Neodpovědný článek Marka Zikmunda

Vážím si redakce Protestanta, která od svého založení po roce 1989 usiluje o to, aby pravdivě informovala o církevních a společenských problémech. Z této koncepce se vymyká v posledním čísle Protestanta (č. 8) článek Marka Zikmunda „Ještě k Chartě 77“. Je ve svých jednotlivých údajích nepřesný a zavádějící.

Tak vláda jedné strany v letech 1948–1989 se sice prezentovala pod stejnou hlavičkou KSČ, ale její vládnoucí garnitury byly ve svém obsazení i zaměření velmi různé. První údobí vlády bylo zásadně odlišné od normalizace, kterou programově vyhlásil Gustáv Husák v dubnu 1969 (a nezačala v roce 1968 – jak píše Marek Zikmund) a která se zpočátku velmi těžce prosazovala. Tak synod naší církve v roce 1971 přes úsilí státní správy tomu zabránit se plně přihlásil k předchozímu obrodnému procesu a postavil se za své prohlášení „Synod svému národu“ z roku 1969. Nelze napsat (cituji Marka Zikmunda) že „režim po roce 1968 je zásadně totožný s tím, který tady byl od roku 1948.“ Odlišnost těchto dvou údobí by stála za zvláštní rozbor.

Podobně scestná je paušalizace, když Marek Zikmund znehodnocuje podpis Charty 77 Františka Kriegela jeho jednáním na začátku roku 1968. Bojím se, že dnešní běžný čtenář neví o statečnosti a zásadním postoji Františka Kriegela po 21. VIII. 1968, kdy jako jediný nepodepsal moskevské protokoly a nezahučel do sovětských gulagů jen díky statečné solidaritě Alexandra Dubčeka a prezidenta Svobody. František Kriegel je hoden naší úcty a je hanba, když Protestant tiskne takovéto shazovačné poznámky.

Lživá je závěrečná část článku, kdy Marek Zikmund uvažuje o tom, jestli ke změně poměrů v roce 1989 opravdu přispěla Charta se svými „marnými deklaracemi“, a vyzývá k tomu, abychom nezapomínali na ty, kteří v letech 1948–1953 usilovali o odzbrojený odpor.

Opravdu jsou tito lidé hodni naší pozornosti a obdivu?

Marek Zikmund se ani slovem nezmiňuje o studené válce v těchto letech a jakoby ani nevěděl o úsilí svého dědečka J. L. Hromádky též pomocí později založené KMK prosadit myšlenku mírového soužití. Každá ozbrojená vzpoura v zemích východního bloku a tedy také u nás hrozila přerůst v třetí, to jest nukleární válku. Atomové zbraně měly už tehdy i Amerika i Sovětský svaz. Slyšel někdy Marek Zikmund o karibské krizi? Jak jen málo tehdy stačilo k tomu, aby došlo k nukleární válce, která by byla koncem nás všech.

Ne válka, ozbrojené povstání proti komunismu, ale úsilí o omezení využití atomové energie k válce a vposledu zákaz atomových zbraní, to nás zachránilo. Díky tomu, že se prosadila myšlenka mírového soužití a dialogu – rozhovoru, tu smíme dnes žít a pracovat. Je naprosto neodpovědné glorifikovat násilí, které by vedlo k ozbrojenému konfliktu a tedy k třetí a poslední světové válce.