Lidé jsou zvyklí o věcech uvažovat v binárních oposicích. Vnímáme světlo jako protiklad tmy, černou barvu jako protiklad barvy bílé, smích jako protiklad pláče a tak dále. Podobně se učíme vnímat také ženu jako protiklad muže. A antropolog Murphy v této souvislosti vtipně konstatuje, že má-li před sebou příslušník euroatlantické kultury (o mnoha dalších kulturách to ovšem platí také) tašku plnou jablek a tašku plnou pomerančů, okamžitě se snaží rozhodnout, co je lepší. Zdá se, že právě toto je kamenem úrazu, mluvíme-li o nerovnosti žen a mužů. Samotná skutečnost, že je zvykem klást ostrou hranici mezi muže a ženy, a že je dokonce obvyklé rozlišovat, jaké vlastnosti příslušejí (nebo mají příslušet) tomu kterému pohlaví, by nemohla být příčinou nerovnosti, kdyby se s ní nepojil právě tento sklon. Nicméně přesto je třeba se zaměřit právě na všudypřítomné zdůrazňování této hranice, která se zároveň také klade do popředí celého společenského dění. Už od narození se naše životy odvíjejí od toho, zda jsme se narodili do růžového nebo modrého světa. Toto předurčení nás provází na každém kroku. Hračky, které jsou pro děti do určitého věku zcela zásadní součástí života, jsou obvykle striktně rozděleny podle toho, zda se hodí pro kluky nebo pro holky. Často jsou také předobrazem toho, co se od dětí bude očekávat, až vyrostou. Chlapeček ať je dobrodruhem, závodníkem, kosmonautem, vědcem nebo vojákem. Holčička ať je princeznou, ať se stará o domeček pro panenky. Výslovné příkazy či zákazy jsou sice poměrně neobvyklé, nicméně právě ta nevyslovená očekávání a samozřejmé předpoklady jsou (paradoxně?) silnější a účinnější. A tam, kde „selžou“ rodiče, se o nasměrování dítěte postarají vrstevníci, kteří bývají velmi důslední. Je vysloveně zajímavé, s jakou samozřejmostí říkají malí chlapci, že je něco „pro holky“, jako by to jen proto mělo být nízké a druhořadé. K věcem, kterých se příslušníci mužského pohlaví bez ohledu na svůj věk nejvíce obávají, patří to, aby náhodou někdo nemohl zpochybnit, že jsou stoprocentní muži. Důsledkem je pak jakési zacyklení, situace sebenaplňujícího se proroctví. Když dospívající muž všude slyší, že muži nedávají najevo své emoce, a když si to dokonce může přečíst i v mnoha učebnicích psychologie, nabyde vědomě nebo nevědomě přesvědčení, že není vhodné, aby se choval jinak. Ženy si mohou stěžovat, že jsou muži necitliví, ale citlivý muž je – ať už ženám nebo ostatním mužům – podezřelý, protože je-li muž citlivý, je zženštilý. A je-li muž zženštilý, je pravděpodobně homosexuál. A homosexuála vnímá společnost jako člověka nebezpečného z různých důvodů, mimo jiné právě proto, že z jejího pohledu velmi výrazně narušuje status quo bariéry mezi tím, co má být mužské, a tím, co má být ženské. Není jistě třeba dodávat, že na ženy je – opačným směrem – vyvíjen tlak úplně identický.
To, že jsou určité vlastnosti vyhrazené mužům a jiné ženám, je ve všech kulturách v podstatě stejné. Zajímavé je každopádně to, že se konkrétní vlastnosti – podobně jako činnosti, které mají tomu kterému pohlaví příslušet – v jednotlivých kulturách liší. Antropoložka Margaret Meadová například prováděla výzkum kmene, v němž byli muži jemní a nacvičovali taneční kroky, zatímco ženy byly agresivní a soutěživé. Existují kultury, kde ženy nosí těžká břemena. Na ostrově Bali se tělesná konstrukce mužů v podstatě neliší od tělesné konstrukce žen, protože muži nevykonávají fysicky náročné činnosti. Všude ovšem víceméně platí, že to, co dělají muži, je prestižnější a v očích příslušníků dané společnosti důležitější. Rozhodně není jednoduché najít odpověď na otázku, proč tomu tak je. Místo toho vzniká prostor pro otázky další. Je-li druhořadé postavení žen vlastní všem kulturám, znamená to, že je to něco samozřejmého? Něco přirozeného? Nebo něco, co lidé potřebují? Odpovědí na první dvě otázky nám může být fakt, že kdyby se jednalo o uspořádání samozřejmé nebo přirozené, nebylo by třeba takového úsilí k jeho udržování a přesvědčování všech o tom, že samozřejmé či přirozené je. Samotná existence mýtů, které vysvětlují, proč jsou muži přirozeně nadřazeni ženám a proč tomu tak má být, přirozenost a samozřejmost této skutečnosti paradoxně vyvrací. Jean-Jacques Rousseau ve své známé knize Emil rozvíjí myšlenku, že ženy sice nejsou od přírody hloupější nebo neschopnější než muži, ale je třeba je nutit k tomu, aby se mužům podřizovaly.
