Text: Lukáš 16,19–31
Lk 16,19–31
Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: „Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.“ Abraham řekl: „Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se raduje a ty trpíš. A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl, nemůže odtud k vám ani překročit od vás k nám.“ Řekl: „Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.“ Ale Abraham mu odpověděl: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!“ On řekl: „Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.“ Řekl mu: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“
Církev Kristova je společenství poutníků, communio viatorum, a protože je stále na cestě, nesmí s sebou tahat nic, co by ji zdržovalo, tížilo, obtěžovalo, komplikovalo cestu dopředu. Je to církev putující, má tedy od svých plenek souzeno jíti a nezůstat sedět na zadku a Lukáš to chce obzvlášť zdůraznit svou částí evangelia, kterou Stuttgartský komentář nazývá „Lukášův cestopis“. Tak jako před tím putoval Boží lid pouští a nemohl ani manu sebrat na víc než den, nesmí ani lid Boží po Kristu, tedy lid nové smlouvy, s sebou tahat nic zbytečně, nic hromadit.
Vypadá to tak, že na té cestě, v tom pohybu směrem k Božímu království nejvíc té mladé církvi začíná bránit, překážet majetek. Často o něm totiž Lukáš mluví. Škoda jen, že ta řada podobenství, která Lukáš seřadil třeba od 14. kapitoly, nezačne ani jednou okřídlenou krásnou větou „s královstvím nebeským je to jako když…,“ aby vynikl ten poutnický úděl Božího lidu, aby bylo jasno, že jde o cestu „směrem k…“. Alespoň však tak nějak končí řada podobenství v 18 kapitole. Petr říká: „Hle, my jsme opustili, co bylo naše (tedy rozuměj, Pane, hlavně – majetek)“ a Ježíš na to: „Amen, pravím vám, není nikdo, kdo opustil dům atd. rodinu pro boží království, aby nedostal už teď mnohem víc a v přicházejícím věku dokonce život věčný.“ Lukášův Ježíš na to okamžitě reaguje výzvou „Jdeme!!!“ A to celé platí o to víc, že Lukášova církev, ostatně stejně jako Matoušova či Markova, stále ještě cítí tlak onoho blížícího se království Božího nebo druhého příchodu Páně, čili de facto ani nemá celkem žádnou velkou cenu něco hromadit, natož pak majetek.
Jsme přizváni k putování Božího lidu druhé až třetí generace po Kristu. Vznikají evangelia, aby každé svým způsobem a svou cestou dovedla čtenáře k vyznání, že Ježíš je Mesiáš, Pán. Svým způsobem a svou cestou to sděluje i Lukáš a má velkou výhodu, že bude moci ve svém druhém díle ještě sepisovat, co to vyznání, že Ježíš je Pán, dělá s církví, a jak vypadá její víra a život z ní. Lukášovo evangelium mám rád; prý ho psal křesťanům z pohanů… a hodně do toho svého prvního spisu plete chudobu i peníze, tedy život sám. A raduje se z toho, že navzdory chudobě stojí za to život žít. Že jste-li v Pánu, jste nové stvoření, a to znamená, že vždycky, vždycky, máte nějakou budoucnost před sebou. Ano, v celém podobenství jde o budoucnost – jednotlivce, ale hlavně budoucnost mladé církve. Lukášovo evangelium se raduje z toho, že vánoční betlémské veselí jasně znamená, že Bůh „hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.“ Proto i my jsme rádi prožili své vánoce a radostně se sytili dobrými věcmi, až nás bříška někdy bolela.
Chudoba je zlá. A bohatství je zlořečené. Doprovázíme Kristův lid na jeho cestě s Lukášem, těšíme se, že nás postrčí k víře, která bude radostně vyznávat, že Ježíš je Pán… ale nemůžeme přehlédnout, že ta cesta vůbec není snadná a víra má pořád co dělat. Cestě věrným na cestě do Božího království překáží leccos, ohrožuje je mnoho a nejvíc ze všeho, zdá se, bohatství. Ale nepleťme se. Víře neškodí bohatství jako takové, ale víra v Krista je pozváním k souboji se zlem; s démonickými silami, se silami pekelnými. Tyto síly Lukáš vyobrazí velmi plasticky. V žádném případě se nevyplácí je podceňovat, v žádném případě to nejsou dobráčtí troubové, jak je do vědomí i podvědomí našich dětí a vnuků tlačí rádoby holubičí povaha českých pohádek. Tato konkrétní síla – Ježíš ji pojmenuje – mamona – je natolik mocná, že si umí klást nároky na člověka podobně jako Pán Bůh. Tato síla může mít sílu až božskou. A proto Ježíš, když před ní varuje, říká – nemůžete sloužit dvěma pánům naráz. A řekne hned, kterým – totiž Bohu a majetku.
