolem dvaceti, vystřídat se dokážou rychle, ale okruh kolem slepého ramene Švarcavy zvaného Žumpa i těm nejrychlejším pěkných pár minut zabere. Ale co se to děje? Kluk sice projel okruh, ale nezastavuje, naopak se na plný plyn řítí po louce přímo k nám. Divoce kroutí rukojetí plynu, víc už přidat nemůže, ale ne, chce spíš ubrat a nějak mu to nejde. Už je kousek od nás, zřejmě se mu povedlo vyřadit na neutrál, motor se rozeřve do nejvyšších obrátek, kluk se lekne, dupne na brzdu, dostává smyk, padá na bok a pravá strana řídítek se zapíchne do měkké hlíny. Motor stále řve, kluk se vyhrabe zpod motorky a konečně se mu podaří najít černou páčku spínače. Motor utichne. Kluci běží k místu nehody. „Péťo, ty vosle, nevíš načpak máš spojku?“ křičí. „Zasek se mně plyn a když sem zmáčk spojku, začalo to strašně řvat, že sem měl strach, abych tu rachotinu nezadřel,“ vysvětluje kluk. Pantáta obhlíží motorku: „Esis urazil stupačku nebo něco, přiď zejtra do dílen, voni ti ju tam chlapi přisoplí.“ Ale ne, vypadá to, že nic neupadlo, kluci vytahují šroubovák, čistí rukojeť plynu od hlíny a za chvíli na okruh vyráží další jezdec.

Pepík sice souseda ještě odvezl do nemocnice, ale už mu nebylo pomoci. A pak přišli Rusi. Ubytovali se samozřejmě u nás, z šenkovny si udělali sklad proviantu a kolem baráku vyrostl vojenskej tábor.

S Vasilem jsem se poprvé setkal, když přišel k nám do kuchyně a chtěl si od Milouša půjčit břitvu. Když Milouš pochopil, co po něm Vasil chce, celej se našponoval, jako kdyby mu někdo zavelel do pozoru, a se zdviženým prstem Vasilovi poradil: „Pamatuj si jednou provždycky – břitva a ženská se nikdy nepučujou!“ Vasil se rozřehtal na celé kolo a od té doby k nám chodil, jak jen měl trochu volno. Přišel třeba navečer a řekl Růže: „Chazjájka, užárí jaica! Syčás! Děsjať, dvadsať, sórak!“ Růža řekla: „Když je na to čas, tak je na to čas, přiď za hodinu, ty pótvoro!“ Syčasoval tak dlouho, že Růža radši šla do kurníka pro vejce a Vasil halasil: „Jemelján, ty skrípke, a ty, Blagasláv, garmošku!“ Tak jsme vytáhli nástroje a s Miloušem to rozjeli. Nejradši jsme měli tanga od Karla Vacka. Otec je nesnášel, s hrozným brbláním se odporoučel, sedl si ven na lavičku a trucoval. Za chvíli se do kuchyně nahrnuli další rudoarmějci. Dál sme hráli tanga, pak valčíky a polky. Růža smažila v obrovským kastrólu vejce a vařečka se jí v ruce škubala přesně do rytmu. Pak spustili zase Rusi ty svoje, což otce přilákalo zpátky do kuchyně. Možná, že podobný písničky slýchával, když byl za první války v zajetí na Ukrajině. Večer jsme z kuchyně museli vypadnout, protože tam spávali Milouš s Růžou a malou Růženkou. Vojáci většinou spali ve vozech, povozky jim řikali, my s Vasilem jsem si vždycky chodili lehnout na půdu na seno, kde jsme někdy žvanili až do rána.

