Neodbytný průhled

Číslo

(Několik ukázek z připravované knihy, která má vyjít nejpozději koncem tohoto roku)

GAUDEAMUS IGITUR

Viktor Nouza si musel přiznat, že se již ocitl ve věku, kdy člověk hledí stále častěji nazpět, přestože zůstává otázkou, oč opřít takové revize. I kdyby se nakrásně pokusil vyprávět svůj příběh, čím by ho mohl doopravdy doložit? Vždyť úřední doklady jsou příliš strohé a ostatně jich není mnoho. Někdy člověk nevěří svým očím, když vidí, čím podle dokumentů byl, či spíše nebyl, odkláněje se od předepsané běžecké dráhy svého života.

Vlastnil dodnes „Výkaz o studiu na bohoslovecké fakultě“, neboli vysokoškolský index. Na protitulu, v předtištěném prázdném obdélníčku po odlepené, volně teď vložené orazítkované fotografii melancholického mladíka jemného obličeje z doby těsně pomaturitní se šklebila perem nakreslená karikatura evangelického faráře v taláru. Tlustá plešatá hlava bezvěkého monstra se pokoušela o veselý úsměv. Pod naditými syslími tvářemi visely tabulky, vlastní odznak duchovenské funkce a na samé spodní lince rámečku se opíraly jakoby o hranu kazatelny buřtíkovité, spokojené prstíky. Stačilo by doplnit přes kresbu chybějící segment razítka, které tu jinak ze tří čtvrtin zůstávalo, a efekt karikatury by byl dokonalý. Pod touhle čtveračinou či narušováním úředního dokumentu se dodnes skvěl stejně živě modrým inkoustem, jako byla kresba, „podpis řádného studenta“ Viktora Nouzy. Odkdy a proč měl Nouza sklon k pitvorným sebestylizacím, na jaké adresy se předváděl? To sotva lze jednoznačně určit. Nejspíše nikoho ze židle nadzvednout ani nechtěl, pouze se tímhle v ústraní „bavil“, aby nezešílel…

MIZEJÍCÍ BOD

Strach ze zvuku. Ticho zlověstné. Zažil jsem to. Dolehlo i na mě. Tíživě vězelo mezi dvěma obličeji, muže a ženy, které se sunuly onoho tklivého večera někdy po Dušičkách podél secesních fasád hlavní třídy v dělnické čtvrti. Hle, mezi hlavami téhle dvojice se mi otevíral skoro přízračný průhled dozadu. Štíty a římsy domů a koruny aleje perspektivně ubíhaly do pomyslného bodu ve velmi daleké mlze, která jako by mokvala rozpitými oranžovými světélky sotva tušených lamp… Ach, v téhle štěrbině mezi Jím a Jí se zjevovala mocnost minulosti, viděl jsem, že nevlečou dopředu nic než už prožité a zašlé, a sám nyní jda z opačného směru, zepředu, jakoby z budoucnosti, z povznášejícího pocitu svých mnoha očekávání, jsem náhle vcházel ve smutek, v područí minuvšího, navždy již vzdáleného z dosahu… Ach, přílišný šok přechodu ze snění, z oblasti roztoužených tváří, jež se k mým lícím samy blížily, skloněných větví obsypaných plody, jež samy předbíhaly mé beznadějné vystupování na špičky a skláněly se ochotně níž a níž… Šel jsem ulicí, kterou jsem dobře znal, takových bylo v metropoli na desítky, ale stala se mi náhle ulicí života vůbec. Vracel jsem se teď do minulosti podél nedohledné řady domovních vrat, podoben těmhle dvěma, kteří mezitím kolem mne prošli do náruče prázdné budoucnosti, aby zase byli, kým byli, a nikdy ničím jiným, šel jsem i já stále hlouběji v minulost, abych nikdy nebyl ani tím, kým jsem snad byl či aspoň mohl být, ano, vždyť zbytečně jsem tu kdysi prošel v přílišném chvatu, nebo zas v mátožné lhostejnosti a chorobně plachém ostychu, bez zastavení u jmenovek, bez zazvonění u soukromých špehýrek, podezřelých lucerniček, ba snad i klášterních forten, bez lomcování okovanými křídly důstojně mrtvolných institucí, ach zde i onde součet toho, čím jsem kdy mohl být, kým vším formován, pod bičem vzděláván a pobízen k dokonalosti, zahrnován péčí a láskou, zkoušen a tříben démoniemi, veden k rozeznání chyb, pádů a vin, ale opět získávající důvěru, všeobecné uznání, pozdní respekt…

