Děkuji Jiřímu Tenglerovi, že mi svým polemickým textem v Protestant 8/23 pomohl lépe porozumět, oč šlo redakčnímu kolegovi Pavlu Keřkovskému v úvodu jeho textu Manželství a stejnopohlavní – partnerský svazek v Protestantu 7/23. Kolega Tengler se kriticky vyrovnává s Keřkovského formulací Profesionální pracovníci církve budou mít právo rozhodovat o občanských právech ostatních členů církve, což je z hlediska právního nespravedlivé a protiústavní a pokračuje: Keřkovský takto hodnotí možnost danou synodem farářům, že záleží na jejich úvaze, zda požehnají či nepožehnají stejnopohlavnímu páru.
Toto Keřkovského hodnocení považuje Tengler za „pěst na oko“ a uvádí následně příklady ze své farářské praxe – příklady, které mnozí známe – kdy motivace páru, který žádá o požehnání sňatku, resp. „církevní oddavky“, se ukáže být účelová, méně než povrchní atd. Pracovník církve tu má možnost takový snoubenecký pár odmítnout. Tyto případy znám z vlastní praxe samozřejmě také, a asi i v daleko bohatějším spektru než kolega Tengler. Nicméně, právě Tenglerovo rozvedení tématu „svobody žehnat či nežehnat stejnopohlavním svazkům“ v rámci kazatelské pastorační a katechetické odpovědnosti mi ukázalo, v čem Pavel Keřkovský oprávněně upozornil na určitý lapsus diskutovaného synodního ustanovení.
Přiměřeným rámcem, v němž je toto synodní usnesení třeba nazírat, není totiž autenticita, věroučná resp. duchovní přiměřenost motivace žadatelů (jsou-li členy církve, mají-li upřímný zájem, potkává-li se jejich představa s naším porozuměním požehnání, jsou-li ochotni udělat si čas na předsvatební katechezi apod.). Onou přiměřenou paralelou je v tomto případě záhodnost respektovat menšinovou orientaci žadatelů o sňatek či požehnání. Odmítnout požehnání pouze či především na základě stejnopohlavní orientace žadatelů je podobné, jako kdybych odmítal církevní oddavky či požehnání sňatku pouze na základě rasové příslušnosti apod. Je to prostě diskriminace.
Antidiskriminační zákon 198/2009 Sb, v par. 2, odst. 3 praví: Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru…
Je asi možné požadovat po státu, aby církev v autonomii umožněné svobodou vyznání mohla setrvávat ve svém diskriminujícím jednání, či ho svým příslušníkům povolovat či tolerovat. Je to asi možné i v případě tolerance vůči kazatelům a kazatelkám, kteří odmítají žehnat stejnopohlavním svazkům – byť se jejich postoj nezakládá na přístupu zdůvodněném např. odmítavými věroučnými zásadami (které ovšem ČCE v punktu LGBT+ rozhodně nedrží). Dokud ovšem budou v rámci uzavírání a požehnání sňatku pracovníci církve zároveň zastupovat státní úředníky, nejde jen o autonomní, resp. legitimní variantu církevního postoje. Nenazývejme proto onu možnost odmítnout žehnat stejnopohlavním svazkům „barva duhy“, ale pojmem, který tomu odpovídá přiměřeněji, a to je „umožnění diskriminace“.
Poznámky závěrem: Argument, který by hájil usnesení synodu např. paralelou s tím, že římsko-katolická církev nezaměstnává jako kněze ženy (a není to považováno za diskriminaci), není v tomto případě na místě, protože na takovéto případy antidiskriminační zákon pamatuje. Naše diskuse se ovšem netýká odmítnutí zaměstnání, resp pozice v církvi, ale odmítnutí žadatelů o určitý církevní úkon z důvodu jejich menšinové orientace.
Díky této diskusi se ukazuje, že názory na citované synodní usnesení nejde dělit jen do dvou proudů (ve smyslu „pro“ a „proti“), ale spíš do tří: obhajoba usnesení – kritika z pozic fundamentalisticko-homofobních – kritika z pozic antidiskriminačních.
Jirkovu navrhovanou písničku si s chutí zpívám, jen bych ho prosil, aby přidal nějakou tu antidiskriminační sloku.