Vysoké školy dnes stojí před dvojím nelehkým úkolem: zabránit přijetí zpackané a svou podstatou nebezpečné reformy (nebo alespoň podstatně zmírnit její neblahé dopady) a zároveň vysvětlit neakademické veřejnosti, v čem spočívají její nástrahy a v čem jsme ohroženi všichni, ať už máme s vysokými školami něco společného nebo ne. Zdaleka se tím nechce říci, že by na vysokých školách bylo vše v pořádku, troufám si však tvrdit, že za neutěšené poměry do značné míry mohou už předchozí nešťastné reformní kroky, zvláště v rámci tzv. boloňského procesu, a dlouhodobý nedostatek jakékoli koncepce v rezortu školství. Další naprosto neuvážený „reformní“ krok by tak mohl způsobit nevratné změny, jimiž by se zcela proměnilo vzdělanostní a obecně kulturní prostředí, na něž jsme dosud byli zvyklí.
Vysoké školy mají zatím jedno velké štěstí – Josefa Dobeše v čele ministerstva školství. Tento ministr svůj rezort zjevně nezvládá a nedaří se mu ani zajistit běžný chod ministerstva. V důsledku toho věcný záměr nového zákona o vysokých školách, který mělo ministerstvo do konce roku 2011 předložit vládě, odešel ve zcela nevyhovující podobě a ani po formální stránce nesplňuje základní požadavky na takovýto dokument kladené. Tato neschopnost spolu s ministerskou arogancí vůči námitkám a připomínkám vysokoškolských reprezentací měly za následek, že se proti reformě spojila téměř celá, jindy nepříliš jednotná akademická obec a s ní nejspíš i část koaličních politiků. O něco uhlazenější „odborníci“ typu Petra Matějů nebo Rudolfa Haňky, kteří reformu dříve připravovali a jsou bezpochyby schopni ještě většího zla než Dobeš, by ale celý zákon jistě svedli připravit natolik, že by nejen prošel všemi fázemi legislativního procesu, ale značná část veřejnosti by ho nakonec pokládala za prospěšný nebo alespoň nutný. Vysokoškolská reforma má tedy dvojí nedostatky: je připravena diletantsky a chystá změny, které – i kdyby byly připraveny sebelépe – budou pro vysoké školy znamenat osudový zvrat.
Nezúčastněnému člověku může připadat, že na reformě nejvíce vadí připravované školné. Není to úplně pravda, plánované maximum 10 000 Kč za semestr není snad pro běžného studenta úplně nedosažitelná částka, která by mu mohla zabránit v přístupu ke vzdělání. Problém je hlubší: takovýto obnos nijak zásadně neřeší problém financování vysokých škol, tím méně pak, chce-li stát o vybranou částku snížit platby vysokým školám z veřejných zdrojů. Nikde navíc nejsou záruky, že zákonem „garantovaný“ strop nebude zvyšován, ve Velké Británii se v průběhu deseti let od zavedení zvedl o 900%. Jediný smysl školného je tak možná bohulibá snaha sanovat veřejné rozpočty, vysokým školám ale nepřinese nic, nebo jim spíše uškodí. Umím si představit, že student platící školné bude pečlivěji vybírat, který obor mu po zakončení zajistí větší profit, a tedy i návratnost investice, a dobře si rozmyslí případné studium druhého oboru, který ho neuživí, ale jen zajímá. Jednoduše opadne studium ze zájmu a bude stále více nahrazováno ryze účelovým rozhodováním. Některým oborům, zejména malým, to může přinést velmi vážné potíže.
Nejzávažnější změnou chystané reformy je však plánované okleštění akademické samosprávy. Vysoké školy jsou veřejnoprávními korporacemi, tzn. o řadě zásadních otázek svého života rozhodují samosprávným způsobem. Učitelé i studenti jsou občany akademické obce, volí své zástupce do akademického senátu a ten posléze schvaluje vnitřní předpisy školy, její rozpočet, volí rektora či děkana a vyjadřuje se k řadě dalších záležitostí. Pravomoci akademických senátů jsou omezeny pouze v otázkách majetkových. Nákup, prodej či pronájem nemovitého majetku vysoké školy schvaluje sice senát, ale poté ještě potvrzuje tzv. správní rada. Vysoké školy tedy již správní rady mají, ty ale zatím pouze bdí nad majetkovými rozhodnutími akademických senátů.
