Na konci května 2022 zemřel Michael Dus. Již v loňském roce jsme shromáždili texty a fotografie pro přílohu, kterou zařazujeme v tomto čísle. Rozhodli jsme se ji celou věnovat jeho fotografické tvorbě, její charakter i souvislosti vystihují následující příspěvky.
Fotografie, které hovoří
Fotograf Michael Dus (1962–2022) nedosáhl žádných výraznějších úspěchů, na něž by bylo možno čtenáře odkázat. Zůstal na poli amatérské fotografie, a to v tom nejlepším slova smyslu, neboť lásku k fotografování nepostrádal. Miloval staré fotoaparáty, ne náhodou v mé paměti zůstává skloněn nad hledáčkem flexaretu, a nejen své přátele udivoval vlastnoručně sestrojenou camerou obscurou, která kupodivu nehrála jen zajímavou roli artefaktu v rukou podivína, ale též sloužila jako plně funkční přístroj.
Fotografoval přírodu, pokoušel se také o výtvarné kompozice, ale jeho doménou bylo fotografování lidí. Nešlo mu prvořadě o portréty tváří, spíše o zachycení celé postavy, resp. celých postav, soustředil se na postoj či typické gesto. Pohyboval se – a tedy i fotografoval – zejména ve dvou okruzích: v církvi (českobratrské evangelické) a mezi disidenty. Pocházel z rodiny Jana Dusa, evangelického faráře a signatáře Charty 77, obě prostředí tedy byla pro něj zcela přirozená, srostlá a inspirativní. Ostatně i jeho dvě největší výstavy o tom svědčí – jednak byl zastoupen na velké fotografické výstavě k výročí Charty 77 v Praze (Charta Story 2017–2019), a jednak měl dne 27. 4. 2014 samostatnou výstavu na festivalu Husovický dvorek v Brně (pořádá farní sbor ČCE).
Traduje se výrok známé brněnské disidentky (nedávno zesnulé) PhDr. Mileny Šimsové, že „na fotografiích Michaela Dusa spolu lidé hovoří“. Mám za to, že tím nemyslela jen fotografie skupinové, ale právěže postoje a gesta, nakloněná k druhému člověku, k bližním.
Michael Dus si velice cenil svých dvou „portrétních“ fotografií (je mi ctí, že obě zvětšeniny mi věnoval): Na jedné zachytil chartistu Václava Havla před jeho chalupou na Hrádečku. Budoucí pan prezident tam stojí v pantoflích a s rozpačitostí sobě vlastní hledí ven z fotografie, k tématům, jež divák nedohlédá. Na druhé, podzimně laděné, je též chartista, básník Zbyněk Hejda, na balkoně svého pražského bytu, mezi lískami s jablky – a fotografovi nevěnuje žádnou pozornost.
Fotografie Michaela Dusa budou mít jednou velkou historickou cenu. Jsou na nich aktéři významných událostí ve svém vlastním a typickém prostředí.
Štěpán Hájek
Odkaz Michaela Dusa aneb ODKAZ v Oslavičce
Před pěti lety jsem v Praze navštívila velkou výstavu konanou u příležitosti připomenutí Charty 77 s názvem Charta story. Byla členěna do několika oddílů. Jedním z nich byla sekce Charta 77 ve fotografii. Uzavírala ji série snímků zachycujících Filipa Topola, Olgu a Václava Havlovy či Ivana Martina Jirouse, jejichž autorem byl Michael Dus. Příjmení Dus pro mne tehdy bylo ještě zcela neznámé. Teprve později jsem se začala skrze osud Jana Šimsy častěji setkávat se jménem Jan Dus, který patřil k okruhu evangelických disidentů hlásících se, podobně jako Šimsa, k tzv. Nové orientaci. Když mi paní Marta Procházková sdělila, že letos na konci května zemřel fotograf Michael Dus, jednotlivé záblesky z pražské výstavy a z povědomí známého jména evangelického faráře se propojily. Jan Dus je totiž otcem Michaela Dusa.
Brzy následovala od paní Procházkové nabídka, zda bychom s kolegy nechtěli jet do Oslavičky u Třebíče, kde Michael Dus po velkou část svého života bydlel a kde byl uložen celý jeho fotografický archiv. Neváhala jsem ani chvilku. V Oslavičce jsme strávili slunný říjnový den setkáním s dětmi a vnoučaty Michaela Dusa a hlavně probíráním tisíců negativů. Zpátky do Brna jsme si kromě krabic s negativy odváželi výhled na obrovské množství práce při jejich digitalizaci. Ale hlavně nezapomenutelnou vzpomínku na místo, které bylo ještě stále prodchnuté nevázaným, uměleckým životním stylem tohoto neprávem pozapomenutého fotografa.
