Načichnout dobou nesvobody

U příležitosti nedožitých osmdesátin Jana Zábrany vznikl komponovaný večer, jak je u inscenace Zábrana na Zábradlí uvedeno v programu. Na představeni jsem šla s rozpačitými pocity, netuše, co mě podle této anotace čeká. Pravda je, že úvodní slovo Norberta Holuba přineslo sice hafo informací, ale na můj vkus bylo možná moc dlouhé a nahradila bych ho nějakou jinou formou – psanou, rozhlasovou koláží… Samotná hra však nenudila ani chvilku a byla překvapivě zábavná a zároveň naplněná duchem doby, v níž Zábrana tvořil.

Na začátku jsem litovala herců, kteří celé úvodní slovo tráví zabaleni ve spacích pytlích, ale tato důležitá rekvizita výrazně evokovala takovou tu zatuchlost minulého režimu, a zároveň potřebu se někde schovávat – skrývat. První scéna se odehrává na brigádě, proto spacáky, cigarety a řeči o ženských. Následuje maturita, která se prolíná s výslechem matky. Dva dialogy vražené do sebe, dotaz – odpověď, strach – panika.

Samotná hra, kterou podle Jana Zábrany upravil Norbert Holub, se jmenuje „Jsem o pět let mladší než Hurvínek“. Vypráví o mládí Jana Zábrany v neutěšené době, kdy je uvězněna jeho matka a on musí řešit svou budoucnost. Matka ho nabádá, ať jde studovat teologii. On váhá, ale není na výběr, protože studium teologie je takový malý útěk ze světa lži a bezpráví. Ač hra odráží nelehkou dobu, je zde i plno vtipných momentů, které patří do života mladých lidí v každé době. Jsou zde popsány zajímavé charaktery lidí. Klobouk dolů před mladými herci, kteří podávají skvělé výkony. Zvlášť bych upozornila na mladou herečku Kamilu Šmejkalovou v roli matky a Matěje Samce v roli Zábrany. Určitě o nich v budoucnu uslyšíme.

Asi nejsilnějším momentem je závěr, kdy se Zábrana vyznává ze svého vztahu k Bohu a vyrovnává se ztrátou matky. Říká: „Boha nelze proklít a odvrátit se od něho – právě tak nelze proklít matku.“ Bůh pro něj není náhoda, tak jako nemůže být náhodná matka. Hledá odpověď na otázku, proč ho Bůh potrestal a zda život v posledních šesti letech měl nějaký smysl, když ho jen otravoval a přinášel znechucení. Ptá se, zda život může být otravný jako smrt.

Na konci je zařazena zhudebněná báseň „Blues Josefa Nováka“, kterou složil a na kytaru zahrál Miloš Kocman. Ve mně to evokovalo dobu, kdy se lidé scházeli u táboráků a zpívali písničky, které se třeba ani oficiálně hrát nesměly. Byl to život v temnu, za zády hrůz a teroru, ale také doba, kdy to básníky nutilo k psaní. Což mi připomnělo Zábranova slova o Velké záhadě, která člověka žene k tomu, aby psal…

Projekt je uváděný v rámci Eliadovy knihovny nové generace, což je prostor, který vytvořilo Divadlo Na zábradlí pro novou generaci tvůrců a herců. V tomto případě se jedná o studenty a tvůrce různých ročníků DAMU, někteří již absolvovali. Divadlo jim propůjčuje prostory a divadelní zázemí a částečně i finanční prostředky. V rámci Eliadovy knihovny vznikají mimo jiné i pohádky pro náročné děti.