Bylo by absurdní popírat, že existují nezpochybnitelné a všeobecné rozdíly mezi ženami a muži. Je ovšem relativně obtížné najít hranici, kde končí nějaká – řekněme biologická – danost a začíná kulturní nános, který jsme si jako nezpochybnitelný a všeobecný zvykli vnímat. Není ale důležité, kde přesně tato hranice leží. Důležité je mít na vědomí, že existuje. Důležité je mít na vědomí, že žena, která je aktivní, má ambice a hraje fotbal, je ženou stejně jako jakákoli jiná žena. Že muž, který často pláče, rád vyšívá a věnuje se baletu, je mužem stejně jako jakýkoli jiný muž. Zde je vhodné zopakovat, že neexistují výslovné příkazy a zákazy. Neexistuje přímé odmítání. Existuje ovšem tlak, a to tlak velmi výrazný. O lidech, které jsem zběžně popsal, se v jejich okolí pravděpodobně bude povídat, že nejsou tak úplně normální nebo že jsou tak trochu divní. Lidé se na ně více nebo méně budou dívat skrz prsty. Nejedná se tady přitom o nějakou absurdní fikci. Většina lidí ideály správného muže nebo správné ženy ani zdaleka nenaplňuje. Velké množství lidí se o to snaží, i když se tak vlastně necítí dobře. Základní hodnotou, a to hodnotou křesťanskou, je zde svoboda. Svoboda, která dává každému člověku prostor, aby si sám vymezil, co pro něj znamená být ženou nebo mužem. Představa, že žádný člověk není druhořadý, je také představou zcela křesťanskou (byť samozřejmě nikoli pouze křesťanskou). Zdánlivě banální konstatování, že každý člověk je na prvním místě člověkem a až potom ženou nebo mužem, nás zákonitě dovádí k myšlence, že nadřazenost mužů nad ženami je neslučitelná s koncepty svobody, vzájemné úcty či lásky k bližnímu. Jistě by bylo možné namítnout, že časy nerovnosti jsou alespoň v západní společnosti překonány, ale pravda to není. Ženy sice mají přístup k většině zaměstnání, ale každá profese nebo činnost, v níž začnou ženy kvalitativně nebo kvantitativně dominovat, následně ztrácí společenskou prestiž. Stačí se zamyslet nad tím, jakou prestiž přisuzujeme sekretářce a jakou tajemníkovi, přestože náplň jejich práce je v podstatě táž (a v angličtině pro ně dokonce existuje jeden výraz: secretary). Jak si představujeme kuchaře a jak kuchařku. Zdá se, že jde o drobnosti, ale právě drobnosti utvářejí celek.
A celek je binární oposice mezi muži jakožto světlem a ženami jakožto tmou, abychom se vrátili zase na začátek. Světlo a tma, aktivita a pasivita, positiv a negativ. Je to kulturní obraz, od něhož se odvíjí vše ostatní, nebo je naopak důsledkem nerovného postavení žen a mužů? Ať tak nebo tak, chápe se v našem světě jako cosi samozřejmého. Přestože se – především v průběhu 19. a 20. století – postavení žen zlepšilo natolik, že z formálního hlediska lze skutečně mluvit o rovnosti, základní problém zůstává nezměněn. Normou a měřítkem člověka je obvykle muž, respektive určitá představa o muži. Kdo se jí vymyká – ať už to jsou ženy nebo kdokoli jiný – je vnímán jako určitým způsobem neplnohodnotný, neúplný, druhořadý, a to bez ohledu na to, co vlastně konkrétně dělá nebo nedělá, kým vlastně konkrétně je nebo není.