Mikuláš Vymětal pracuje v českobratrské církvi jako farář pro menšiny. Letos opět organizuje tzv. Týdny proti rasismu. Na jejich dosavadní průběh i související okolnosti jsme se ho ptali v následujícím rozhovoru.
Už několik let organizuješ Týdny proti rasismu. Jakou podobu mají? Bohoslužby, semináře, divadla, festivaly jako v Německu?
Loni jsme Týdny proti rasismu přejmenovali na Mezinárodní dny proti rasismu. Týden mi připadá jako příliš velký nárok, den je přijatelnější. V České a Slovenské republice tato aktivita znamená jednu velkou akci – senátní konferenci, spojenou s vyhlášením výsledků literární soutěže pro mládež, a mnoho menších akcí. Letošním tématem Mezinárodních dnů proti rasismu je lidská důstojnost. Tématem soutěže je: „Odtud potud, aneb hranice lidské důstojnosti.“
Menší akce pokládám za důležité právě proto, že jich je více a konají se na různých místech po celé České republice a v Bratislavě na Slovensku. Kromě bohoslužeb proti rasismu, z nichž některá kázání byla zveřejněna i v Protestantu, se konají různá setkání, besedy se zajímavými lidmi z celého světa, koncerty, semináře, výstavy, společná jídla, čtení knih, vycházky a podobně. Zkrátka je možné se zapojit různým způsobem, který je člověku nejbližší.
Kdo se přidal? Které církve, sbory? Zapojují se i příslušníci a komunity dalších náboženství nebo neziskové organizace, které se tématu věnují?
Podle mých záznamů se loni zúčastnilo asi 60 sborů Českobratrské církve evangelické a 30 náboženských obcí Církve československé husitské. Některé akce se konaly také ve spolupráci s policií či Skautským institutem. IQ Roma Servis pořádal v Brně bohoslužbu k Mezinárodnímu dni Romů a podobně. Již předloni se k nám připojili tzv. menšináři z Policie ČR, letos se snažíme zapojit také policejní preventisty. Dalším partnerem jsou v letošním roce knihovny, které postupně získávají víc a víc podobu komunitních center – například již v únoru se konal v knihovně na Vinohradech koncert sboru ukrajinských seniorek Kalina.
V Německu představují důležitou součást Týdnů proti rasismu svědectví lidí, kteří byli sami rasistickými projevy postiženi. Jak je tomu u nás?
Některé velmi pěkné akce loni byly besedy – např. s muslimkou v Pardubicích, s kazatelem z Afriky v Uherském Hradišti a s dívkou, jejíž matka je Češka a otec palestinský křesťan, tamtéž. Ukázalo se přitom, že palestinská společnost se chová k dětem ze smíšených manželství podstatně tolerantněji než česká.
Jak reagují sbory a jednotlivci v českobratrské církvi, která tě prací pro menšiny pověřila?
Hodně záleží na tom, jakým způsobem jsou osloveni. Pokud je oslovím přímo a jako své známé, většinou jsou velmi vstřícní a přemýšlí, co by mohli sami udělat. Často mi také řeknou, co všechno sami dělají. Uvědomil jsem si přitom, že vlastně skoro všichni faráři a farářky naší církve jsou faráři pro menšiny. Někdy se ovšem omlouvají s odkazem na přetíženost aktivitami sboru a nemají chuť a síly do ničeho dalšího. Jen výjimečně se mi stane, že pouhé slovo rasismus někoho rozzlobí a odpoví: Nejsme rasisté, proto s tím nemusíme nic dělat a uráží nás, že o tom vůbec mluvíš!
Někomu ovšem vadí jen to, že celá věc se jmenuje negativně: „PROTI rasismu“, a chtěli by pozitivnější vymezení, například Týdny pro pestrost. Proto kromě názvu celé aktivity máme také aktuální pozitivní téma. Tím letošním je lidská důstojnost.
Předsudky vůči menšinám míváme všichni – ať už mají podobu nekriticky přebíraných postojů nebo zevšeobecnění nějaké vlastní emoce či zkušenosti. Máš nějaký postup, jak se dostat lidem trochu víc pod kůži, aby člověk své postoje reflektoval a proměňoval? Jak pracuješ s křesťanským poselstvím?
