V pravoslavném světě je sepjetí státu a církve skutečně palčivým problémem. Přesvědčit jsme se o tom mohli v kauze Pussy Riot, ale případů, kdy státní a církevní moc ruku v ruce jednají v rozporu s lidskými právy i křesťanskou láskou, je celá řada, i když se o nich u nás tolik neví. Jako příspěvek k tomuto tématu vybíráme článek Andrije Partykeviče. Partykevič je původem z Ukrajiny, ale žije v USA. Mimo jiné usiluje o integraci sexuálních menšin v rámci pravoslaví, čemuž se věnuje také na svém blogu, odkud článek přejímáme. – red.
Máloco dovede určité lidi rozčílit tak jako barevné průvody hrdosti nebo něco jako výnos Nejvyššího soudu (ve věci sňatků osob stejného pohlaví v USA). Právě v reakci na tento výnos se lidé, kteří s ním nesouhlasí, pustili do velkých demonstrací, psaní článků a petic i hrozeb soudním stíháním. Chování těchto lidí ve Spojených státech se ovšem nedá srovnávat s tím, co se děje v jiných částech světa. V zemích s výrazným zastoupením pravoslaví jsme v poslední době mohli vidět stále více homosexuálně orientovaných lidí odhodlaných protestovat proti tomu, že je s nimi na základě jejich sexuální orientace nakládáno jako s občany druhé kategorie. V jednom každém případě pravoslavná církev stála na straně vlád v jejich snaze odpírat lidem s menšinovou sexuální orientací jejich občanská práva a základní ochranu. Svůj nezanedbatelný vliv a svou moc nehodlá církev využít ani k tomu, aby se postavila proti násilí, jehož se na homosexuálně orientovaných lidech dopouštějí jiní – včetně policistů. V případě gruzínské pravoslavné církve se kněží naopak rozhodli útoky na gaye a lesbické ženy podněcovat a stát v jejich čele. V zemích s výrazným zastoupením pravoslavných, od velkého Ruska až po malé země jako je Moldavsko, se čím dál silněji projevují snahy vlád působit proti sexuálním menšinám, a to legislativně i násilím. A pravoslavná církev tyto snahy posvěcuje, takže má na velkém fyzickém, psychickém i duchovním násilí, kterým v těchto zemích lidé s menšinovou sexuální orientací trpí, lví podíl.
Podobně jako kdysi pravoslavná církev spolupracovala s imperátory a později se sovětskými komisaři, vstoupila dnes ve východní Evropě do nového vztahu s polodemokratickými vládami zdejších oligarchů. Církev chce vnucovat své konkrétní interpretace vybraných částí kanonického práva všem občanům v zemi bez ohledu na to, zda se hlásí k pravoslaví nebo vůbec ke křesťanství. Zatímco každý car byl pomazaným panovníkem, dnešní čelní představitelé jsou obvykle jen komunisté, kteří rychle převlékli kabát. Současní prezidenti nemají nic společného s vládci Byzance či Rusi, kteří disponovali takřka neomezenou mocí nad státem i církví. V takovém Moldavsku ale pravoslavná církev zjevně princip odluky církve od státu nechápe. Nedávno zde bylo exkomunikováno několik poslanců, kteří zvedli ruku pro zákon garantující sexuálním menšinám ochranu před diskriminací. Text vyjádření, které církev k tomuto zákonu vydala, klade rovnítko mezi homosexualitu, zoofilii, incest a pedofilii. Toto vše je prostě smícháno dohromady a označeno jako „nemorální“. Církev nechápe rozdíl mezi sexuálním zneužitím nevinného dítěte a dvěma lidmi stejného pohlaví, kteří si vzájemnou lásku ve vztahu projevují i tělesně.
V Řecku zase pravoslavná církev rozpoutala hon na čarodějnice ve snaze odhalit kněze, kteří jsou homosexuálně orientovaní. Na oficiálních stránkách kifisijské eparchie byl zveřejněn text s nadpisem „O homosexualitě“, kde se tvrdí, že se kněží, kteří jsou gayové, „sápou lidem po krku a stahují je do pekla“. Tento text odsuzuje homosexuální kněze za jejich orientaci a navíc je obviňuje z toho, že jsou zodpovědní za sklouzávání dalších lidí k „homosexuálnímu životnímu stylu“. Už víme, že homosexuální adepti bohosloví jsou doslova nuceni se ženit nebo svou orientaci úzkostlivě tajit, což je problém, který církevní hierarchie ještě musí nějak racionálně uchopit. Článek, který vydala kifisijská eparchie, jde ale ještě mnohem dál a cituje konstantinopolského patriarchu Jana IV. ze šestého století, který napsal, že chlapec sexuálně zneužitý mužem se nemůže stát knězem. „Neboť i když pro svůj nízký věk sám nezhřešil, chrám jeho těla byl rozerván a nelze jej použít pro svaté kněžství.“ Jakkoli tento argument mohl být v šestém století přijatelný, dnes jej chápeme jako obviňování a trestání oběti násilného činu. Krom toho nechápu, proč dnes pravoslavní biskupové sahají k tomuto textu a snaží se s jeho pomocí dokázat, že homosexualita je od zlého. Potřebují snad tito biskupové, aby jim někdo vysvětlil, jaký je rozdíl mezi homosexualitou a pedofilií? Potřebují snad, aby je někdo poučil, jaký je rozdíl mezi znásilněním a oboustranně chtěným stykem dvou dospělých lidí?
Jedovatými řečmi, zastaralými idejemi a agresivitou se církev vzdaluje svým vzdělanějším a mladším členům, kteří ji tak stále častěji vnímají jen jako předpotopní instituci, ochotnou oddat se jakékoli mocenské skupině, která bude podporovat její vliv a sílu, jíž se opájí. Na druhé straně se ale ozývají hlasy lidí, kteří by byli rádi, kdyby církev znovu získala srdce těch, kteří se vinou vší té necitlivosti vzdálili od její svaté moudrosti, bohatých tradic a obřadů. V Gruzii, kde kněží v rámci „demonstrací“ proti sexuálním menšinám bili lidi, se proti tomu ohradil nejmenovaný teolog a spisovatel. Upozornil na to, že většině zúčastněných kněží chybělo úplné vzdělání, a napsal, že „když se dnes začneme věnovat filosofii, přestaneme zítra házet kameny“. „Lidé by si měli uvědomit, že bít jiné lidi není křesťanské. Není to pravoslavné. Není to gruzínské. Není to teologie.“
Možná opravdu musíme začít od zdánlivě banální myšlenky, že zbít člověka není křesťanský skutek. Není v tom upřímnost, není v tom poznání, není v tom úcta k bližnímu, není v tom láska ani laskavost, odpuštění ani pochopení. Co by se mohlo stát, kdyby třeba jeden ten kněz na chvíli přešel na druhou stranu a zkusil tam těm lidem naslouchat, mluvit s nimi? Házeli by ostatní kameny i na něj, nebo by vyvolal dialog?
Převzato z webu www.orthodoxandgay.com
Přeložil Jan Škrob