Křesťanství a emancipace: paradoxně neparadoxní

Křesťané a křesťanky, kterým leží na srdci lidská práva, rovnost a svoboda, často narážejí na nepochopení a nedůvěru hned na dvou frontách. Hegemonní křesťanská pravice má zcela jiné priority a každého, kdo je nesdílí, ihned obviňuje v lepším případě z mělkého liberalismu, v horším z podílnictví na strašlivém spiknutí proti celé křesťanské tradici. V aktivistických kruzích a emancipačních hnutí zase poměrně často kolují představy o křesťanství, které odpovídají v podstatě sebeidentifikaci právě křesťanské pravice a konzervativního hnutí. Otázka, která se ozývá s různými důrazy z obou stran, tedy zní: Jak je vůbec možné hlásit se ke křesťanství a zároveň k rovnostářství, feminismu atd.? Cožpak se to vzájemně nevylučuje?

Na špatně položenou otázku se obtížně hledá zajímavá odpověď. Často tak končíme v pasti vysvětlování a obhajování vlastní existence. Když se ale dostaneme do defenzivy, zní naše výpověď často podstatně méně věrohodně, než kdybychom si dokázali udržet zdravé sebevědomí. Přitom je rozhodně z čeho čerpat. Neexistuje jedna homogenní křesťanská tradice, která by byla právě tak patriarchální a tvrdá, jakou ji chce konzervativní hnutí a zrovna tak antiklerikálně smýšlející hlasy na opačné straně pomyslné barikády. Odpor vůči společenským nerovnostem a odvážnou společenskou kritiku najdeme nakonec už u starozákonních proroků, na které po svém způsobu navazoval i Ježíš Kristus.

Tento důraz je přítomen v celých dějinách křesťanství. A zdaleka nejde jen o malé heretické skupinky a zapomenuté jednotlivce, byť i mnohým z nich samozřejmě za jejich činnost náleží úcta. Křesťané a křesťanky ale často byli také hybateli a hybatelkami velkých společenských změn. O nich sice dobře víme, ale jejich náboženský rozměr se z naší paměti vytratil. Patří sem (mimo jiné) boj za práva zvířat, feminismus i odpor vůči rasismu.

Roku 1824 se v londýnské kavárně (!) Old Slaughter’s Coffee uskutečnilo setkání lidí přesvědčených o nutnosti legislativně chránit nejen práva lidí, ale i zvířat. Hlavním iniciátorem této akce byl anglikánský kněz Arthur Broome, který byl také zvolen prvním předsedou zde založené Královské společnosti pro prevenci krutosti na zvířatech (Royal Society for the Prevention of Cruelty to Animals). Tato společnost je jednou z nejstarších – pokud ne vůbec nejstarší – organizací svého druhu a v oblasti zvířecích práv hraje stěžejní roli dodnes.

Arthur Broome se věnoval oblasti teologie zvířat, která byla založena především na neospravedlnitelnosti jakékoli krutosti vůči zvířatům i lidem a křesťanské povinnosti soucítit opět se zvířaty i lidmi. Broome mimo jiné zredigoval a vydal text Povinnost milosrdenství anglikánského teologa Humphryho Primatta, který je považován za průkopnické dílo v této oblasti.

Kromě starosti o práva zvířat, kde může být přinejmenším v západním světě považován za jednoho ze zakladatelů, se Broome snažil také zlepšovat podmínky dělníků Východoindické plavební společnosti a angažoval se v pomoci obětem velkého zemětřesení v Sýrii v době, kdy aktivní neziskové organizace orientované na zahraniční pomoc neexistovaly.

V českém kontextu byl velkým propagátorem vegetariánství a citlivosti k utrpení zvířat o nějakých sto let později Přemysl Pitter – protestantský kazatel a křesťanský komunista, který během druhé světové války chránil židovské rodiny a děti, aby vzápětí po odvážel německé děti z českých koncentračních táborů.

Právě boj proti rasismu a etnické nesnášenlivosti je nakonec také velké křesťanské téma. Martin Luther King byl baptistický teolog a kazatel a nejbližším spolupracovníkem Nelsona Mandely v Jižní Africe byl anglikánský arcibiskup Desmond Tutu, který si pro své aktivity nejen proti rasismu, ale i proti sexismu, homofobii, transfobii nebo lovu velryb zaslouží v tomto textu čestné místo. Tutu v rámci křesťanského světa rozhodně není anomálií, ale z globálního hlediska si ho troufám označit za jednoho z nejvýznamnějších křesťanů soudobých dějin.

Se systémovým rasismem úzce souvisí otrokářství, jehož morální ospravedlnitelnost začali na konci 18. století zpochybňovat angličtí a američtí kvakeři, tedy opět křesťané (byť v jistém smyslu netypičtí). Později pak ve Spojených státech vybudovali Podzemní železnici, kterou přepravovali otroky z jižních států do států severních, kde bylo otrokářství zrušeno. Podzemní železnice – byť již metaforická – zažila znovuzrození, když se před několika lety kvakeři rozhodli stěhovat do Spojených států LGBTQ+ lidi z Ugandy a dalších afrických zemí, kde jim hrozí i násilná smrt. Kvakerky v 19. století také hrály zásadní roli u zrodu amerického ženského hnutí, které se dá počítat za počátek soudobého feminismu jako takového.

K tématu rasismu ještě méně známý příklad zajímavý v protestantském kontextu: v listopadu 1994 byl za záhadných okolností zavražděn Johan Heyns, jihoafrický reformovaný teolog, který jako předseda synodu Holandské reformované církve v Jižní Africe způsobil její faktický rozpad, když odsoudil myšlenku, že apartheid je vůle boží. Vznikla konkureční rasistická Afrikánská protestantská církev a Heyns jménem Holandské reformované církve na přelomu 80. a 90. let přesvědčil jihoafrickou vládu, aby povolila nenásilné protesty proti apartheidu.

Není možné vyjmenovat v jednom článku všechny důležité postavy a směry křesťanství spojeného s ideály rovnosti a důstojnosti každého (nejen) člověka. Nebylo to nakonec ani cílem tohoto textu, i když těch několik příkladů snad vykoná dobrou službu. Především je důležité si připomínat, že být křesťanem či křesťankou s vášnivou touhou bojovat proti nesvobodě a nerovnosti není jen legitimní jak z hlediska křesťanství, tak z hlediska emancipačních hnutí, ale rozhodně je na co navazovat jak v soudobých dějinách, tak ve vzdálenější minulosti. Stačí se dobře dívat.