Mezi žánry

Číslo

Barbora Spálová, Bůh ví proč

V závěrečné části své knihy, podané původně jako disertační práce na Fakultě sociálních věd, Barbora Spálová konstatuje, že její snaha o dialogické setkání různých diskursů byla kolegy čtena jako „nepřiznaná kolonizace sociologie teologií“. Ze své perspektivy oborově přespolního čtenáře toto konstatování vnímám jako možné východisko pro pokus o recenzi knihy. Tato recenze jistě nemůže být plnohodnotným odborně fundovaným zhodnocením, pouze shrnutím dílčích postřehů „odjinud“. Jak z nich vyplyne, může být kniha Barbory Spálové pro teologa cenná především (nejen) množstvím inspirativních otázek, které vyvolává.

Čtyři sta stran knihy Bůh ví proč je rozčleněno do tří částí. První z nich tvoří případové studie, mapující konstruování paměti ve dvou severočeských katolických farnostech a v baptistickém sboru v Brništi. Ty jsou uvedeny teologizující úvahou o pojetí církve jako globální diaspory. Právě tady nejzřetelněji vystupuje na povrch ona zmiňovaná kolonizace. Eklesiologie, kterou autorka ve své úvaze formuluje, odpovídá trendu, který je patrný u autorů jako je Karl Rahner nebo Edward Schillebeeckx a který katolickou eklesiologickou teologii pozvolna smiřuje s protestantskými a radikálně reformačními důrazy. Už to nám naznačí kontext, definující do značné míry autorčinu perspektivu. Druhým výrazným východiskem je pro Barboru Spálovou myšlení Michela Foucaulta, filosofa nejen nejhojněji zastoupeného v použité literatuře, ale také viditelně prosvítajícího textem. Intence knihy je čitelně „pro-laická“ a antiautoritářská. Důrazy francouzské postmoderny se dostávají výrazněji ke slovu zejména v druhé části knihy, kterou tvoří studie, orientující se na otázku režimů moci a pravdy v prostředí katolické farnosti a sboru Jednoty bratrské. Přínosné refexi je zde vystaven systém legitimní autority a jeho konkrétní podoby. Závěrečnou část knihy pak tvoří reflexe z terénu, obsahující v sobě značnou porci tázavé, ale také apologetické autorčiny sebereflexe.

Materiál, který jednotlivé případové studie předkládají čtenáři, stojí rozhodně za pozornost. „Boční“ úhel pohledu, člověku zapuštěnému v církevním prostředí obvykle obtížně přístupný, umožňuje nasvětlit to, co zůstává ve stínu. Reakce účastníků výzkumu, citované v závěrečné části, svědčí o tom, že takový pohled do stínu není vždy přijímán s nadšením. V církevní praxi napříč denominacemi je mnoho patologického. I kdyby v ničem jiném, pak v tomto vlnění hladiny má kniha svůj jednoznačně pozitivní přínos. Ještě pozoruhodnější než samotný obsah výzkumu se mi ale jeví jeho forma, především mnohotvárný autorčin jazyk. Při čtení knihy jsem předběžně rozlišil alespoň čtyři různá zabarvení jazyka, která autorka používá. Mám za to, že každý z těchto jazykových modů plní v rámci knihy samostatnou funkci. V úvodech kapitol a v nákresu jednotlivých situací případových studií vystupuje na povrch především jednoznačná literární ambice. Zdůrazněny bývají groteskní motivy, pozornost se opakovaně upíná na detaily liturgických forem, kontrastované často poukazy na občerstvení, které je součástí setkání. Atmosféra výsledného obrazu nemá daleko k Formanovu filmu Hoří, má panenko. Do tohoto jazykového obalu jsou vloženy „přestřelky“ mezi neupravenými (respektive jen částečně upravenými) citacemi účastníků výzkumu (krytých nikterak neutrálními jmény, jako je Jiří Frydolín či Milan Kočí) a spisovným komentářem, který se přidržuje odborného žargonu. Mezi tuto dvojici se trvale vplétá čtvrtá jazyková poloha – tedy jakýsi otevřený sebezpyt, ve kterém autorka osobně hodnotí průběh rozhovoru a nezřídka vyjadřuje pochybnosti nad svým postupem. Občas tato „deníkovitost“ funguje jako žádoucí zcizující efekt, jindy zas vyvolává dojem alibi někoho, kdo chce především obhájit své jednání. Místy se těžko ubránit dojmu, že více než o církvích v severních Čechách je tato kniha spíše o autorce samé.

Vzhledem k žánru knihy je pochopitelné, že těžiště pozornosti se upírá na vnějškové formy životní praxe jednotlivých komunit. Praxe intenzivně odráží sebepochopení církve, ať už vědomě, nebo nevědomě. Otázkou pro mne zůstává, nakolik se podařilo autorce zachytit praxi jednotlivých společenství v její skutečné šíři a proporčnosti a zda se občas neuchýlila k sice efektní, ale přesto deformující karikatuře. Normou, která umožňuje odlišení legitimní a nelegitimní praxe církve, nemůže být jakýsi postmoderní sekulárně humanistický mustr, ale v posledku vždy jen biblická a teologická východiska, ke kterým se církev vědomě a dobrovolně hlásí. Barbora Spálová se snaží v každé komunitě tato východiska nově identifikovat a zohlednit ve svém výzkumu, což není nic samozřejmého a snadného. Často se jí to daří – tam pokládám přínos knihy za nejvýraznější – nezřídka ovšem také míjí.

Rozsah, ve kterém se metodologické otázky stávají součástí samotného textu a tedy částečně také spolu-předmětem badatelského zájmu, odpovídá tomu, že humanitní a společenské vědy v současnosti sdílejí totožný sebereflexivní pohyb. Po osvobozující a očistné postmoderní kritice se formulují nové podoby jejich postkritického sebe-ustavení. Nutno říct, že výsledek doposud není plně přesvědčivý. Kniha Barbory Spálové tuto mezifázi odráží. Nárok trvalého „podezření“ k vlastní metodě vytváří tlak, který vede k oscilaci mezi neuroticky „vědeckou“ sebekontrolou a vzdorem, vyjádřeným překračováním ohraničených diskursů. Výsledkem je úctyhodný, ale přece jen poněkud krkolomný pokus v jediném okamžiku zůstat uvnitř i vně.

Uhájit na jedné straně pozici insidera (křesťanky, katoličky, zaujaté účastnice domácích skupinek), na druhé pak pozici nositelky vědeckých kvalit („odstup, systematizace, vystižení podstatného, preciznost“) – přičemž zejména první zmíněná je ve výsledku častým kamenem úrazu. Sama autorka vyznává, že role „laičky-vědkyně“ je pro ni „docela dobře žitelná pozice“. Čtenář, který akceptuje toto specifcké autorčino církevně-vědecké a filosoficko-teologické východisko, bude knihou v mnohém obohacen.

Barbora Spálová, Bůh ví proč
Studie paměti a režimů moci v křesťanských církvích v severních Čechách CDK, Brno 2012