„Naša dědina z toho vyšla ešče dobře,“ říká pantáta. „Kromě Franty žádnej mrtvej, ani tem blbcům, co šli na Horku kácet záseky, aby zastavili Němci, se nic nestalo. A ty Rusi byli slušný, k holkám si sami nic nedovolovali, ty za nima spíš dolejzaly samy. Nejvíc ta vochechula Miluna. Na dědině Rusi ani nekradli, hodinky jeden ukrad akorát Láďoji, ale musel je pak vrátit.“

„Dobře si na to pamatuju, měl ty svoje cibule pověšený na řebíku ve vokně. Co je to ale za nápad,“ povídám, „na to moh přijít v dědině akorát Láďa. Nebo Miluna, kdyby ňáký hodinky bejvala měla.“

„Zloděja chytli, cibule musel Láďoji vrátit. Přived ho s něma oficír s nabitou pistolou,“ vzpomíná pantáta. „Jenomže Láďa si myslel, že oficír za trest vojáčka hned vodstřelí, tak mu řiká: ‚Já tobě pravím, kapitáne, něstrielaj!‘ Major se po Láďoji vohlíd a takovou mu dal po čuni, že Láďa hned sklap.“

„Voni vojáčka za tu krádež zavřeli do povozky a postavili k němu stráž,“ říkám. „U nás sme ho všecí litovali, dokonce aji Starej. Vytáh balíček cigaret a poslal s nima malou Růženku. Plížila se zezadu, aby ju neviděl strážnej. Von ju teda zahlíd, ale dělal jako by nic. Růženka našla dole v povozce malou dírku a cigarety po jednej nastrkala zlodějovi dovnitř.“

„A pamatuješ, Blahouši, na toho jejich dochtora?“

„Na toho, co chodil pořád v pyžamu? Von si myslel, že to pyžamo je parádní letní vycházkovej voblek.“

„Jo, to byl von. Na ruce měl toliká náramkovejch hodinek, že už mu na ní nezbejvalo žádný volný místo. Dycky řikal: ‚Dva razy česneku a jeden raz cibule, a zdrávi búdětě.‘ Jó, to byl dochtor, to neska, já bysem ušecky dochtoři pozavíral. Čloujeka si neušimnou, porád něco píšou na stroju a nechaj tě humřít raz dva.“

„To byly časy,“ povídám. „A co je novýho v dědině neska, pantáto?“

„Ále, Blahouši, co ti mám povidat. Chlapi v družstvě jezdí porád s traktorama. Dyž se doma chcou vytentovat, pomalu jedou do záchoda taky trachtorem. Baby maj na poli porád co dělat, dyš už nejni nic jinýho, chodí sbírat kamení. Jo, a náš falář nejspíš brzo dofálářuje. Za chvílu dopadne jako ty.“

„Copak,“ ptám se.

„Ále, milej brachu, podepsal se na tamtu protistátní listinu, jak na ňu v televizi Kejhal tak nadával. Tech sedumdesát sedum slov nebo jakýho čerta. A falář by sem neměl porád tahat ty baptisti nebo haprťáci nebo co, na takový vlasáči a fousáči tady nejni nikdo zvědavej. Jeden takovej šel jednou v zimě do kostela naboso v tech, jak se tomu řiká, drží to na noze mezi palcem a prstama – jó, vietnamkách.“

„Na obou nohách vietnamku a jako komfort hlavu,“ neodpustím si poznámku.

„Druhej měl fousy skoro po pás, rádionku naraženou až na huši, kabát jak z Kalcovej trhárny a na krku pouješenej ňákej diunej vodznak, v kroužku do půlky jako trouhelník přešktrnutej vprostředku. Ále zahlíd sem ho, jak z toho hacafraku vytáh krabičku Marlborek, kdaák by si tady kdy koupil celou krabičku, to tak jednu nebo dvě kusouky.

V kostele pak zas jinej vylez na kazatelnu, vytáh biblu, čet někde z konca a pak řikal, že prej nemáme dychtit po majetku a máme bejt spokojený s tym, co máme. A blonďatý vlasy mu porád padaly do vočí, že si je musel furt spravovat. Já sem teda zamlada měl vlasy eště delší, na krku sem je měl vostříhaný mašinkou, ale vepředu sem měl vlasy tak dlouhý, že bych si je bejval moh aji strčit do huby. Do vočí mně nidy nepadaly, dycky sem si je připlác pívem nebo cukrovou vodou…“

„Ten, co řikal, že nemáme bejt na prachy, taky kouřil ty drahý cigarety?“ ptám se.

„Ten zrouna ne, šel si po kostele k Homolkovej koupit partyzánky jako my,“ povídá pantáta.