Myslím, že svědomí u dospělých a zralých lidí je vnitřní věc, která se vnějším nátlakem nedá příliš ovlivnit. Dobrou akcí bývají například menší vzájemná setkání různých skupin, kdy si mohou lidé společně popovídat, a tak konfrontovat své představy s tím, že se setkám s přátelsky nastaveným bližním z jiné skupiny. Občas zažiji, že někdo skutečně zásadně změní názor – například v jednom menším městě před třiceti lety podepsali představitelé všech církví dopis starostovi proti plánované výstavbě mešity. Jeden ze signatářů tohoto dopisu se před nedávnem za svůj podpis omluvil místním muslimům, protože poznal, že jsou ve skutečnosti úplně jiní, než jak si představoval.
S křesťanským poselstvím pracuji jako farář také klasickým způsobem – píšu kázání a chystám bohoslužby a modlitby. Když člověk vychází z Bible, najde v ní dostatek protirasistických textů, od první až do skoro poslední stránky, od stvoření člověka k obrazu Božímu až po chvalozpěv lidí ze všech národů, jazyků a ras před trůnem Beránkovým. Občas se také staré biblické obraty, jako je láska k bližnímu, dají nahradit modernějšími, třeba slovem solidarita. Jak si pročítám kázání ostatních duchovních, nedělám to zdaleka sám.
A křesťanské poselství občas působí i na mě tak, že se sám zastydím, když poznám, jaké jsem měl vůči druhým předsudky.
Navenek, prostřednictvím prohlášení, církev deklaruje poměrně jednoznačně kritický postoj, ochotu zastat se lidí, na něž dopadají rasistické a podobné předsudky. Jak to vidíš jako farář, který toto téma představuje a popularizuje na konkrétních místech a tváří v tvář konkrétním lidem?
Nejen v církvi, ale především ve společnosti vidím, že jsou menšiny oblíbenější a méně oblíbené. Téma manželství pro všechny, přítomnost rodičů s dětmi v nemocnicích, ženská práva či židovství patří k těm oblíbeným, na něž se často poukazuje. Romská menšina už je oblíbená podstatně méně, a když se jedná o práva či pomoc muslimům, například s obstaráním vlastního hřbitova, je situace ještě mnohem horší. Ale všade se najdou lidé, kteří jsou ochotní se setkávat a „přemýšlet o věci z druhé strany“. V církvi se často schází lidé spíše vyššího věku, kteří jsou přirozeně konzervativnější. Určitá konzervativnost je také na církvi pozitivní – např. když se za někoho postaví, jako to byli před dvěma lety uprchlíci z Ukrajiny, zůstávají mu dlouhodobě věrní. Jsem vděčen za většinově otevřený postoj v naší církvi, ale také například za Diakonii, která se nebojí mít na svých propagačních materiálech Romy či muslimy.
Hledáš si spolupracovníky pro rozšíření této aktivity i na Slovensku nebo v Maďarsku? Protestantů tam zas není tak málo…
Na Slovensku s námi velmi dobře spolupracuje farnost Evangelické církve augsburského vyznání Bratislava – Staré Mesto, která například loni pořádala literární soutěž pro mládež, výstavu Světový ethos, promítání filmu Pongo Calling a následnou besedu. První krůčky také navazujeme ve spolupráci s Marianou Slávikovou, farářkou reformované církve. V Maďarsku reformovaná i luteránská církev místy pracuje velmi pěkně s Romy (např. v Budapešti provozuje reformovaná církev kolej pro romské vysokoškolské studenty). Byl jsem tam ovšem jen jednou, a nemám kapacitu rozvíjet tyto kontakty.
Nakolik postoje křesťanů ovlivňuje čím dál větší polarizace společnosti působená sociálními sítěmi a populisty?
Velkou polarizaci jsem zažil už vícekrát, dříve ji působila média. Zřejmě větší a menší polarizace společnosti jde v určitých vlnách. Polarizaci společnosti vidím ve všech společenských skupinách, nejen v církvi. V církvi jsou lidé všech možných politických názorů – a vlastně si myslím, že je to i zdravé. Zdravé je ovšem se o tom také navzájem bavit. V současnosti je jedním ze zdrojů napětí např. palestinsko–izraelský spor.
Patří k Mezinárodním dnům proti rasismu i otázka uprchlíků a migrantů?
Apriorní odpor k uprchlíkům a migrantům je rozhodně jedním z projevů xenofobie. V České republice se to stalo jedním z politických témat, kdy postavit se na stranu uprchlíků by se rovnalo politické sebevraždě. Mezinárodní dny proti rasismu pojímají otázku rasismu široce – rasismus je nepřátelství ke každé lidské skupině, v níž si člověk své členství nevybírá – může se pak jednat o barvu kůže, jazyk, náboženství ale i sexuální orientaci či postižení. V Německu spolu velmi úzce spolupracují organizace Pro Azyl a Mezinárodní týdny proti rasismu – a není to náhoda, obě založil farář Jürgen Micksch.