Jdeme-li proti proudu příčin a následků, vedeni nutkavostí vlastních výkladů tohoto řetězce, pak sbíhá se náš život až v onom mizejícím bodě, přikrytém sychravým závojem zániku, listopadovou bezmocí a zvoláním: Ignorabimus! Ne, vskutku nepoznáme nikdy, odkud pocházíme, což zajisté určuje i ono druhé: kam odcházíme, kam jdeme, kam dojdeme… Ó duchu lidský, nepoznáš ničeho, alespoň nikdy ze sebe sama.

Dejme tomu, že se již nalézám v onom mizejícím bodě, nelze už pokračovat v cestě do minulosti dále, příčiny se zcela vytrácejí, nacházím se patrně v onom podivném „začátku bez počátku“. Domy ulice tady končí, oranžové lampy svítí až příliš horlivě toliko na mou hlavu, je to snad autobusové nádraží, ale nač a komu dobré? Nikde již nikdo, nebo ještě nikde nikdo? Vrávorám, vrávoral jsem, vykloněn k životu, kotven ve smrti, zrozen do obojího. Kdo tyhle postřehy má poslouchat? Ze všech stran obklíčen mlhou, utkanou ze siluet už neviditelných opilců a zoufalců, z fluid sebevrahů… Toto je bezpříznakové bezdomoví. Odtud nevyvodím původ nikoho a ničeho. Toto je problematická neurčenost, o níž jsem se kdysi učil v existencialismu. Hle, toto je pozadí, na němž se míhají tak sugestivně, avšak ohrožena vší jeho unikavou přízračností, naše viditelná, i věru hmatatelná setkání: přece ti dva, které jsem potkal, se právě drželi ruku v ruce: a přesto v úzkostném zahloubání, navzájem od sebe mírně odvráceni, každý ponořen jen do vlastní samoty, kterou patrně slovem nebylo lze překlenout, vždyť jeden i druhý, každý na své straně, křivil bolestně rty v sebetrýznivém potlačování touhy promluvit.

Strach ze zvuku byl věru silnější a touhu promluvit svázal do kozelce, pohled na ty dva již nezapomenu a rovněž nezapomenu na ten strach, který brzy potom sevřel i mne a který mohl na tomto místě dolehnout, kdyby tudy právě procházel, na kohokoli, neboť byl sugerován divností světa, náhlou a šokující ztrátou souvislostí mezi věcmi či jevy. Avšak nikoli, nakonec nevnikal ten strach odnikud zvenčí, zvenčí přece člověka nic ohrozit nemůže, venku pro něho vlastně nic není. Niternost sama byla mezerou, poltící čepelí úzkosti: nevztahovala se k ničemu a domnělá spojení rozpojovala, měla formu rozčarování: Kde totiž byly vskutku věci a ne pouhá fantasmata, chiméry, sny? „Kde jsou opravdové vztahy,“ ptala se niternost, „kde skutečně jsou ony, a ne pouze co samo je mým samozřejmým oborem: neustálé vzájemné prolínání a míchání, nepřetržité splývání běhutých pomíjitelností, pádících proudů vědomí, měnlivé transfigurace bílých oblak poezie?“ Tak ptala se má vlastní tvůrčí fantazie a sám jsem dospěl k deziluzi. Bál jsem se však ji vyjádřit, měl jsem strach ze zvuku, vždyť bych opět pouze tvořil.

Sebekrásnější kouzla, kterými si člověk obestíral život, jednou v lyrickém uchvácení milostného vznětu, jindy v oddanosti svému dílu, o němž věřil, že je samotnou trestí života a korunou, i všechno, co lidský rod jako celek vřídelně chrlil coby nevyčerpatelné tajemství symbolu v archaických úkonech religia a magie a později v umělecké tvorbě – jednou teogonie a hrdinské eposy, jindy dadaistické hravosti a extravagance – celá ta fascinující čaromoc tvoření pro mne najednou splaskla jako dětinský humbuk, bublina z foukátka…