„Vlasáči sou šecí hašišáci, patří to šecko zauřít!“ zaslechnu za našimi zády. Miluna! Co jsem komu udělal? Přiblížila se s rancem trávy pro králíky na zádech a zaslechla konec našeho rozhovoru.

„Naša Mařka,“ zaječí Miluna „řikala, že někde u Brna se hašišáci schází v jakýmsi starým kostele, fetujou tam a prej se tam pak modlí k Hitleroji. Poujesili si tam ňáký čmáranice, že to prej je umění, a jeden hašišák tlouk palicou do rezavýho plechu jak šílenej a druhej k tomu falešně vrzal na housle. Pak na to celý přišli tajný a dali hašišákom přes hubu. Jednomu hašišákoji prej vypadla z kapce malá bibla. Tajnej ju zbíh, nakouk do ní a viděl velkejma písmenama napsaný ‚Nový zákon‘. Prej řek: ‚Von je teď nějakej novej zákon? Že vo tom nevím.‘ A hašišákoji vrazil eště jednu. A jak prej ty spuštěnci vlasatý sprostě nadávali, klouný slovo prej z huby nevypustili…“

„Miluno,“ povídám. „Na celým světě může bejt už jenom jeden větší sprosťák, než je váš Zdenek, a to je váš Vlastík.“

„Nezahrávej si, Blahouši, jednou budeš mít! A pak ti nepomůže ani svěcená voda,“ vyprskne Miluna a vyrazí přes lávku do dědiny.

„Vlasáči patří poslat nejdříu k Satrapoji a pak do basy,“ přisadí si pantáta.

Saptrapa! Holič Satrapa stříhával vždycky v neděli v kulturáku. Tomu, kdo se mu dostal do spárů, toho na hlavě nikdy moc nezůstalo. Chodíval prý i do kasáren stříhat nastupující ročníky. Nechával si vždycky speciálně posílat ty nejvlasatější kousky, na kterých se parádně vyřádil. Na konci šichty se jeho stařičká mašinka tak zahřívala, že jeho oběti sykaly bolestí. Satrapa si jejich vzdechy vykládal poněkud mylně a okřikoval je: „Mlč kuku, jednou mně eště poděkuješ, doteďs byl vlasatej vobejda a já sem z tebe uďál slušnýho čloujeka.“

„Dyž sem byl u Satrapy naposled,“ povídá pantáta „Přišel tam Mírek Šourů a řek Satrapoji, že chce aby ho vostříhal jako chlapa. Satrapa mu řek: ‚Mírku, to máš těžký. Já každýho chlapa stříhám trochu jinak. A nejvěčí chlap v dědině je váš Petr a ten se nestříhá vůbec.‘ ‚Tak já budu jako náš Petr,‘ řek Mírek a šel pryč.“

Po proudu zvolna přijíždí kánoe, v ní dva kluci. Kormidluje ji jeden trochu starší, brýlatý. Vpředu sedí mladší kluk v trenýrkách, v ruce drží jakýsi oštěp – delší silnější klacek s pevně přidrátovanými dvěma dlouhými nabroušenými hřebíky. Křičí: „Mám jen jelca, vemte si ho k sobě. Hned se vracíme, támle nahoře pod břehem je taková landava, ty vole, velká jak sviňa, musím ju dostat na vidličku.“ Bere do ruky oštěp-vidličku, kormidelník otočí loď a pomalu vesluje zpátky proti proudu.

„My sme falářoji na schůzi řikali,“ vrací se k původnímu tématu pantáta, „nemá cenu tahat tygra za fousy. Načpak ste to podepisoval? A von na to, že dyš študoval na falářa, že prej je hučili, že maj dycky řikat praudu, aji když jim to nebude zrouna příjemný. Tak jak to ďál Hus.“

„To si teda troufá, srovnávat se s Janem Husem,“ říkám.