A tak, majetek – původně dobrá věc, která pomáhá člověku důstojně žít, prapůvodně skvělá věc, která prozrazovala, že Pán Bůh majetnému člověku žehná; (že čím víc koz a ovcí má, tím víc Božím člověkem je) – obrací se ve zlořečení. Majetek už najednou u Lukášova i Matoušova Ježíše není jenom neutrální – že jako záleží na člověku, zda ho použije dobře či špatně, a podle toho mu dá punc neutrálnosti, dobra či zla. Ale místy to celé vyznívá úplně jinak – majetek či konkrétně peníze jsou samy o sobě zlé. Démonské.
Proč tomu tak je? Důvod je zřejmý. Peníze pomáhají člověku k moci; mění jeho postavení v rodině lidské, mezi bratry a sestrami. Takové moci se člověk neumí bránit a polyká ho natolik, že žije už pouze pro ni: Aby ji hromadil, aby ji hrabal pod sebe. Tím ve svých očích roste výš a výš, až nakonec vyroste do výše Boží. A pokud si jeho okolí nevšimne, jak už je vysoko, rád na to jednoduchým způsobem své okolí upozorní. „Víte vy vůbec, kdo já jsem, víte vy vůbec, s kým mluvíte??“ (Křesťanova odpověď na chvástání zbožňujícího se zbohatlíka nechť zní: Ne, nevím, kdo’s ty).
Ale že by si okolí nevšimlo, že vedle nich vyrostl mocný bůh, to je spíš věc hypotetická. Onen zaprodanec peněz a moci totiž přestává komunikovat s lidmi ve svém okolí, nemůže jim už ani přijít na jméno, stávají se mu svoločí, póvlem, něčím, co je prostě nesmírně nízko. Ježíš to ve svém jedinečném přikázání takto naznačuje. Boháč se obléká vybraně, má na sobě vlastně velekněžské roucho, je to pohanské božstvo… A to se samozřejmě nebude vybavovat se svoločí, byť by byla u jeho prahu. Ale ano, boháč Lazara dobře zná, moc dobře zná i jeho jméno… ale ve své neomezené moci mu na jméno přijít nemůže… a rozpomene se na ně, až zase bude na dně; až bude ještě níž; až bude úplně v p…, v pekle.
Nevím, kde dnes stojí dnešní teologie a výklady podobenství. Když jsem naposledy slyšel Jiřího Mrázka, říkal, že se mají podobenství vykládat jako celek a nemáme příliš hledat inspiraci ke zvěsti v jednotlivých detailech. Takže snad br. Mrázkovi práv, naznačil jsem základní intenci podobenství výše. Tedy jde o varování dovnitř církve, aby si dávala bacha na majetek a jeho potenciální démonský rozměr. Aby nezapomínala, že její cesta je cesta následování, odříkání, služby pro druhé lidi – tzn. také chudoby a utrpení. Když se totiž začnete hodně a poctivě starat o druhé, tak to je kolikrát fakt utrpení. Podobenství Ježíše Krista své čtenáře či posluchače také pozitivně motivuje, protože vše to, co pro Krista ztratí, obětují a utrží, mnohonásobně se jim vrátí. Tedy nakonec ze ztráty bude zisk. Kristovo břemeno netlačí, netíží a je rozkošné. V celém podobenství jde o budoucnost a naději pro budoucnost. Ale abych byl ještě práv Jiřího Mrázka, tak řeknu už jen jako opakování toho, co jste doteď slyšeli – to je myslím, doufám, sukus celého podobenství: Mladá církev je se svojí mladou vírou v neustálém boji o víru; tedy o království Boží; tedy o život věčný. A ten boj má výlučně náboženskou podobu, i když na sebe bere velmi civilní háv – totiž podobu prachů. Byť svět i plný ďáblů byl, chtějících nás zhltiti…
Amen.
Pobožnost pro „pastorálku“ pražského seniorátu 8. 1. 2013