ČERNÝ PANÁČEK

Duchovenský zběh ještě i po mnoha letech od doby, kdy rezignoval na úřad faráře, působil v některých kruzích, a zvláště uměleckých, dojmem „evangelického kněze“, člověka, který nemá smysl pro humor, je příliš puritánsky upjatý a rmutný, vidí věci nadmíru černě, či jak znělo oblíbené klišé „černobíle“, a sám chodí pořád v černém, v tom jednom plandavém kabátě a svetru, snad se mu nestýská po taláru? Přilnavé omen „panáčka“, kdy jednou se o něm dokonce omylem tvrdilo, že je „ortodoxním katolíkem“, ho doprovázelo, kudy chodil. Je paradoxně možné, že Nouza jako umělec připomínal svému okolí reverenda opravdu mnohem víc, než kdyby byl pokračoval v dráze pastora. Vídal po letech některé své bývalé kolegy a hle, byly to docela humorné existence, sršeli vtipem, uměli udeřit u lidí na správnou strunu, znali „pravé slovo v pravý čas“, někdy sice klesali pod společenskými břemeny, vždyť kromě povinností svého úřadu, to jest pohřbů, svateb, křtů, vyučování náboženství a především týdenních kázání, na něž, jak se alespoň předpokládalo, se ještě studijně připravovali nad řeckým, ba věru i hebrejským biblickým textem s ohromným obalem exegetických rozborů nejrůznějších vykladačů navíc, bývali zváni jako hosté na jiné pohřby, většinou význačných státníků, herců a dalších osobností, chodili do rozhlasu pronášet závažné postřehy k ponurému vývoji světové politiky, vyjadřovali se k drogám, k homosexualitě, k otázkám nových spiritualit, pomalu i k růstu apokalyptických nálad z hrozby stoleté vody nebo z blízko nás ve vesmíru rejdícího nebezpečného meteoru, pro televizi však byli evangeličtí duchovní přece jen málo atraktivní, „co chcete, byli jsme tady vždycky menšinoví, ba menšinoví nesmírně, za to se ale nemáme proč stydět, zrálo v nás o to větší pochopení pro menšiny vůbec, pro svobodu svědomí a odpovědnost jednotlivce, pro lidská práva, byli jsme vždy na straně utlačovaných, byli jsme prostě zastrčenou, o to však účinnější elitou národa…“ Ano, pomyslel si Nouza, měli přece všichni své čistokrevné evangelické rodokmeny od šestnáctého století, měli pradědečka neli Komenského, tak aspoň Třanovského, kdežto já jsem víceméně zase ta bídná „pša krev“, ze tří čtvrtin mí předkové k evangelictví „pouze konvertovali“… Ne, vedle těchto uspěchaných, usměvavých „chodících svědomí národa“, vedle té skromné a pružné „soli země“, relaxující občas nad tou svou zemí solenou na tanečních parketech Hradu i Paláce jako vítaná složka oné elitní, eugenické, pluralitní pestrosti spolu s politiky, spisovateli, biskupy, vedle celé téhle roztomile „otevřené společnosti“ byl věru Viktor Nouza trochu upjatým „panáčkem“…

O JMÉNU BOŽÍM, VZÝVÁNÍ A STYLU

Měl tedy básník Bild za sebou zhruba čtyřicet let umělecky činného života, kdy nejprve chtěl být malířem a teprve o něco později, i když přitom nikdy malovat nepřestal, se bezděky stával umělcem slova, ačkoli – jak mnohokrát naznačeno – se ostýchal těchto vznosných titulů, ale kdyby se jich vůbec neodvážil použít, nezbývalo by mu než o sobě prohlásit, že není ničím, že nic nedělá, že nikterak není užitečný a podobně. Kromě toho nezapomínal ani na okamžik, věděl to „vstávaje i lehaje“, že co se vnějších povinností týče, býval coby Viktor Nouza i duchovenským zaměstnancem, za státní plat „kazatelem slova Božího“, avšak že co se povinností vnitřních týče, je jím dosud, mimo vyjádřitelný úvazek, a je jím v uvozovkách vědomě z toho důvodu, že něco tak vážného člověka natolik odzbrojuje a do jisté míry zbavuje vážnosti, že je lépe sám sebe takto poněkud zpochybnit, nežli kritiku, kterou si člověk zaslouží vždycky, nechat od světa putovat dále a dopustit, aby se bláznivě svalila na Toho, jehož jméno brát nadarmo nechceme a od něhož to Slovo pochází, ten základ všeho dalšího slova, avšak nadále už pouze lidského, kol Něho rotujícího, k Němu odkazujícího, o Něm svědčícího.