To by se ale podle představ reformátorů mělo změnit, vysoké školy jsou prý „uzavřené“ a „zahleděné do sebe“ a mají‑li být financovány z veřejných prostředků, musí prý veřejnost mít nad nimi účinný dohled. Nedejme se však ošálit, veřejnost má už nyní dostatečný dohled jednak prostřednictvím financování škol dle počtu studentů a vědeckých výstupů, jednak prostřednictvím nezávislé akreditační komise, která dohlíží na kvalitu výuky jednotlivých studijních programů. Nově však mají být zřízeny poměrně mocné správní rady, jež se v návrhu nazývají radami vysoké školy a mají být vybaveny významnými pravomocemi: schvalováním statutu vysoké školy a rozpočtu. Měly by být jmenovány ministrem (2/3 na návrh příslušné školy, 1/3 dle jeho uvážení se souhlasem vlády) . Návrh praví, že „typově by v radě veřejné vysoké školy měly být členy význačné osobnosti vědy, vzdělávání, kultury, veřejné správy včetně samosprávy, hospodářství a pod.“ Vzhledem k absenci jakékoli politické kultury se lze důvodně obávat, že prolomením akademické autonomie budou místa ve správních radách obsazována politiky či osobami politicky závislými a že právě přes rady bude na školy vyvíjen politický tlak. Naprostou neznámou jsou potom „osobnosti hospodářství“, u nichž se zatím nikdo netají tím, že by měly být povolávány přímo z „praxe“, tj. z komerční a podnikatelské sféry. I kdyby se hned nenaplnily nejčernější obavy, je třeba si všimnout významného posunu: důraz je činěn na „manažerský styl řízení“, rektor má být jmenován radou na základě výběrového řízení, škola se má stále více podobat firmě, protože jedině firma přece funguje racionálně a efektivně. Studenti, kteří si budou kupovat „službu“, mají být stále více posouváni do role klientů, kteří mají přece požadovat „službu“ co nejlepší a tak „tlačit“ na kvalitu. Tomu odpovídá i úměrné snížení jejich počtu v samosprávných orgánech z 1/2 na nejvýše 1/3.
Reforma obsahuje i další neméně sporné prvky, zejména odstranění tradičních habilitačních a profesorských řízení a zavedení tzv. funkčních míst, kdy by na místa docentů, resp. profesorů byli lidé „funkčně zařazeni“. Odpadly by tím potíže zejména regionálních a soukromých vysokých škol s nedostatkem docentů a profesorů – a tím i jakýkoli profesní tlak na jejich kvalitu.
Kdybychom měli právě popsané plány shrnout, dospějeme k důvodným obavám, že se za zcela vyprázdněnými hesly o zvyšování konkurenceschopnosti a veřejné kontrole skrývá docela přízemní a mnohokrát osvědčený scénář, jemuž se v běžném jazyce dostalo výstižného názvu „tunel“. Vysoké školy díky vnitřní autonomii zatím odolávaly politickým tlakům a majetkovým zájmům. Jejich samosprávné orgány se nepodařilo infiltrovat jako např. komunální zastupitelstva nebo mediální rady právě proto, že jsou obsazovány akademiky na základě příslušnosti k akademické obci. Přitom však prostředky, s nimiž nakládají – rozpočet University Karlovy činí asi 8 miliard – jsou velmi lákavé a v rukách „neodborníků“ vlastně zahálejí nebo jsou vynakládány „neefektivně“. Čeho jsme dnes svědky v sociální oblasti, zdravotnictví, základním a středním školství nebo kultuře, vtrhlo by plnou silou i na dosud veřejnou půdu vysokých škol.
Autor přednáší na katedře filosofie ETF UK