Láska k přírodě

Říká se, že kdo nemá rád zvířata, nemůže mít rád lidi. Vztah k přírodě – včetně zvířat – a vztah k lidským bytostem je pro nás mnohdy propojen tak, že si skutečně špatně představujeme jedno bez druhého. Existují nakonec výzkumy, které ukazují, že člověk, který týrá zvířata, má větší předpoklady být také pachatelem domácího násilí. Krutost vůči zvířatům a lidem je patrně táž. Jak je to ale s láskou?

Lásku k přírodě a zvířatům si obvykle představujeme zářivě a radostně. Vidíme laskavého Karla Čapka s jeho pejskem a kočičkou. Vidíme děti pečující o štěňátka. Nicméně bez ironie: není pochyb o tom, že láska k přírodě je součástí zdravého vztahu k Božímu stvoření. Nakonec i když si rádi nalháváme opak, k přírodě patříme a jsme její součástí stejně jako ta zvířata. Jsme v přírodě a příroda je v nás. A není to vždycky zářivé a radostné.

Vidíme dokumentární film. Lev sápe antilopu. Pes dingo sápe buvolí mládě. Medvěd kodiak sápe jelena. I to je příroda – příroda, kterou můžeme milovat. Přílišná idealizace ale škodí. Pokud přijmeme za svou myšlenku, že v přírodě je vše čisté a krásné a dobré a správné, zatímco člověk svými zásahy do přírody (kulturou) všechno kazí, zaděláváme si na problém. (Samo přísné rozdělení na přírodu a kulturu je nakonec paradoxně jen lidský výmysl.) Přichází-li někdo s přírodou – nebo přirozeností – jako ideálem, musíme se ptát, co tím přesně myslí.

Příliš silná orientace na přírodu může vést k představě, že se musíme stát lvem, abychom se nestali antilopou, dingem, abychom neskončili jako krvácející buvolí mládě, a medvědem kodiakem, aby z nás nebyl lovený jelen. Právě konstatování, že člověk patří do přírody, v mnoha lidech vyvolává tyto představy. Je přitom zvláštní, že se v těchto představách barevnost a mnohovrstevnatost přírody redukuje na vztahy predátorů a jejich kořisti. Je to nicméně něco, co poměrně dobře vidíme v mnoha debatách: strach z cizí skupiny vede k touze po agresi vůči ní. Domnívám se, že touto touhou po agresi není ani tak přirozenost/příroda jako taková, ale redukovaná představa o fungování přírody spojená s nepřesnými analogiemi.

Právě nepřesné analogie lidských společností a dění v přírodě přinášejí mnohá úskalí. Není náhodou, že určitá fetišizace přírody a láska ke zvířatům byla také součástí kultury a filosofie Třetí říše. Toto konstatování není podpásová argumentace Hitlerem, ale zcela zásadní memento přírodním vědcům, kteří dnes rozvíjejí svoje teorie o fungování společnosti. Vedle historických analogií, kdy se nám předkládá, co všechno je nový Mnichov a nový pád Římské říše, můžeme sledovat i zásadní inspiraci říší zvířat. Není náhodou, že entomolog Martin Konvička redukuje veškeré lidské motivace na sexuální pudy a touhu po páření. Biologické poučky, které se vztahují i na Konvičkovy oblíbené motýly, se prostě nepřesně uchopí a aplikují na lidské společnosti včetně náboženství, migrace a volání po solidaritě. Není náhodou, že přírodní vědec Václav Cílek rozvíjí hobbesovské teorie o nekontrolovatelných proudech hladových uprchlíků, které nepůjde zastavit jinak než násilím. Přírodní vědci a vědkyně vynášejí komplexní soudy o společnosti a lidském chování na základě svých znalostí přírody, což je přesmyčka, která ze své podstaty nemůže být adekvátní nikdy. Vůbec je zajímavé sledovat dehumanizující slovník, který se v souvislosti s uprchlíky ve veřejném prostoru objevuje. Jde přitom právě o svět přírody: přílivy uprchlíků, vlny uprchlíků, záplavy uprchlíků, roje či hejna uprchlíků, tisícihlavá stáda atd. Jazyk je v tomto ohledu mocnější, než se může na první pohled zdát: spojit lidi s kategoriemi zvířecích druhů (hejno, stádo, roj) nebo abstraktními přírodními silami (příliv, vlna, záplava) nás od nich vnitřně odděluje. I když totiž přírodu milujeme, je to jiná láska než ta k bližnímu – nějaké to stádo prostě občas pochcípá a patří to k věci.

Láska k přírodě včetně těchto svých temnějších rozměrů je součástí takzvaného ekofašismu – ne ve smyslu klausovské nadávky pro environmentální aktivisty, ale ve smyslu skutečně fašistické ideologie populární mimo jiné právě v nacistickém Německu a v různých aktualizovaných podobách dnes živé například ve Spojených státech. Nese s sebou jednak skutečně důraz na ochranu životního prostředí, jednak ovšem právě zamilovanost do přírody/přirozenosti – jakožto zvláštní redukované konstrukce, kterou jsem se pokusil popsat výše – která vede k obhajování krutosti a nelidskosti na základě prazvláštního romantismu. Ten medvěd kodiak přeci jelena rozsápe, aby přežil, a výčitky svědomí z toho nemá. I když je pravda, že v takto vyhrocené podobě v českém veřejném prostoru „přírodní“ chování nikdo nezastává, určité náznaky – především v debatách o migraci, kterým jsem se v tomto textu chtěl původně úplně vyhnout – tady jsou. Závěrečnou výzvou tedy budiž: ano lásce k přírodě, ne fašismu.