„Von teda falář dost zkusil vod toho církeuního tajemníka, co má dozírat na faláři, už předtym, než to podepsal. Nejdříu mu nadal, že nepoujesil na prvního mája seresámskej prapor, pak na něj řval, že dyš mu bude dál dělat potíže, že mu zbourá kostel. Prej že si právě koupil nový silný auto značky Lančía, na to si prej dá dopředu radlicu a celej kostel mu srouná se zemou.“

„To musel bejt nějakej blázen,“ povídám, „a že zrovna Lančíju, pročpak si nevybral Volhu nebo šestsettojku?“

„Von když mluví, ani mu nejni kloudně rozumět,“ dodává pantáta. „Von jak byl na falářa nasranej, šel na účtárnu a rozkázal ženskejm, aby mu snížily plat. Jenže jak tak blekotal, slyšely ‚zvýšit‘ a falář dostal jednou konečně slušnou vejplatu. Jenže na to pak přišel a falářoji z platu tři stovky zebral a co mu přidali, musel vrátit. Jinak teda falář je hrozně šikounej na různý věci, třeba vode dřeva umí udělat ušecko. Až sem se divil, že tak šikounej čloujek šel zrouna na falářa.“

„Tak ať se na všechno vyprdne a de dělat se dřevem,“ povídám.

„Dovesi by ho vzali, dyš to má teď tak polepený. A teďka koupil barabiznu po starym Dědičoji. Už ju začal spravovat, pomáhaj mu s tým ty fousáči. Caák vo to, u chlapů v dědině to má dobrý. Dyš někdy příde do rasouny, tak ani tolik neřvou, normálně tam neslyšíš ulastního slova. Vonehdá za mnou jeden přišel a řiká: ‚Falář bude mít kulatý narozeniny, caák mu máme koupit? Biblu?‘ Já pám: ‚Biblu ne, tu má a ne jednu! Má jak tu našu, tak aji černoprdelnickou a aji židouskou psanou samejma klikyhákama. Dybyste mu tak mohli dat rejši cirgulu, aby si ju porád nemusel pučovat vod Dvořákovejch!‘“

„Cože, cirgulu?“ divím se. „Dneska sehnat cirgulu je skoro eště těžší než sehnat Favorita.“

„Koupili mu pak elektrickou vrtačku,“ povídá pantáta. „Ale na chuligáni by si měl dávat věčí pozor a každýho si dom nepouštět. Před tejdnem přišli nějaký vod něho do rasouny. Chvílu kecali spolu, šeci to slyšeli, ale žánej tomu nerozuměl. Prej je potřeba ňákej novej způsob myšlení nebo co. Až měli v sobě ňáký to pívo, začli zpívat: ‚Já mám rád pivo, to je moje cukroví!‘“

„Co je na tom divnýho, dyť to tady platí pro věčinu chlapů,“ podivuju se.

„Pak si dali pár dalších, no našim chlapom stejně nestačili, stoupli si, chytli se kolem ramen a začali vyzpěvovat: ‚Kvi kvi kvi k výčepu‘ a furt dokola aspoň půl hodiny. Jak náký bedujíni nebo takový ty víry. Pak že se pudou poďvat nahoru do kulturáku, do sálu. Jenže tam zrouna Jindřich slavil narozeniny, řikal jim, že to je jen pro pozvaný, ale voni mu tam mermomocí lezli, no vostuda.“

„Pocem kluku,“ volá pantáta. „Tys u falářa byl, prej tam sou spolu kluci a holky, caák voni tam asi dělají?“

„My sme tam šli z dědiny dva,“ referuje kluk. „V tej velkej seknici bylo skoro padesát lidí. Prej že musíme jít dounitř po jednom. První tam šel Péťa, chvílu se nic nedělo, pak zavolali mě. Jeden mně strčil do ruky kytaru. Ptal sem se, co s tym, když na ňu neumím hrát, nikdo nevodpovídal, všecí kamenný ksichty. Koukali na mě, co budu dělat. Tak sem se rozhlíd a strčil kytaru Péťoji. To už žádnej nevydržel a začali se lochčit. Přišel ke mně jeden takovej vlasatej a fousatej, vypadal teda jako nějakej blbej hašišák, ale pak se ukázalo, že je děsně chytrej, a řiká: ‚S tou kytarou to zkoušíme na každýho, kdo to ještě nezná. Tohle bylo jako tvoje první rande, kytara byla tvoje holka. Přijít na rande a strčit holku někomu jinýmu, to sme ještě nezažili. Ty to někam v životě dotáhneš!‘“

„A co tam ďálo tolik lidu, byly tam aji holky?“ zajímá se pantáta.