Michael Dus se narodil 15. ledna 1962 v Litoměřicích v rodině zdravotní sestry a evangelického faráře. Život rodiny Dusovy byl vzhledem k politické nepohodlnosti Jana Dusa silně poznamenán komunistickou perzekucí. Po odnětí státního souhlasu k výkonu duchovní služby otce rodiny se museli několikrát stěhovat. Oba rodiče se živili převážně manuálními profesemi. Roky 1986–1987 strávil Jan Dus ve vězení. Jeho syn Michael Dus se vyučil tiskařem a začal se intenzivně zajímat o fotografii. Té pak věnoval celý svůj život, fotografoval zejména společnost přátel a známých, mezi nimiž se nejčastěji pohyboval. Prostředí to bylo široké – od havlovských salónů, přes bytové semináře, prostředí undergroundových autorů po přátele z evangelických kruhů. v roce 1988 se oženil, do manželství se narodily tři děti. Rodina žila nejprve v Praze, pak v Jihlávce u Horních Dubenek a nakonec v Oslavičce. Více než deset let pracoval Michael Dus v muzeu na zámku ve Velkém Meziříčí a práce mezi sbírkovými předměty jej dle pamětníků bytostně bavila. Jistě tak není dílem náhody, že se soubor jeho fotografických negativů ocitnul právě v muzeu. Michael Dus zemřel na konci května loňského roku, ale jeho odkaz v ODKAZu přetrvává.
Petra Pichlová
Pozn red. ODKAZ (Oddělení dějin kultury antitotalitního zaměření) sídlí v Brně Medlánkách.
Co na fotkách nezůstalo
Posledním velkým dílem, dalo by se říci básní, Jaroslava Seiferta, nositele Nobelovy ceny za literaturu, byl jeho pohřeb. Vzpomínka na něj dodnes v mé duši zůstává jako světlý bod, která proniká šedí normalizačních dní, kdy si člověk jako mládežník ostře uvědomoval svou nestatečnost. Vstoupila jsem tehdy na nátlak do SSM, studovala „matfyz“, ač nechtěla, a účastnila se fyzicky povinných přednášek marxismu-leninismu. Co na tom, že jsem si při nich kreslila obrázky králíků, přesto jsem neměla odvahu tam nebýt. O to více jsme v pozdní pubertě potřebovali vzory, lidi, kteří šli se svou odvahou na dřeň, kteří byli ve svém postoji ke svobodě absolutní. A to byl evangelický mládežník a „bratranec přes koleno“ Míša Dus.
Míša na pohřbu Jaroslava Seiferta byl též, ale narozdíl ode mne, Mirky Litomiské, Hanky Čapkové a Milči Řezníčkové měl na krku foťák a chystal se danou situaci zaznamenat. Už při vchodu do areálu Břevnovského kláštera, kde v kostele sv. Markéty dne 21. 1. 1986 pohřeb probíhal, byly úplně jasně identifikovatelné šedé skupinky „tajných“ policajtů, které z obou stran vstupu sledovaly příchozí tak nenápadně, že to bylo až nápadné. Bylo to o odvaze projít kolem nich a o dvojnásobné odvaze projít kolem nich s fotoaparátem. Přesto Míša fotil. A my jsme s Mirkou trnuly, aby ho policajti nesebrali. Práce disidentského fotografa (Míša to dělal zdarma a z vlastního přesvědčení) nebyla lehká. „Chtěl jsem vyfotit auto s rakví a on mi tam ten tajtrdlík schválně nastrčil záda,“ říkal Míša zklamaně, otráveně, ale ne rezignovaně. Všichni jsme věděli, kdo je „tajtrdlík“. Míša nikdy nenazýval estébáky neslušným slovem. „Ale mám tam asi jednou rodinu, podařilo se mi asi zachytit Seifertovu dceru“. Míša říkal „asi“, protože tehdy, v předdigitální době nešlo nafocené ihned prohlédnout. Snímky byly omezeny počtem políček na filmu právě vloženém do foťáku. Film byl v temnu foťáku pečlivě uložen před světlem. A co opravdu Míša vyfotil, zjistí až v „temné komoře“, kde bude film asi půl dne odborně vyvolávat. Další půlden věnuje výrobě fotek.
Prožívali jsme spolu s Míšou napínavost, když na Seifertově pohřbu běhal, prolézal davem, zkoušel záběr, přikládal foťák k obličeji, ale zase nefotil, protože to nebylo úplně podle jeho představ a protože šetřil snímky. Krátce před koncem akce Míša šel zase kolem naší skupinky evangelické mládeže na pohřbu velkého básníka, pohřbu, který se nečekaně stal výraznou protirežimní akcí. Milča se ptá Míši: „Tak co, nafotils?“
„Ále, prosím tě, ti tajtrdlíci tamhle stojí a všem, co fotí, vytahujou film z foťáku.“ „Takže se to osvětlilo a je to zničený!“ zalapám po dechu. Míša: „Voni jsou vlastně chudáci, vždyť vidíš, ale tohle je něco úžasnýho, to nemůžou dlouho uhrát.“
Míšovi tradičně nešlo o vlastní zviditelnění či slávu. Fotil a měl radost kvůli těm lidem, co fotil. Zážitek z akce byl mnohem silnější, než zklamání, že jeho vyvzdorované fotky nikdy nikdo neuvidí.
Olga Pikousová, říjen 2022