Natan ben Šimšon z Meziříčí

(U. Schubert, Graz 1992, s. 90–91.)

Další moravský písař a ilustrátor byl Natan, syn Šimšona z Meziříčí. O jeho životě nevíme nic, než že jeho práce vznikly podle Schubertové na Moravě, v Meziříčí a že zřejmě nikdy nepracoval pro vídeňské zadavatele.  (U. Schubert, s. 90.) Podle E. van Voolena pracoval Natan od roku 1728 v Rotterdamu. (E. van Voolen, Amsterdam 1994, s. 68.)

Natan nebyl kreslíř, ale malíř, který rád koloroval ilustrace ve svých rukopisech živými barvami, což byla technika, kterou židovský okruh zákazníků ve Vídni patrně neměl příliš v oblibě. Ze tří známých pesachových Hagad napsal pravděpodobně dvě. Byly určeny dvorním Židům nebo vysoce postaveným osobnostem v různých městech.

Jedna z mnoha prací je také Hagada uložená v Židovském muzeu v Praze z roku 1728. (Vladimír Sadek, Aus der Handschriftensamlung des Staatlichen Jüdischen Museums in Prag (Illuminierte Handschriften des 18. Jahrhundertes). Judaica Bohemiae V/2 (1969), s. 145nn. V. Sadek se omezil pouze na nejstručnější popis, jelikož se jedná o základní soupis rukopisných památek uložených v Židovském muzeu. Veškeré další úvahy týkající se jednotlivých scén pocházejí ode mě.)

Jako ukázku zde uvádím titulní list.

Ilustrace 25,5×15 cm je členěna na tři díly. Horní část obsahuje obraz Mojžíše před hořícím keřem a v medailonu je poznámka, že rukopis náleží Elijovi Warkomovi z Rotterdamu. ( Tamt.) Ve střední části se uvádí, že kniha byla psána na objednávku pro dvorního Žida a syna dvorního Žida Schloma v Rotterdamu. (E. van Voolen. in: Adri K. Offenberg, E. G. Schrijver, F. J. Hoogewoud. Bibliotheca Rosenthaliana/Treasures of Jewish book lore. Amsterdam 1994, s. 68.)

Prostřední část obsahuje obrazy Mojžíše a Árona, v centru se nachází nápis se jménem písaře Natana ben Šimšona z Meziříčí. Spodní část titulního listu obsahuje medailon s akrostichem 1729.

Již titulní strana potvrzuje kvalitu malíře lehkostí a jistotou, s jakou provedl jednotlivé figury. Přestože Natan maloval téměř totožné variace na dané téma, jak je patrné ze srovnání s Mošem, odlišuje se drobnými rozdíly, jež nakonec tvoří individuální a nezaměnitelný charakter jeho rukopisu. Například odchylky v postojích figur ukazují jistotu, s jakou malíř – písař zvládal obtížný úkon namalovat přesvědčivě lidskou postavu. Natan ben Šimšon ovládal zcela jistě figurální kompozici, znal dobře anatomii a nemusel být v tomto ohledu závislý na přesných předlohách. Přesná kopie předloh mohla být spíše vyžadována zadavateli než samotnými písaři, jak je například patrné z nutnosti napodobovat určitý typ písma. Stejně tak bylo třeba napodobovat určité předlohy, aby rukopis působil věrohodně a honosně.

U. Schubertová (ani H. Peled [Haviva Peled – Carmeli, Jerusalem 1983, s. 22.]) neuvádí možnou souvislost Natana s Mošem Leibem z Třebíče. Přímá návaznost Hagady umístěné v Praze na Hagadu van Geldern ukazuje dle výše uvedeného popisu, že Natan mohl být spíše žákem Mošeho nebo že jeho rukopisy musel znát a velmi se jimi inspiroval. Zda znal Amsterdamskou Hagadu, již není tak podstatné. Pravděpodobně ano, kompozičně však vychází jednoznačně z Mošeho Leiba ben Volfa.

Takto by potom vypadala posloupnost nejvýznamnějších představitelů moravské písařské školy: Arje ben Juda Leib z Třebíče; Šabtaj Šeftl ben Zalman Auerbach; Moše Leib ben Volf z Třebíče; Natan ben Šimšon z Meziříčí. Tito písaři – malíři jsou rovněž jakýmisi zakladateli této výtvarné linie.

foto:

Ms 242, Jocerot, Šabtaj Šeftl ben Zalman Auerbach, 1719, Titulní strana. Foto: ŽMP

Ms 240, Natan ben Šimšon z Meziříčí, 1728, Titulní list. Převzato: Digitální fotografie zapůjčeny Židovským muzeem v Praze.

Připravuje Petr Turecký