Jakýsi manifest, který bych se odvážil nazvat demonstrativní sebevraždou křesťanství, byl zaslán v Protestantu č. 8/97 židovským obcím v Čechách a na Moravě prof. dr. Milanem Balabánem, Bc. Věrou V. Tydlitátovou a ThMgr. Josefem Bláhou, SJ.
Tímto poselstvím jsem byl nanejvýš otřesen z následujících důvodů: Už např. větou formulace základních křesťanských dogmat je založena na mylném pochopení gruntů evangelia se v něm bezostyšně útočí na samy základy víry v Ježíše Krista, Pána a Spasitele, ale především Boha, Boha-Loga, Boha Syna, preexistentního, odvěčného, „jedné podstaty s Otcem… který.pro naši spásu sestoupil s nebe a … byl za nás ukřižován“ atd (viz Nicejsko-cařihradské vyznání, např. na zadní předsádce I. dílu Agendy ČCE). Pro mne osobně tyto skutečnosti napovězené ve stěžejních teologiích Nového zákona a rozvíjené pak v trojičním a christologickém dogmatu nejsou, na rozdíl od autorů článku, něčím vyřízeným, ale naopak kritériem, na němž rozeznávám hlubiny á nadčasovost „staré víry“ a zároveň svou současnou rozbitost a plytkost ve vleku doby, jejích mód, její duševní nadprodukce, jejího satanického pošklebování, masově mediálního zblbění – a pak se ti, ztracenče, stane, že Bůh-Logos tě zachytí v tom všepronikavém nesmyslu, že z Panny Marie zrozený a v náš čas vešlý tě náhle zas do dna sebe okoušejícího jako hříšníka a proklatce léčivě oslepí šokujícím zázrakem a paradoxní slávou svého Boho-Člověctví, které sám zakotvuje ve vlastním kříži jako zřídlo odpuštění a podklad vykoupení. Ale co záleží na mé soukromé, někdo by řekl „pietistické“ extázi! Jde skutečně nyní o celé věky víry v Ježíše.
Proto mne velice rmoutí, že autoři, kteří se přes všechno, co napsali, odvažují nazývat křesťany, se staví jako žalobci i soudci dokonce nad novozákonní kanonické texty, jež dlouhá pokolení teologů i laiků, kleriků i mnichů, venkovského lidu i měšťanstva, anonymních trpitelů v nemoci, v bídě života, ale i doslovných martyrů prošlých křtem krve pro Jméno Ježíšovo až podnes měla a do skonání světa budou mít za svaté – že tedy osočují spisy janovské, listy Pavlovy, evangelijní Pašije jako skandální, nepřijatelné, falšující… Autoři tak činí ve jménu jednak vymýcení metafyziky (zde likvidace víry v Ježíše jako Boha), jednak očištění těchto textů od údajného protižidovství.
V pozadí této vášnivé kritiky je, domnívám se, nejprve údajný protiklad mezi „autentickým“ Ježíšem, jenž v tomto pojetí není o mnoho víc než jeden z vícero reformátorů židovstva, a Pavlem, prý helenisticko-mysterijním teologem, který si celou christologii vlastně vyspekuloval. Čili krátce: Ježíš = žid (nábožensky), Pavel = první křesťan (ve smyslu zakladatelském). Toto schéma, tradované již od 19. století v různých provedeních až po R. Bultmanňa a jeho školu je v současné době mnoha význačnými novozákoníky úplně opuštěno.