Ve všem, co Bořivoj Bild kdy započal na poli umění, (o žádném dokončení nemůže být přece řeči už pro samotnou krátkost života), odkazoval, třebaže pro mnohé možná velmi nepřehlednou oklikou, a sám si toho většinou ne plně a ne zřetelně vědom, k onomu vše přesahujícímu Slovu, tak to dnes sám viděl a hodnotil, ano, i v přemnohých svých bludech (a kdo ze smrtelných stínů nebloudí) se trmácel celou tou strašidelnou neprostupností lesa vlastních představ a případně tvarů, do nichž je vtěloval, k onomu „Neodbytnému průhledu“, nevysloveně a bezděky, (neboť právě proto někdy jako teolog maloval, aby to také jednou „nemusel vyslovit a dogmaticky definovat“), k onomu neodolatelnému Světlu, jež přebývalo v tom jedinečném člověku, „skrze něhož milost a pravda stala se“ (J 1,17) a o němž Jan Křtitel svědčil, že on byl to pravé světlo, on Logos, a nikoli Jan, pouhý svědek Slova a ukazatel Světla… – Ne, nebylo dáno a svěřeno lidem nic většího ani menšího, než aby se popřípadě v tomhle až vyrovnali Janovi, i když to budou činit způsoby značně odlišnými, podle rozličnosti svých kultur a jazyků. Nicméně jedno se ukazovalo Bildovi jako jeho moira, jeho zvláštní úděl: aby dosvědčoval klad opisem okružních záporů, propastnou skvělost světla orchestrací celých škál stínů v předsíních smrtelné hudby, aby nikdy neřekl nelomené Ano, nýbrž aby šel cestou odchylky, půltónu, komplikace. Proto nesdílel radost z žádných výsledků, byly mu prostě podezřelé, věděl, že něco na zemi sklenout znamená brzy okusit průlom klenby, ačkoli nikdy nic jiného nechtělo umění, ať tvaru nebo slova, než klenbu, než most, než architekturu a harmonii – Ale v tom byl ten háček, že všecko substanciálně předposlední nárokovalo z hlubin své neukojitelnosti uzavřenost a dokonání, avšak to byla ta past a ta hluboká zpronevěra Poslednímu, který není pochopitelný ani dosažitelný z našich předběžností, jež však tíhnou k dokonalosti, k umělecké dokonalosti předběžného, což je neřešitelný protimluv –

Bild alias Nouza si po čtyřiceti letech umělecky aktivního života s tou zvláštní „komplikací“ setrvalého vztahu k teologii samozřejmě vybavil při hodnocení svých uměleckých výsledků a zvláště jejich úhrnného metafyzického užitku obraz staroizraelského bloudění po poušti, kdy „hladovití a žízniví byli, až v nich svadla duše jejich“ (Ž 107,5) a po těch čtyřiceti letech „motání a šámání“ „nevešli v odpočinutí“, neuzřeli „zemi zaslíbenou“. Něco na těchto typologických přenosech opravdu bylo. Cosi z oné starobylé kolektivní zkušenosti snad okusil i jednotlivec z téhle pozdní, ahistorické, dějinami vyčerpané doby, Viktor Nouza. Na druhé straně je pravda, že „lidé z domova biblí překrmení“, jak kdysi Nouzu nazval profesor katedry praktické teologie, si někdy „navléknou“ biblickou situaci na tu svoji příliš rychle a vlastně pozapomenou na svou nejvlastnější bídu. Nouza v této bídě ovšem nevězel sám, začínal být konečně v letech, kdy už se člověk přestává litovat, kdy naopak na svém případu zpytuje a v jistém smyslu řeší něco mnohem obecnějšího. Metafyzickou neužitečností mínil Nouza alias Bild zejména nápadnou absenci společenské ozvučnosti onoho nepřímého, umělecky strukturovaného a v tomto provedení – jak se alespoň tvrdilo – složitého svědectví o Světle.

