I když rozhodně nejsem konzervativec, za liberála bych se sám označil jen s velkou rezervou. V teologickém kontextu je kategorie liberalismu navíc spojena s racionalistickým přístupem k Bohu a víře, což je mi zvlášť v poslední době čím dál vzdálenější. I proto jsem se do debaty o liberalismu a konzervatismu v církvi nejprve zdráhal zapojit. Přistoupíme-li ale na to, že jde o křesťanský přístup (také) ke společenským, kulturním a politickým otázkám a že existuje jakási liberální a konzervativní strana, pak jistě patřím k té liberální.
Jsem vděčný Romanu Mazurovi za jeho příspěvek do diskuze (Pt 3) mimo jiné proto, že se jednoznačně distancoval od patologického a konspiračního myšlení plného zášti, které se mnohdy vydává za (jediný správný) křesťanský konzervatismus. Roman Mazur dobře píše také o slepých skvrnách, kvůli kterým jedna skupina vnímá druhou zkresleně, případně není schopna vnímat problém v jeho celistvosti. Upřímně jsem si vědom toho, že mám někdy sklon soudit konzervatismus jako takový na základě projevů pana Piťhy a jemu podobných. Za připomenutí této slepé skvrny Romanu Mazurovi také děkuji.
Zároveň pokládám za důležité upozornit na jednu zásadní nepravdu v Mazurově textu. Zavádějící konstrukcí je například i spojování sexuálního násilí a sexuální revoluce, dvou zcela nesouvisejících témat. Kde se ale Roman Mazur podle mého názoru skutečně zásadně míjí s realitou, je jeho kritika pokroku. Respektive: jeho kritika pokroku je naprosto v pořádku a v principu bych se s ní i ztotožnil. Skepse k pokroku jako ideálu i k představě, že postupem času bude všechno jen lepší a lepší, ovšem není specificky konzervativní. Významní neomarxističtí autoři Theodor Adorno a Max Horkheimer už na konci čtyřicátých let upozorňovali v knize Dialektika osvícenství na to, že hrůzy nacismu i stalinismu nejsou nějakou deviací ve vývoji západní civilizace, ale v mnoha ohledech logickým dovršením vypjatého racionalismu, pozitivismu a technokracie. Nacistické koncentrační tábory – i gulagy – je tak podle nich v tomto ohledu možné chápat také jako pokrok, byť samozřejmě rozhodně ne jakkoli pozitivně. Pokrok byl jako měřítko zavržen, nejen díky Adornovi a Horkheimerovi. Když tedy Roman Mazur staví svou kritiku liberalismu na tom, že jde o prosazování změn ve jménu změn a pokroku ve jménu pokroku, nemá pravdu.
Jaká je tedy motivace liberálního přístupu k sociálním, kulturním a politickým otázkám specificky v křesťanském prostředí? Moje odpověď je možná překvapivě pietistická: je to čtení Písma, následování Krista a důraz na biblické hodnoty. K tomu všemu samozřejmě vždycky patří výklad. Není možné mluvit o následování Krista bez výkladu, co přesně to znamená v dané situaci, v daném čase, na daném místě. Můj přístup ke světu – pro někoho liberální, pro někoho socialistický – vychází z přesvědčení, že mi jako křesťanovi nemůže být lhostejný osud druhých lidí, mých bližních. Milovat svého bližního znamená přinejmenším přát mu dobrý život. Nepřát nikomu útlak a diskriminaci. Ježíš osvobozuje. Osvobozuje bezpodmínečnou láskou. Křesťanská láska neznamená přijímat druhého člověka ve chvíli, kdy naplňuje moje konkrétní představy o tom, jak má vypadat a žít „slušný člověk“, dokonce ani jako „správný potřebný člověk“. Znamená přijímat bezpodmínečně. Solidarita s chudými, s LGBT+ lidmi, se ženami, s etnickými a náboženskými menšinami pak pro mě znamená následování Krista v konkrétních situacích. Nepovažuji to za svévolnou manipulaci s Písmem a Kristovým odkazem. Sám Ježíš koneckonců říká, že láska k bližnímu je společně s láskou k Bohu to nejdůležitější přikázání. Má-li být něčím jiným než líbivou frází, nesmíme se bát lidi skutečně milovat. Tam, kde jsou. Někdy to také znamená postavit se ve společenském sporu na stranu, kde společnost křesťany nečeká. Ježíš ale ukazuje, že ani toho se nesmíme bát. Pohoršení církevníci, kteří jej nakonec dostali i na kříž, jsou toho stále živým dokladem.