K Archivu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové
Vážená redakce, v Pt 1 uveřejňujete velmi zajímavý rozhovor s Eliškou Vlasákovou o její knize V tichu a skrytu. Sestra Eliška se dopouští naprosto prominutelné nepřesnosti. Pedagogické muzeum J. A. Komenského není vlastníkem, nýbrž správcem (a velmi kompetentním) Archivu P. Pittra a O. Fierzové. Vlastníkem je stále Nadační fond P. Pittra a O. Fierzové, který uzavřel s muzeem smlouvu o správě. Administrativně je Nadační fond spravován výborem MILIDU, který se schází v Curychu. Předsedou je Ing. Titus Zelený. Jeho posláním je šířit myšlenky P. Pittra a O. Fierzové, vydávat jejich publikace jakož i díla, která se těmito význačnými postavami a jejich spolupracovníky zabývají. Ostatně kniha o F. Krchovi byla touto cestou finančně podpořena. Výbor Milidu má také poslání podporovat z Nadačního fondu P. Pittra a O. Fierzové v České republice organizace, které pečují o děti v nesnadných či krizových situacích. Z toho není vyloučena ani případná podpora práce s dětmi v ČCE tam, kde se děje v nesnadných podmínkách (jak se již také stalo). Není nám třeba vystupovat ze stínu. Ti, kteří nás potřebují, se o nás dozví. Je však třeba opravovat nepřesnosti. S přáním všeho dobrého do budoucna pro vaši skvělou práci a přátelským, ba dokonce bratrským pozdravem
Najít pro dnešek výzvu,
po níž volá Tomáš Trusina (Pt 3, str. 1), není myslím tak těžké. Bible nás učí, že Hospodin není žádný navěky neměnný pohanský bůh, ani koránový Alláh, nýbrž Bůh v dějinách jednající, proměňující svou tvář. A tak mohl být jednou hrozným Bohem, „navštěvujícím nepravost otců na synech do třetího a čtvrtého pokolení“, jindy „udatným válečníkem“, ale zase milujícím Otcem Ježíše Krista. Kdo ví, zda nám nyní neukazuje, že je opět „Bůh velmi hrozný, král všeho možný“, a to skrze nespočetné jevy provázející globální oteplování planety. Když se tedy má církev zamyslet nad svojí prorockou úlohou, neměla by být pozadu za Hospodinem a uvážit, zda není na čase se změnit také. Tváří v tvář bezprecedentní situaci ohledně klimatických změn a přelidnění by možná neměla tak tlouci na to, nač má člověk právo (a radit – pars pro toto – dejme tomu Si Tin Pchingovi, jak má řídit čtyři tisíce let starou říši), ale spíše na to, nač už dnes právo nemá – v zájmu lidstva jako celku. Tak by měl člověk krotit svůj rozmnožovací pud a najít si jiný ventil pro sexuální přetlak, než je těhotenství partnerky. To by snad „pán tvorstva“ zvládnout mohl. Tady má ovšem církev tunu másla na hlavě. I mateřský pud je nutno držet na uzdě. Chápu, že „prdýlka s faldíčky“ (Karel Čapek) je krásná věc, ale napříště budou muset dvě stačit. Jestliže Hospodin dal člověku pokyn naplnit zemi, pochybuji, že tím myslel její přeplnění, a to do té míry, že musí bydlet v domech tři sta metrů vysokých, aby se do ní vůbec vešel. Dal člověku k přebývání určitou zemi, ne všechny země, do nichž je tak lákavé se přestěhovat. I v tom by mohla být prorocká úloha církve: hlásat, že člověk nemá právo na všechny zážitky, jež se nabízejí. Kdybych měl vypočítat, co všechno člověk nemusí zažít, aby dobře žil, to by bylo popsaného papíru! Je jistě pravda, že si odedávna všichni proroci, nebyli-li to ti falešní, koledovali. Představte si, jak si bude koledovat církev, jestliže řekne, že i takový obrněný transportér, neřkuli gripen, zvyšuje množství CO2 v atmosféře; že není kvůli dovolené hned zapotřebí letět na Seychely; že i bez Formule 1 se dá existovat. Takže výzva by tu byla, jen nám to musí docvaknout. To si máme pořád nechat napovídat, teď třeba od FridaysForFuture?
Díky J. Krausovi
za jeho připomenutí výzvy, již představuje klimatická krize. Že je to výzva převelmi veliká a naléhavá, na tom se v podstatě shodneme. Nicméně je velký rozdíl, v jakém stavu na ni ta která společnost reaguje: zdali s klausovsko-zemanovskou mentalitou, alibisticky zlehčující lidský podíl na oteplování a dehonestující angažmá generace, která v tom bude naplno žít, nebo jako Čína, která už plánuje, jak si pomocí průmyslovo-vojenské intervence zajistit dostatek srážek na správné straně Himalájí, a tím i vody pro své vlastní veletoky, anebo jako zdejší betonářská lobby, která ústy D. Ťoka tvrdí, že kanál Odra–Labe představuje důležitý příspěvek k hydrologické stabilitě. Když se do obce blíží neodvratná záplava, závisejí výsledné škody i na tom, zda je v domech uklizeno nebo binec, zda má v pořádku kanalizaci, poldry, příkopy, ale i kanály informační, tj. zda otevřeně informuje o blížícím se nebezpečí. A v neposlední řadě záleží na tom, zda té obci náhodou nepanují mafiáni, kteří do poslední chvíle nebezpečí bagatelizují, aby v okamžiku nastalé krize sledovali naprosto bezohledně už jen svoje vlastní zájmy – nejen, jak přežít, ale též jak uchránit co nejvíc vlastního majetku. V této perspektivě pak nabývají významu všechny ty – pro někoho – „malé“ výzvy či prkotiny, jako je otevřenost veřejnoprávních médií, když ta ostatní patří oligarchům (kteří např. poručili, aby i klimatičtí a váleční uprchlíci byli líčeni jen jako hrozba – viz Prima 2015), zákony, které berou ohled na slabé, které by jinak oligarchové bez skrupulí hodili přes palubu atd. atd… Takže úkol pečovat o stav (nejen) naší demokracie máme na stole i tváří v tvář hrozbě planetárních rozměrů.