Svědectví o Světle se ovšem vydávalo mnohem častěji jinak, a pak třeba přesvědčivěji než seberyzejším přínosem umělcovým, jako dejme tomu příkladem obětavého a láskyplného života nebo v krajním případě dokonce nesrovnatelně závažněji položením své duše, tedy martyriem. To všechno však bylo svědectví v podstatě nezávislé na problému uměleckého výrazu. Jakmile však o Světle chtěl člověk svědčit jakožto umělec, činil tak nevyhnutelně prostředky umění. A zde se Bildovi ukazovalo to bezútěšné pole metafyzické neúčinnosti. Dalším problémem bylo jistě i to, že ne zdaleka každý umělec chápal svou práci jako vztaženou k onomu Světlu, prostě ne každý básník nebo třeba výtvarník měl smysl pro Krista, neřkuli lásku k němu. Umělec přece mohl být orientován buď jinověrně nebo docela ateisticky, mohl dokonce být „vzývačem Satana“. Jistě Bild trpěl hrůznou neslučitelností mnoha různých postojů a přístupů s tím, co sám, byť i „divnými oklikami“, z hloubek své bytosti vyznával.

A přece byl tu zas jakýsi společný jmenovatel, kde sice mohla umělce rozdělovat odlišná orientace víry, či mohla vést dělící čára mezi těmi, kdo víru znali a žili, a těmi, kdo zakoušeli její absenci, či dokonce mezi těmi, kdo žili s bytostnou úctou k tajemstvím víry, a těmi, jimž se zalíbilo je i prostřednictvím umění tupit, ale kde přesto spojoval tak či onak umělce všechny přinejmenším společný los konečné ontologické bezvýslednosti. Uměním na svět nic podstatného nepřicházelo, nebylo to prostě v jeho silách. Umělci se pak opět lišili pouze v tom, že to buď viděli, nebo neviděli, nebo dokonce vidět nechtíce, přelhávali. Vždyť právě velká část uměleckých výkonů ležela ve stínu této lži, či spíše z této lži přímo rostla, z ní čerpala sílu. Bild sám však věřil, ba i nazřel, že se lží ani zde se žít nemá, že je dobré, když nejen v oblasti etiky, nýbrž i estetiky se člověk od lži odvrací a otáčí hlavu ve směru větší a větší pravdivosti, vstříc stále mocnějšímu rozednívání Světla. Avšak právě v tomto velebném rozednění nad svým jinak nočním životem zakoušel člověk pustinu svých snah, marnost své věru jen experimentující neplodnosti. Bylo to asi až příliš monotonní, co zde Bild neustále dovozoval a třeba jen sobě trýznivě předestíral, někdo jiný by možná slavil hodokvas, věnčil se girlandami bohatých úrod, bakchantsky třeštil v pocitech triumfu. To však nebyla Bildova cesta, nejen že už jí dávno nedůvěřoval, byl prostě pro ni mrtev.

Zdálo se mu, že teprve nyní, právě v tomto nazřeném nezdaru svých nejlepších uměleckých snah a tušené celoživotní zdánlivosti (pokud i on, v osobní modifikaci toho všeobecného uměleckého losu, očekával druhdy od umělecké práce „zesílení, či teprve vůbec nastolení skutečnosti mocí výrazu“), je blízek opravdové solidaritě se všemi umělci, kteří kdy žili, jakož i s těmi, kteří se nyní někde plahočí a své pochyby úzkostlivě tají a zajisté i s těmi, kteří jednou, budeli svět trvat, vsunou zas své mladé nadšené šíje ve jho setrvale přichystaného rozčarování. Hle, viděl Bild v jakémsi, lzeli to tak nazvat, negativním osvícení, že mizí, pokud své líčení teď omezí i za další obory lidského tvoření pouze na umění slova, všecky průběžné účely poezie, prózy a slovesného výkonu vůbec a že jedině tato konstanta věkům navzdory zbývá, napříč dějinám a jejich fantómům kulturní pýchy: sebeuzavření končící v němotě –