Tento zakladatel německých Týdnů v rozhovoru pro Protestant (2/22) před dvěma lety prohlásil: „Překonání rasismu přispěje k překonání populismu a nepřátelství v celé Evropě.“ Pozoruješ nějaký pohyb v tomto smyslu v této zemi?
Myslím, že za více než třicet let, kdy žijeme ve svobodě, se situace v naší zemi podstatně zlepšila. V devadesátých letech se například policisté i soudci chovali vůči Romům podstatně rasističtěji než dnes. Rasismus – tedy nepřátelství vůči jiným skupinám, ovšem není něco, co by se dalo jednorázově překonat. Proti rasismu je třeba stále bojovat a situace se pak může i ve společnosti postupně zlepšovat. Vystupováním proti rasismu také člověk získá nečekané spojence – právě všemožné představitele menšin i ty, kterým z různých důvodů rasismus ve společnosti vadí.
Myslím, že v zastávání se nepopulárních menšin mají všechny církve, včetně té naší, značnou rezervu. Je-li toto mlčení motivováno snahou být u společnosti oblíbený, domnívám se, že to působí kontraproduktivně. Církev, která se zastává jen sama sebe, pak v očích druhých působí jako naprosto zbytečná instituce.
Otázky připravil a za rozhovor děkuje Tomáš Trusina. Foto z piety 11. 3. 2024 Petr Zewlak Vrabec
Pietní připomínka transportu Romů a Sintů v Praze-Ruzyni
Z prostoru před Ruzyňskou věznicí byl 11. března 1943 odeslán transport více než 642 Sintů a Romů do Osvětimi, kde většina z nich zahynula. 81 let poté se na místě konalo vzpomínkové pietní shromáždění, spojené s umístěním zatím provizorního památníku autora Jakuba Brázdy „Hlava Nemtudomky“. Promluvili při něm radní Prahy 6, historik Petr Palacký, který toto shromáždění inicioval, Jana Horváthová, ředitelka Muzea romské kultury a Iveta Kokyová, předsedkyně Výboru pro odškodnění romského holocaustu. Modlitby a požehnání přednesli Mikuláš Vymětal, farář pro menšiny a Pavel Pokorný, synodní senior Českobratrské církve evangelické.
Modlitba Mikuláše Vymětala:
Hospodine, nebeský Otče,
sešli jsme se, abychom si připomněli Romy a Sinty, muže, ženy a děti, kteří byli z těchto míst transportováni na smrt. Jejich utrpení dlouhou dobu skoro nikoho nezajímalo. A tak naše vzpomínka v sobě nese i stud, za to, jak je snadné někoho přehlížet, že i my to někdy děláme. A cítíme i radost, že není pozdě, že se věci dají dělat jinak, vděčnost za všechny, díky nimž jsme se zde dnes sešli.
Myslíme na těch více než 642 Romů a Sintů z území Čech, kteří byli v transportu v březnu 1943 odvezeni do Auschwitzu-Birkenau. Každý z nich měl své jméno. Každý měl někoho rád a každý byl milován. Myslíme na ně a prosíme o důstojnou památku na ně, i na všechny, kteří měli a mají podobný osud.
My lidé někdy rádi zapomínáme a přehlížíme, ale věříme, že ty, Bože, máš ve své mysli a srdci právě ty, kteří trpí, ty, kteří sami zažívají, co to znamená být druhými zbavován lidství i života.
Prosíme tě za ty, kdo trpí a jsou druhými připravováni o své lidství dnes. Myslíme na ty, které sami potkáváme v našem okolí. Prosíme, otevírej nám pro ně oči a uč nás vidět i jejich důstojnost.
A myslíme také na ty, kteří žijí v zemích, kde je útlak a válka, ty kdo jsou v ohrožení života, kdo prožívají žal pro ztrátu blízkých, na ty, kteří trpí nesnesitelnou chudobou. Jako lidstvo se zlepšujeme jen pomalu, pokud vůbec. Ale lidstvo, to jsou přeci lidé, kterým dáváš do srdcí i soucit a lásku. Prosíme, dej, ať vítězí. Chceme v tom alespoň trochu pomáhat. Amen.