„Pak někerý hráli na kytary a všecí zpívali. Holek tam bylo hodně a věčinou měly na sobě dlouhý sukně. Takovou ňákou má panímáma Dvořáková na půdě, prej ju dostala vod ňákej cigánky. Jedna holka měla kolem krku jakejsi náhrdelník s kostma nebo co a dyš se zpívala taková dlouhá písnička vo andělech a čertech v paneláku, trhala sebou jako pominutá a ty kosti chrastily, že to muselo bejt slyšet až v dědině u krchova.“

„Taky ste se tam modlili k Hitlerovi?“ ptám se. „Prej je to neska mezi vlasáčama móda.“

„K Hitleroji ne,“ říká kluk. „Pak sme hráli všeljaký hry a tak.“

„Nemrauný hry?“ zpozorní pantáta.

„Ale depá, hráli sme na vraha, na sardele a podobně. To už byla tma, a jako na potvoru na chvílu vypli eletriku. Šmátral sem kolem sebe a náhodou sem šáh nějaký holce na… tričko.“

„To mě začíná zajímat,“ povídám. „Pokračuj dál.“

„Vokamžitě sem v tej tmě dostal takovou přes hubu, že sem si myslel, že je po mně.“

Páska s indiánskýma písničkama dohrála, jeden z chlapů jde nasadit novou. Za chvíli se ozve Kája: „Já, kdysi pannám, já ba i vdovám lhal, teď v srdci chovám jen Lady Carneval…“

„Jezdí eště nějaký chlapi z dědiny do Rožínky?“ ptám se pantáty.

„Pár by se jich eště našlo. Prej to tam ale budou zavírat, že prej se těžba nevyplácí. Japa by ne, dyš si Seresámi už skorem ušecko vodvozili. Nebejt nich, japak bysme se mohli mít! Každej by moh topit uranem a nemuseli bysme furt chodit na březe!“

„To jako myslíte, pantáto, že byste si na podzim šel do Jednoty koupit deset deka uranu, pak ho doma strčil do pece a celou zimu se vo nic nestaral?“

„Japa by ne, Blahouši!“

„A co byste pantáto řek na to, kdyby se uran našel na vašem poli nebo pod barákem? V Brně vonehdá měřili vodu ve Švarcavě a ručka na přístroji jim šla až za roh, jak voda zářila. Rožínka je vod nás kolik … míň než dvacet kilometrů, pročpak by se to nemohlo najít aji tady?“

Pantáta se zamyslí. „Dyš se měl ve družstvě stavět kravín, chtěli ho taky stavět na mým poli. Teda už bylo v družstvě, ale japa dyby se to jednou votočilo a vracelo se zpátky. No a dyš se vo tom mělo hlasovat…“

„Tak vy ste byl taky mezi tema, kdo hlasovali, aby se kravín postavil na Miloušovým?“ skočím pantátovi do řeči. „Milouš to dodneška nepřekous.“

„Caák by to Miloušovi mělo vadit, dyť měl polí skoro nejvíc z dědiny a eště mu vostalo dost, to akorát my sme za pruní republiky museli chodit dřít na sedláci.“ „Tý, Blahouši,“ napadne najednou cosi pantátu. „Mysíš, že je to aji na hunčínským katastru?“

„Pročpak by ne?“ opáčím.

„Mysíš, že je to aji pod falářovou barabiznou?“

„Mohlo by to bejt aji tam,“ povídám. „Důl Zbytov, to by znělo pěkně.“

„No vidíš,“ zajásá pantáta. „Až falářa vyhodí, pude dělat tam a nebude muset nikam jezdit. A náš Lojzek nebude muset stávat ve štyry na uraňák.“

Z pásky zpívá Kája jako o život: „Fouká vítr s vláhou, hloupý pán jel dráhou. Bárka má je šíp do Ráje… Muži, děti, dámy, nebojte se s námi plout!“

Z dědiny přichází dlouhovlasý mladík. Do zdejší módy zvonových fialových kalhot jaksi nezapadá. Na sobě má černé tričko s nápisem Black Sabbath provedeným lomeným gotickým písmem. Pod ním je na žlutém podkladě jasně červená lebka. Že by na těch Miluniných vejšpletech něco bylo? Přes tričko má ještě navlečenou umolousanou texaskovou bundu bez rukávů. Kalhoty mají pomalu víc děr než látky.