Dalším východiskem podsouvání protižidovství do ústředních textů NZ je patrně ještě tak před 30 lety velmi rozšířené přesvědčení o značně pozdní dataci Janova evangelia (cca r. 100–200) a o jeho podstatném ovlivnění gnózí. Dnes naopak převažuje přesvědčení o vzniku evangelia v době současné Markovi (tedy mezi r. 60–70), dále též názor, že nejde o evangelium gnostické, nýbrž naopak židokřesťanské s helenisticko židovskými adresáty. Takže výpady článku proti dvěma Ježíšovým výrokům (J 8,44nn, J 10,8), které prý jsou natolik skandální (rozuměj protižidovské), že je Ježíš prostě říci nemohl, vnášejí vzhledem k právě jmenovaným skutečnostem do těchto slov (ať už jsou ve smyslu holé historicity „pravé“ či nikoli) vlastní svévolnou, ne-li zlovolnou interpretaci, která s troufalou suverenitou tvrdí, tam kde se to hodí ideové konstrukci autorů, že Ježíš toto a toto prostě neřekl. Na to namítám slovy heidelberského novozákoníka: „Principiálně neexistuje možnost určité látky Ježíšovi přiřknout nebo upřít. Proto pokud se tážeme po –‚pravosti‘ tradic o Ježíšovi, je jak synoptický, tak janovský problém rozhodně nevyřešen. Důvodem této opatrnosti je všudypřítomné nebezpečí bludného závěru“ (Klaus Berger: Theologiegeschichte des Urchristentums, Tübingen 1994, s. 12).
Téměř ke všemu, co bylo v článku napsáno, se cítím být v antitézi. Z důvodu omezeného rozsahu se nemohu detailně zabývat dalšími výpady, jež jsou v článku. Očekával bych to od profesionálně povolanějších než jsem já. Myslím, že by to vydalo na knihu. Souhrnně chci za sebe říci toto: Z jednoho hlediska je Nový zákon kniha právě tak židovská jako Tóra, Tenach (= Starý zákon), Talmud. Všichni jeho autoři – o tom panuje dnes obecný konsensus – byli Židé (národem), kteří se stali židokřesťany (nábožensky, věroučně). Výrazivo Nového zákona, a právě že až k výsostným titulům christologie, je napájeno ze všech stran z přebohaté škály židovských proudů Ježíšovy doby i těsně po ní – a to především z písemnictví apokryfního a apokalyptického. Na druhé straně samo srdce Nového zákona, jímž je jedině Ježíš ve svém nezvažitelném a nedomyslitelném tajemství, transcenduje jak Židy, tak „góje“, boří hradbu dělící na různo (Ef 2,14). Pokud se tato svatou bázeň vnukající přítomnost Krále židovského (Mt 27,11.37) nestane hlubinně žitou událostí tvou a mou, po každé ze všech vazeb světa v té chvíli vyvolaného jednotlivce, je marné všechno mluvení: civilizační křesťan (tj. jen kulturou, bez živého Pána Ježíše) zůstává pak vskutku „gójem“, tj. samolibým modlářem Ega či Superega, a Žid zase zůstává židem bez Mesiáše.
V takové situaci se nikdo nábožensky nedomluví, tzn. nesmíří. Pak dochází na „křesťanské“ straně sporu mimo jiná zla skutečně také k antisemitismu. O tom bylo napsáno i nafilmováno mnoho otřesného a pravdivého. Já však věřím, že křesťan opravdový (bohužel bílá vrána) není nikdy protižidovský, že dokonce podle svých možností a sil Židy brání a chrání, o tom je přece také dost dokladů: napadá mne z doby nacismu za všechny letmo prior z Taizé.
Křesťan jde ve víře ovšem jinou cestou a je mu do hloubky líto, že poměrně málo rodných bratří a sester Ježíšových poznává v tomto sourozenci Pána a Boha (J 20,28). Judaistům, muslimům, deistům, unitářům ap se ovšem můžou z takové adorace Ježíše někdy až ježit vlasy. Tuto bohopoctu Jezíšovi však kaceřovat při křesťanech jako pohanskou jen proto, že s ní sami nesouzníme a z téhož důvodu ji denuncovat jako protižidovskou, jinými slovy protizákonnou (§ o šíření rasové nenávisti) a víceméně očernit Nový zákon jako antisemitskou tiskovinu, kterou důsledně vzato by bylo třeba zabavit nebo aspoň seškrtat (zcenzurovat), mi není daleko od náboženské diskriminace, za kterou by se nemusela stydět žádná totalita, žádný fundamentalistický režim. Zdali i tyto důsledky si autoři provolání uvědomují? Dokonce bych právě zde paradoxně očekával jako křesťan zastání právě od židů. Vždyť uznejte: Jaká je to obhajoba jedněch, když ubližuje druhým? Když Boží pravdu a spravedlnost mezi lidmi i proti svému upřímnému domnění spíše kalí?