Ta němota mohla být ovšem odmítaným, přestože neodvratným losem, avšak mohla být také vědomě přijata jako vyjádření jediné dosažitelné pravdivosti, která spočívá v odepření posledního zvuku. Totiž v odmítnutí nějaký zvuk předposlední – a ničím jiným ani umělec slova nedisponoval – vydávat na zkoušku, jako by byl ten poslední, a tak skutečně si zahrávat v nedovoleně kouzelnickém, zapovězeně magickém experimentu, zdali by něco takového neukrátilo čas, zdali by tím, řečeno slovy evangelijní apokalypsy, nemohly „být ukráceny ty dny, které kdyby trvaly, nebyl by spasen jediný člověk“ (Mt 24,22). Tyto zlé dny, námi žitý čas – řečeno novozákonně „zlého věku tohoto“ – zlého a temného pod dopadem Světla, které, ačkoli ho osvětluje, není jím přijímáno, a naopak burcuje jeho temnostní protiakci, tento čas, takto, zejména těm, kteří již světla okusili, nesnesitelný, rdousivý, v propast svého zla vtahující, může ukrátit toliko Všemohoucí… „Vzývej mne v čas soužení…“, avšak zároveň platí „nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo…“, nevezmeš je nevčasně a předčasně, v netrpělivém experimentu, „zda by to nezabralo“. Bild věřil, že vzývat je nejen možné, ale i žádoucí a účinné, že Bůh vyslýchá modlitby a pomáhá, avšak aby vzývání nebylo „braním jména Božího nadarmo“, měl básnící teolog či jindy teologizující básník i na základě své přímé praxe se slovem právě za nezbytné, aby nebylo vzývání funkcí estetiky, tedy završením nebo sankcionováním stylu. Ten problém bylo dost obtížné vyjádřit, zdál se napřed do značné míry umělým, ale Bild rozeznával, že v tomto rozlišování jde o velmi mnoho, o sám život víry a v hlubokém slova smyslu o její pravost. Izrael při punktaci písmen Hospodinova jména podkládal tento Tetragram (JHVH) výrazem Adonaj (Pán) nebo četl docela prostě HaŠem (Jméno), nebo kromě ještě některých jiných výrazů užíval nejraději „banálního“ slova Bůh, slova přece tak mnohoznačného, dobře použitelného ve všech jiných náboženstvích, nechcemeli rovnou říci „modlářstvích“, užíval se zvláštní bezstarostností právě tohoto slova, ačkoli měl na mysli vlastně „neboha“, totiž onoho Svatého Požehnaného, který je Jedinečný, a který proto také jedině, a „celým srdcem, ze vší mysli a síly“ má být oslavován, a vzýván a ovšem milován, protože se od bohů, jimž lze sloužit mnoha dílčími úvazky a četnými, vzájemně tolerantními kulty, nepředstavitelně liší… Církev Kristova tuto zvyklost „obecného“ oslovení Hospodina jako Boha přejala, Svědkové Jehovovi ji kupodivu uvědoměle a jako by ze samotného jádra své víry porušují. Domnívají se, že právě ta čtyři, všemi Židy úzkostlivě obcházená písmena, jsou i svým přímým, jasným zvukem klíčem k Božímu srdci. Avšak Bild, vycházející v této otázce z postoje židokřesťanského, se ještě navíc osobně domníval, že zákaz vyslovení onoho Jména míří vlastně za materii zvuku vůbec, totiž k tajemství, že ten Zvláštní mezi bohy, s nimi Nesrovnatelný, je vždy ještě za svým Slovem, za svým Zjevením, za svou Tváří, za svým Světlem a ovšem i za svým Jménem, ne ovšem tak, že by ztratil nebo popřel svou Zvláštnost, ale že naopak skrze ni činí předběžným všecko, všechno obecné, zákonité, principiální a jakkoli vyjádřitelné strukturou, tedy rozumem, avšak i „symbolem“, neboť nic nestačilo na jeho Výlučnost, neskonale zázračnou zvláštnost, vedle níž člověk i stvoření prostě bizarnělo, vidouc se viděno, vidouc se souzeno, váženo Tím, jenž je Zvláštní a „slávy své jinému nedá…

Nuže, Bild pojímal ten problém tak, že vzývání Hospodina a jeho Syna není závislé na stylu a není jeho ospravedlněním, což v náboženské praxi mohlo například znamenat, že není závislé na typu liturgie, na její estetické zdařilosti a formově dějinné vyspělosti, ba dokonce že není jejím legitimováním, natož „ex opere operato“ posvěcením, ale na druhé straně to rovněž znamenalo, že není člověk omluven z formy, že forma a estetické usilování je jakýmsi „sekulárním“, širším přepisem zákona, míněno teď ve smyslu teologie apoštola Pavla, znamenalo to, že povinnost stylu v posledu prohlubuje dluh vůči přesahujícím požadavkům formy, které míří k formám nám již neznámým a především nedosažitelným, neztělesnitelným v tomto smrtelném životě, ačkoli je tu ustavičný imperativ, aby se tak dělo, aby se o to člověk neustále v „absurdní“ naději pokoušel, přestože troskotá, či právě proto: aby odpovědně, bez výmluvy, bez vytáček, pokorně a jasnozřivě troskotal…

