Přišel s tím Pavel, starší bratr. „Všiml sis, kdo všechno z přátel rodičů je na K?“ A opravdu: Kloudovi, Kohákovi, Kopelentovi, Kužvartovi… Byla z toho hra! Ve sdružení byl Miroslav Kačer. Jeho starší sestra Marta byla činná v církvi. Pak jsme objevili Dr. Kavinovou a prof. Kavinu. A pana faráře Krejčího. Z domu byl popraven pan Kožnar. A celá řada příbuzných byli Kohoutkovi!
Teď mám na mysli Miloslava Koháka, tedy strýce Slávu. Jeho manželka byla Slávinka, byli jsme okouzleni, když jsme zjistili, že je „vlastně“, tedy křtěná, Zdislava! A s tím strýcem Slávou jsem zažil cosi pozoruhodného. V roce 1941.
Šel jsem z Akademického gymnázia na Příkopech a potkal jsem Slávu Koháka. Energicky mne odvedl na Václavské náměstí. A tam jsem s ním přecházel přes náměstí, pak přes Jindřišskou těsně u náměstí, opět přes náměstí, pak přes Vodičkovu a opět přes náměstí. Šlo tam dost lidí, a tak jsme šli uprostřed nich a opět přes Jindřišskou… Nedá se říci „dokola“, bylo to do čtverce!
Strýc mluvil spěšně a chrlil jména lidí, jimž mám něco vyřídit nebo vzkázat nebo to povědět doma. Tatínek byl už druhým rokem ve vězení. Tedy mamince. Strýc neměl nejmenší pochyby, že to vyřídím správně, ale některá jména jsem musel opakovat. Nakonec mne vystrčil dost hrubě mezi lidi, div jsem neupadl nebo do někoho nestrčil, ale pochopil jsem, že se mám „ztratit“.
Doma jsem vše pečlivě vypověděl a pak mě maminka poslala leccos vyřídit. Vysvětlila mi princip toho přecházení „dokola“, či lépe do čtverce. Člověk může vidět ty, kdo ho sledují. A také jsem pochopil to odstrčení mezi lidi a bylo prý správné, že jsem se „hloupě“ na nic nevyptával.
Druhý den jsem se dověděl, že strýce Slávu zatkli a že jsem poslední, kdo mohl něco vyřídit. To mi bylo dvanáct a úkoly narůstaly s naším věkem. A vážil jsem si pak „se zpětnou platností“ toho, že strýc nezapochyboval o tom, že vše a včas vyřídím.