Příspěvek k diskusi o „totalitnosti“
Zatím je to jen komické, jen hra se slovy. Ale v horizontu několika měsíců se to může změnit v tragické matení pojmů a nový vědecký přístup k minulosti – ať na Ústavu pro studium totalitních režimů či v jiných vědeckých institucích. Mnozí levicoví i pravicoví myslitelé přemítají, zda byl nebo nebyl komunistický režim totalitní. Neví si s tím rady sociolog a člen rady ÚSTR Michael Uhl. Publicista Bohumil Doležal zlehčuje normalizační prověrky a vyhazování z práce po roce 1969. President Miloš Zeman chrlí matoucí bonmoty, mezi nimiž vyniká ten o podobnosti jara 1945 a jara 2013. Výsledkem je zatím jen rozladění některých žurnalistů a debatérů na sociálních sítích.
Není sporu o totalitním charakteru režimu bezprostředně po roce 1948. Zákon o pracovně-trestních táborech z října 1948 dovoloval bez řádného soudu poslat kohokoliv za katr. Tento zákon platil do roku 1953. Za odmítání kolektivizace se zavíralo ještě v roce 1958. Poslední trest smrti za jiné smýšlení byl vynesen za presidenta Antonína Novotného v polovině 60. let. Totalitní nárok režimu v průběhu let nepolevil, ale naopak byl vystupňován ústavou z roku 1960. Proto se proti totálnímu duchu socialistické zákonnosti ozvala Božena Komárková, autorka jedné kapitoly v Zásadách Českobratrské církve evangelické. Zásady byly schválené v únoru 1966 na 15. synodu ČCE. Česká Hana Arendtová, jak ji označil Jiří Gruša, zdůvodnila z reformačních zdrojů, proč se věřící musí ozvat proti totálnímu zneužití moci.
Od počátku 70. let se rozhostil společenský marasmus po celé společnosti, a tedy i mezi evangelíky, kteří na své Zásady ve velké většině zapomněli. Tentokrát režim nepotřeboval zákon o pracovních táborech. Z pověření strany a vlády začaly komunistické buňky iniciativně prověřovat zaměstnance na každém pracovišti, zda si své místo zaslouží a mohou ho nadále vykonávat. Ústřední výbor KSČ měl dostatek spolupracovníků, aby vládl totálně. Vynikajícím způsobem to ještě v samizdatu popsal Milan Šimečka v Obnovení pořádku (Svědectví 1978, Index 1979; pro dnešní sociology, žurnalisty a mladou generaci vydal Atlantis v roce 1990).
Ve jménu očisty strany bylo po roce 1969 vyhozeno z vedoucích míst na školách, nemocnicích, továrnách a jiných pracovištích kolem 70 tisíc komunistů. Do té doby na vedoucích místech měli být – v duchu ústavy z roku 1960 – jen komunisté. Kolik nestraníků bylo vyhozeno z kvalifikovaných míst, dnes již nikdo přesně nezjistí. Jisté je, že díky vyhazovům se mezi manuálně pracujícími rapidně zvýšila úroveň vzdělání. Podobně neexistují seznamy exulantů, a těch také nebylo málo. Ve jménu očisty kultury byly vyčištěny veřejné i odborné knihovny, zastaveny časopisy pro mládež i dospělé.
Zásahy proti zastáncům svobody a lidských práv byly v osmdesátých letech vedeny v duchu stále platné diskriminační ústavy z roku 1960. Jakýkoli pokus o kritiku nadřazené strany, ideologie i komunistické kultury byl protiústavní až do roku 1989. Rozšiřování samizdatu bylo nezákonné, a vícero lidí si za to odsedělo pěknou řádku let. Za autorské čtení básní v kavárně, nepovolené státním úředníkem, si někteří odseděli pár let nebo byli vyhozeni ze školy. Rozhostila se atmosféra strachu, lhostejnosti, soukromničení na chatách a domácnostech i komunitách. Oficiální kultuře se občas podařilo ošálit cenzuru a světlo světa spatřila zajímavá kniha či film a někteří odvážní učitelé na to dovedli upozornit své žáky. Na některých pracovištích se podařilo udržet dozorčího komunistického ducha na uzdě, a byly odváděny standardní i špičkové výkony, docházelo k objevům i ke každodenní obětavé péči v nemocnicích. Někde se zase kázalo svobodně evangelium a nepodléhalo se „předpostrašenosti“ z vrchnosti. Charta 77 a její příznivci se zasazovali o legalizaci alternativní kultury a svobodných náboženských aktivit. Usilovali o demontáž totality, která se pak povedla právní – tedy nekrvavou cestou – zrušením 4. článku ústavy o vedoucí úloze KSČ a dalšími následujícími právními kroky.
Sociologové i žurnalisté a presidenti by si měli uvědomit, že legitimním měřítkem kvality společnosti je úroveň právní kultury, která je garantovaná ústavou. Hlavně ona určuje charakter společnosti, legitimizuje společenské, politicko-správní i soudní aktivity. Totální nárok komunistů na duši každého člověka, žijícího za ostnatým drátem, nataženým od Aše až po Čiernou pri Čope, byl jasně vyhlášen oběma ústavami z roku 1948 i 1960. Socialistickou zákonnost nezachraňuje ani proslavený zákon č. 120/1976 Sb., který povoloval práva a svobody občanům. Nezachraňuje, protože byl totálně odmítán komunistickými ideology, politiky i policejními orgány – tedy orgány veřejné bezpečnosti. Věděli, že je nekompatibilní s ústavou a že je útokem na jejich totální myšlení i jednání.