Ta jasnozřivost spočívala v náhledu, že odtamtud, kam jsme, pobízeni tím skrytým imperativem, měli dospět, přichází milost, avšak přichází jen tehdy, pokud jí sami nezacláníme, pokud se nemýlíme svými výkony, či pokud je dokonce vědomě nevytyčujeme jako „to pravé a podstatné, oč nám jde“, tedy za Boha či místo Boha. Je přece nábožensky dobře představitelné, že člověk může být přesvědčen o své „bohotvorbě“, totiž o možnosti, že na konci svých krajních snažení stvoří kvalitu, která je nad něho, která pak zase zpětně ho pozdvihne na svou úroveň, kde opět svým tvůrčím úsilím stvoří ještě vyšší kvalitu, jež opět bude nad něho a tak dále až do nekonečna… Tato opojná představa závratných možností „deifikačního sebevzestupu“ byla patrně u kořene toho, co Starý zákon na mnoha místech líčí s nepopsatelným odporem jako modlářství

Styl, neboli umělecké organizování empirické materie sice mířilo vskutku nad tento život. K něčemu úžasnému, dychtivě očekávanému nadbiologickou žízní snad nejen člověka, ale i ostatního tvorstva (srov. Ř 8,18–22). To bylo pověření stylu i jeho po věky trvající, nepochybná důstojnost. A přesto nejvlastnější smysl stylu, a paradoxně jeho nejvyšší důstojnost, bylo jeho troskotání, bylo spasitelné poučení z nedosažení. I toto bylo odepření posledního zvuku, když jazyk doznal, já nejsem to slovo, když tvar dosvědčil, já nejsem ta skutečnost… Bůh se člověku ve svém Synu sice vydal do rukou, je známo, jak dopadl, a přesto zůstal člověkem nezajat, hrobem nepohlcen, smrtí a časem nesrovnán. Praotec Jákob sice v jistém smyslu přemohl Neznámého, chopil ho i vlastníma rukama, „nepustil ho“, a jakoby vlastní neodbytnou, zápolivou aktivitou na něm přímo vyvzdoroval požehnání, avšak přesto onen Někdo, dává za odpověď otázku: „Proč se ptáš na jméno mé, kteréž jest divné?“ Člověk Jákob své (nové) jméno sice obdržel (Izrael), avšak Bůh přesto nedovolil, aby se mu člověk „dostal na kobylku“, a to snad především proto, že by to beztak bylo domněle. Neboť jako Hospodin nám uniká, i Jeho Syn nám uniká, „odnáší se od nás“, jako od těch dvou, kteří šli s ním, se Vzkříšeným, do Emauz, a to právě z toho důvodu, aby ta jeho skutečnost, námi (naštěstí) neovladatelná, aby to Město svaté, Jeruzalém nový, jehož světlem je Pán Bůh všemohoucí a svící jeho Beránek, k nám nepřicházel zatím jinak než „závdavkem“, než v Jeho vlastním Duchu, který v nás sám volá (ačkoli nápomocně připojen k naší nouzi a znající nás lépe, než my sami sebe), Abba, Otče…

Nouza chvíli ještě rozvažoval a náhle nad psaním usnul. A v tom jako by rytmus snového hlasu pokračoval v myšlenkách o předchozím tématu a Nouza slyšel: … to je to odepření posledního zvuku, jenž by mohl být vybaven mocí prorazit žalář veškerého písemnictví, popsaný miliardami znaků od statisíců vězňů, kteří na podkladě tradované zkušenosti, v posloupnosti pokolení a stavů, po každé marně, poněvadž předčasně, osnovali plán svého útěku, ačkoli ve skutečnosti, aniž to ovšem směli vědět, sepisovali na zeď žaláře stanovy zákona, podle kterého nesměli uniknout, ledaže by splnili v tomto životě nesplnitelnou podmínku, totiž podmínku úniku z podmínek řeči, takže zákon sepsaný v podmínkách řeči se stal uzákoněním podmínky jazyka jako podmínky úniku, podmínky překonání jazyka jazykem, ale to byla podmínka nesplnitelná v tomto životě, tento život sám byl podmínkou nesplnění.