Kluci postávavající u zábradlí ožijí: „Hele, Yesterday, jaký to bylo yesterday na zábavě, bylo zase juchú?“

Mladík jde hned k magneťáku, rázným pohybem zastaví a převine pásku. Z brašny od německé gázmasky vytáhne cívku, nasadí do stroje a zachroptí: „Caák posloucháte takový srágory, tohle je ta spráuná muzika pro chlapy.“

Z magnetofonu Sonet Duo se ozve příšerný randál. Podobá se to startování motorek, je to tisíckrát horší než před chvílí motor pionýru se zaseknutým plynem.

Chasník na nic nečeká, shazuje bundu, opatrně svléká tričko, pečlivě je pokládá na bezpečné místo vedle olše. Se svlékáním kalhot se neobtěžuje, rozběhne se po betonovém podstavci lávky a skáče parádní šipkou do nepříliš hluboké vody. Rychle se vynoří, oklepe se a pomalu procedí mezi zuby: „Solidní!“

Podívám se pozorněji na zmačkanou bundu. V límci jsou zapíchnuté dva malé odpory s barevným kódem. Ptám se okolostojících kluků: „Proč ty vodpory? Já su náhodou vod fochu a dovedu aji přečíst jejich hodnotu.“

Kluci vysvětlují: „Jeden vodpor je prej vodpor k práci, druhej vodpor k socialismu.“

„Tak v tom případě má vodpor k práci tisíckrát větší,“ poznamenám.

„Jó to by u něj aji vodpovídalo,“ smějí se kluci.

„A co to má za tričko? Já trochu anglicky umím a co na něm čtu, se mně vůbec nelíbí,“ ptám se.

„To má vod Džimmyho.“

Cože? Že by diplomat, bývalý anglický letec uprchlý ze zajateckého tábora, kterému zachránila život v Chudobíně Jarmila Stejskalová, sem vozil takový trička?

„Vod mladýho Džimmyho. Von sám nic takovýho nenosí, ale klukům vobčas něco z Anglie přiveze.“

„A proč mu řikáte ‚Yesterday‘?“

„No von se jednou před Džimmym chtěl ukázat, jak umí dobře anglicky a povidá mu: ‚Já … a … Markéta … yesterday … juchú.‘“

Yesterday už z břehu volá: „Cafírku, pocem, přines mně mejdlo.“ Cafírek jde ke stromu sáhne do brašny, vytáhne krabičku s mýdlem a hodí ji Yesterdayovi. Ten se celý namydlí a křikne: „Cafírku, ešče mně namasti záda!“ Pak se rozběhne a skočí ze břehu další ukázkovou šipku. Projede vodou, kolem něj se táhnou špinavě bílé provazce.

„Podle toho, co plave po proudu, to vypadá, jako by se nemyl nejmíň měsíc,“ poznamenám.

„Neumejval se nejmíň vod devětatřicátýho,“ praví pantáta zdánlivě nelogicky.

Z magneťáku se přestalo ozývat startování motorek, hraje jakási anglická písnička, má i jakous takous melodii, jenom se tam jeden motiv opakuje až moc často.

„Musím už jít, abych stihnul autobus,“ říkám pantátovi.

„Tak sbohem Blahouši, a jezdi častějc.“

„Pantáto, mysim, že mě dřív přijedete na pohřeb. Nejspíš mě z toho všeho klepne pepka.“

Pomalu odcházím podél Švarcavy. Za mnou se čím dál slaběji ozývá: „Smoke on the water and fire in the sky, Smoke on the water and fire in the sky…“

Elektronická verze s hudebními ukázkami a vysvětlivkami na svarcava.blogspot.cz