Nadávání a rouhání

Číslo

„Nikdo neví, co chce, ale všichni chtějí reformu EU,“ říká trefně Vít Dostál (Forum24, 10. 5. 2019) v kritické poznámce k článku Alexandra Vondry o eurovolbách. Reforma EU je přitom jen jednou ze záplavy volebních floskulí, kterými nás zahrnují marketingoví mágové (zlý Brusel, silné Česko, tvrdě a nekompromisně, bude líp, atd.). Jak osvěžující je ve srovnání s nimi Slovo Hospodinovo i slova biblických svědků o Něm. Slova pravdivá a odvážná (řec. parrésiá), která se staví proti slovům prázdným a zlým, proti nadávání, proklínání, rouhání (řec. blasfémiá).

Uvedené řecké výrazy se ocitají těsně vedle sebe (Sk 13,45–46) ve vyprávění o tom, jak Židé v Pisidské Antiochii „proklínali“ Pavla a Barnabáše, ti však ve svém kázání „směle“ pokračovali. Podle ČEP se Židé apoštolům „rouhali“, což nás trochu tahá za uši. Jsme zvyklí mluvit o rouhání proti svatému Božímu majestátu, na nějž zdola útočí nějací kacíři, ateisté a podobná verbež (dnes také autoři komiksů či divadelních her). Jenže v Písmu se o rouhání většinou mluví trochu jinak. Bůh nemá zapotřebí obhajovat svou svatost před nějakými rouhači, do role jeho obhájců se svévolně cpou jiní. V novozákonní době to byli zejména Židé, kteří si téma rouhání vzali jako záminku proti Ježíšovi a jeho apoštolům. Když se tedy pisidští Židé „rouhali“ Pavlu a Barnabášovi, znamená to spíše, že apoštolům láli jako údajným rouhačům.

Bible odsuzuje blasfémii v každém případě – ať už je to rouhání orientované vzhůru vůči Bohu (v běžném slova smyslu), nebo zatracování lidí dole (třeba právě pod záminkou obrany svatosti). To druhé je však mnohem horší. Je-li terčem blasfémie Bůh, klidně se rouhačům vysměje (jako Hospodin podle žalmistů), nebo to mlčky strpí (jako Kristus podle evangelistů). Zato se rozzlobí dvojnásobně, když někdo zlým jazykem zaútočí dolů, na jeho „maličké“. Těch, kdo mají být umlčeni a zašlapáni do země, se Bůh zastává, ba naopak jim naděluje vrchovatou míru parrésie, odvahy svobodně mluvit.

Ovšem ani apoštolové nesmějí tuto svobodu zneužít a oplácet stejnou mincí. Říkají sice věci, které jsou jejich protivníkům velmi nepříjemné, a přece nenadávají ani nezlořečí. Vyřídí, co musí, a když se setkají s odporem, podle okolností to zopakují, anebo pokrčí rameny, vyklepou sandály a odejdou jinam (příklady za mnohé: Kryl, Hutka, Karásek). Boží slovo je samo o sobě dost zřetelné, ostré jako dvojsečný meč. Nenadává, ani nepřikrašluje. Nerozsévá strach a nenávist, ani neláká dárečky a lichotkami. Někdy mluví tiše, jindy nahlas, někdy zdvořile, jindy ostře, i s pomocí provokativního prorockého gesta, ale nikdy se neuchýlí k nečestným trikům a líbivým maškarádám. To, proti čemu stojíme, není nějaká primitivní prostořekost, ale rafinovaná polopravda. Nejde o slovíčka, ale o tendenci. Zatímco parrésie odhaluje zlo proto, aby dala prostor svobodě a pravdě, blasfémie (včetně úslužných eufemismů) je čirá zlomyslnost, která i bez sprostých slov vede zase jenom ke zlu, ponižování lidské důstojnosti.

Z krátkodobého hlediska to vypadá špatně. Mnoho voličů se nechává fascinovat duněním prázdných sudů, co se válí všude kolem, plné lživých výkřiků a líbivých polopravd, zákeřných pomluv a slin nenávisti, pochlebování, ubohých vytáček a upocených slibů. Jistěže tahle legie stihne ještě nadělat hodně škody, zejména s pomocí internetu (brexit aj.), nakonec se však stejně odkutálí do mořských hlubin. Jen to mezitím nesmíme vzdát. Nenecháme-li se umlčet a budeme-li pěstovat kulturu dialogu, uvidíme, že zdvořilé otázky i pravdivé odpovědi vždycky zase rozkvetou na poli tohoto světa. Zatímco trollí fabriky se z Božího dopuštění rozpadnou jako sauronovské obludy.