Komiks Pod dekou

Komiks Pod dekou (v angl. originále Blankets) napsal a nakreslil třicetiletý Američan Craig Thompson. Vyrůstal na venkově uprostřed státu Wisconsin. Za svá díla dostal mnohá ocenění, m.j. Eisnerovu cenu, což je komiksová obdoba Oscarů. Pod dekou je zatím jeho největší dílo.

V tomto „ilustrovaném románu“, jak je nadepsáno na obálce, bilancuje svůj život. Vypráví o svém dětství (rodině, vztahu ke svému mladšímu bratrovi), dospívání, první lásce, odchodu z rodičovského domu. A také o své víře, o jejím vývoji a její (údajné) ztrátě, o Bohu, Kristu, vztahu k bibli, o své tristní zkušenosti s fundamentalistickým křesťanstvím, ale i o hříchu, o tom, co je dobré a co zlé.

Autor začíná vyprávění v době mladšího školního věku, kdy spávali s bratrem v posteli pod jednou dekou, a končí jej zhruba ve věku pětadvaceti let. Vyprávění černobílými kresbami je přerušováno sny a vzpomínkami. S bratrem prožívají chvíle sporů a chvíle souznění. Craig je ve škole šikanován, spolužáci se vysmívají chudobě jeho rodičů. Pubescent, kterého rodiče na hlídání bratrů najali, je sexuálně obtěžuje. Vypravěč to komentuje: „Jako kluk jsem si myslel, že svět je to vůbec nejhroznější místo k životu a že někde musí být něco lepšího.“ (str. 38) Snění a později kreslení se mu stává prostředkem úniku ze skutečnosti.

Centrem vyprávění je potom Craigova první láska. Na křesťanském lyžařském táboře se seznámí s Rainou. O zimních prázdninách se k ní Craig vypraví do sousedního státu Michigan, kde s ní a její rodinou stráví dva týdny. Tam se s Rainou sbližují, a to i tělesně, a zamilovanému Craigovi se tam dostává milosti přehodnotit postoj k tělesnosti a vztahům, zakusit, že i tělesnost (nikoliv však přímo sex), jež je v jeho církvi tabu, může být čistá a posvěcená. Poté, co se vrátí Craig domů, ještě nějaký čas si s Rainou telefonuje, ovšem jejich vztah se pro vzdálenost a zaneprázdněnost obou ke konci školního roku rozpadá. Craig pálí všechny věci, které souvisely s jejich vztahem, nechává jen sešívanou deku, kterou pro něj vyrobila Raina a pod níž oba dva také spávali. Krátce po svých dvacátých narozeninách odchází od rodičů. Poslední kapitola ukazuje ve zkratce jeho život ve velkoměstě, kam se odstěhoval, a návštěvy u rodičů.

Jedním z důležitých interpretačních klíčů příběhu je Platonovo podobenství o jeskyni. Autor je vypráví v předposlední kapitole a aplikuje je na svůj život. Jeskyní byla pro Craiga rodina a prostředí, ve kterém vyrůstal. Craig Thompson však mýtus přeznačuje. Jeho odchod z jeskyně dětství a rodiny pro něj nakonec nebyl únikem do zásvětna, světa fantazie, snů či idejí, ale exodem do tohoto světa, konkrétně do velkoměsta, což mu přivodilo zhroucení všeho, čemu doposud věřil. Týkalo se to také bible a její neomylnosti a jejího statutu slova Božího. Ovšem už to, že autor dedikoval knihu „s láskou své rodině“, značí, že hlavní hrdina se s „jeskynním“ světem nerozešel neusmířen.

Craig na konci jako dospělý svému bratru vyznává, že již není křesťan, že ztratil víru. A upřesňuje, v čem tato ztráta spočívá: „Pořád věřím v Boha a v Ježíšovo učení, ale všechno ostatní z křesťanství, Bible, kostely, dogma, jenom to klade překážky mezi lidi a kultury. Upírá to radost z lidské krásy a nevšímá si to všech těch mezer, které zaplní individuální odlišnost“ (str. 533).

Craig tedy na konci románu končí ve skepsi, pochybování, přesto však nikoliv v beznaději. Pokud Thompson kritizuje ve své knize křesťanství, kritizuje jeho jistý druh. A sice ten, ve kterém stále přežívá postoj, který je už možné najít v novoplatonismu a jím ovlivněné křesťanské gnosi: svět je pouhé zdání, pouhý sen, něco existujícího jen napůl, zatímco „ráj“ či „nebe“ nebo „království Boží“ je pravá skutečnost, která jediná má smysl. Svět se pak stává něčím nesmyslným, nikoliv tím, čemu Věčnost dává smysl. Toto křesťanství nebere dosti vážně ta biblická místa, kde se mluví o tom, že stvořený svět shledal Bůh velmi dobrým, a o tom, že tentýž Bůh se stal tělem a přebýval mezi námi. Nevědomě tak identifikuje stvoření s pádem do hříchu, s čímž souvisí odmítání a tabuizování těla a tělesnosti jako něčeho špatného. Takové křesťanství potom opravdu zabraňuje všímat si osobních zvláštností jednoho každého, v čase zakotveného člověka, jeho krásy a důstojnosti, ale také zvláštnosti, jedinečnosti a radikality Kristova evangelia.

Rozcházím se Craigem, když odmítá „všechno ostatní z křesťanství“. Ale rozumím, proč to říká. Navíc to, co říká, není ojedinělý názor. Díky jeho knize můžeme porozumět tomu, proč se někteří lidé dnes odvracejí od církve, nikoliv však od Ježíše, a víru od církve oddělují (Ačkoliv u nás křesťanství není častěji odmítáno proto, že by s ním lidé měli nějakou negativní hlubokou zkušenost, ale právě proto, že s ním nemají zkušenost žádnou nebo jen povrchní).

Thompson sice na konci své životní bilance vyznává, že již není křesťanem, přesto si dovoluji označit jeho dílo za velmi křesťanské, přesněji kristovské, ačkoliv ne tak, jak by možná některý křesťan od takového díla očekával. Je to příběh vyjití jednoho mladého muže, který opustil otce svého a matku svou, aniž by přesně věděl, kam jde. A aby si to ujasnil, nakreslil a napsal příběh, vyznačující se pravdivostí, sebekritičností, humorem, absencí hořkosti, laskavostí a krásou. Jeho dílo považuji za plod víry, která má kořeny v tom Bohu, který – řečeno s Paulem Tillichem – se objevuje, když Bůh zmizel v úzkosti pochybování.

Thompson, Craig: Pod dekou. Nakladatelství BB/art Praha 2005, přeložil Richard Podaný, 1. české vydání.