rozhovor o občanské angažovanosti s Janem Krajhanzlem
Znamenají konzervativně-autoritářské tendence, jež jsou na vzestupu např. v Polsku, Maďarsku nebo na Slovensku, změnu směřování společností, které se v určité době rozhodly pro demokracii? Odpovědi jsme hledali ve výsledcích výzkumu Občanská angažovanost 2015, který představí Jan Krajhanzl z Katedry environmentálních studií Masarykovy univerzity, sociální psycholog, zabývající se ekopsychologií a komunikací občanských a neziskových témat s veřejností.
Můžete na úvod představit, co výzkumu Občanská angažovanost 2015 předcházelo a jaké byly pohnutky výzkumníků?
Na začátku jsme se bavili s Ondřejem Matějkou z Centra občanského vzdělávání o tom, že v České republice chybí data skoro úplně na všechno, mimo jiné údaje o tom, jak se Češi občansky angažují. Existují sice české i mezinárodní průzkumy veřejného mínění, ale z těch příliš nevyčtete. Přitom mnoho lidí pracujících v neziskových organizacích vnímá českou občanskou společnost jako velmi pasivní, řekněme v kómatu. Mají pocit, že českou veřejnost lze těžko oslovit a že petice, demonstrace, žádosti o příspěvky a podobné akce mají jen velmi omezený ohlas. Napadlo nás, že by bylo zajímavé tyto dojmy ověřit a že zkusíme provést výzkum, který by českou občanskou angažovanost komplexně zmapoval.
Jak jste postupovali?
Začali jsme rešerší a poměrně záhy jsme si uvědomili, že pokud chceme mapovat českou občanskou angažovanost, nevystačíme jen s tím, že ji budeme měřit na nějaké škále, u níž by nám vyšlo, že se Češi angažují hodně nebo málo. Řekli jsme si, že potřebujeme měřit občanskou angažovanost ve všech podobách a zahrnout pod ni všechno možné: organizovanou i neorganizovanou angažovanost, politickou i apolitickou, aktivity sociální, humanitární, environmentální, kulturní, třeba také ty, které se nám úplně nelíbí, jako jsou např. xenofobní iniciativy. Snažili jsme se o pokud možno bezhodnotový výběr, který by zachytil co nejvíce z toho, co jsou Češi ochotni dělat, když překročí práh vlastního domu a dělají něco pro širší okruh lidí a světa vůbec, než je jejich rodina či známí.
Vaše pojetí ovšem zahrnuje i ty, kteří by se za občansky angažované nepovažovali…
Přemýšleli jsme, jak vymezit občanskou angažovanost. Nechtěli jsem započítávat placené profesní aktivity (v neziskových organizacích, na úřadech, v politice), protože smíchání profesní a volnočasové angažovanosti by zkreslilo výsledky a nebylo by jasné, o čem vlastně vypovídají. Zajímalo nás, co lidé dělají dobrovolně a zdarma ve svém volném čase.
Zároveň jsme si řekli, že nám stojí za pozornost i sebemenší čas, energie a finanční prostředky, které lidé investují, i když nemusejí; dávají je, protože chtějí. Tak jsme vyloučili profesní aktivity a zaměřili se na ty, které lidé dělají po večerech, když přijdou z práce, o víkendech, nebo při studiu, o mateřské dovolené, v důchodu atd.
Tedy všechny aktivity, s nimiž lidé vstupují do veřejného prostoru ve volném čase, mimo svou profesi?
V dotazníku jsme popisovali, že jde o to, co dělají ve prospěch své lokality, sousedství, regionu, státu, ale i pro nějaké větší dobro. Proto sledujeme aktivity na pomoc migrantům i ty, kdy lidé proti migraci bojují. V dotazníku máme aktivity na podporu technologických inovací i ty, kdy se lidé angažují proti západní medicíně a hledají k ní alternativy. Snažili jsme se tedy zahrnout do výzkumu co nejpestřejší škálu občanské angažovanosti.
Uvádíte, že se Vašeho výzkumu zúčastnilo 3 876 respondentů a pro každého máte kolem 20 000 proměnných …
Abychom byli schopni dospět k statisticky smysluplným závěrům pro jednotlivé skupiny, potřebovali jsme se dostat na co největší číslo respondentů (což je drahá záležitost). Podařilo se nám domluvit spolupráci s agenturou TNS Aisa. Díky jejich ochotě a díky prostředkům od Konrad-Adenauer-Stiftung jsme mohli pracovat se vzorkem 3 876 lidí (pozn. red.: běžně citované výzkumy mívají 800–1000 respondentů). Agenturu TNS Aisa se podařilo zaujmout i tím, že projekt bude jako první reprezentativně mapovat českou občanskou angažovanost. Proto k datům, která jsme sbírali v rámci našeho dotazníku, byli ochotni poskytnout i data, která se od svých respondentů dozvěděli v rámci svého jiného dotazníkového šetření. Tím jsme mimo odpovědí na námi kladené otázky získali ještě informace o mediálním a politickém chování respondentů, jejich volnočasových aktivitách, apod.
A jak probíhala analýza a interpretace dat?
Zpracovat statistickou část zabralo několik měsíců. Výsledky mají několik rovin. Základní je přehled, v čem se Češi angažují, jakou formou a jak intenzivně.
Dále zjišťujeme, jaké cílové skupiny z hlediska občanské angažovanosti můžeme identifikovat, kým jsou tyto skupiny tvořeny a čím jsou si navzájem podobné.
Na třetí úrovni nás zajímají základní motivy české občanské angažovanosti. Popsali jsme devět základních motivů angažovanosti, jež jsme pracovně nazvali: naštvanost, sdružování, harmonie se světem, demokratický idealismus, soucit, náboženský konzervatismus, enviromentalismus, antisystémovost a politické reformátorství.
A potvrdila se ona apatie, kterou pociťuje neziskový sektor?
Ukázalo se, že česká společnost je ve své angažovanosti výrazně rozdělená. Těch, kteří se vůbec neangažují, je asi 10 %. Dále je zde 45 % lidí, jejichž míra angažovanosti je velice nízká. Aktivní část tudíž představuje zbývajících 45 %. Přitom se jedná o různé podoby angažovanosti, například o ty, kteří věnují mnoho volného času aktivitám v dětských zájmových nebo sportovních oddílech, nebo ty, kteří na sociálních sítích diskutují o politice. I to jsme brali za doklad angažovanosti, neboť to poukazuje na ochotu zabývat se tématy, jež hýbou společností.
Velice nás ovšem zaujaly rozdíly mezi aktivnějšími 45 % populace a onou méně aktivní částí, jež tvoří zbylých 55 %.
V čem se tyto dvě skupiny liší?
Faktorů je celá řada: aktivnější skupina je vzdělanější, má vyšší příjmy, lépe vybavené domácnosti, čte daleko širší spektrum médií, zajímá se o politiku, důvěřuje více politickým institucím, chodí k volbám, má více volnočasových aktivit. Také je zajímavé, že ta aktivnější skupina má pocit, že se jí žije lépe, než se žije ostatním lidem, a má optimističtější očekávání do budoucna. Když to otočíme, dá se říci, že pasivnější skupina má nižší vzdělání, nižší příjmy, čte méně médií, méně se zajímá o politiku, méně důvěřuje institucím, méně chodí k volbám, má celkově méně volnočasových aktivit. Jediné, v čem aktivnější skupinu předčí, je, že víc sleduje televizi. Čekali jsme například, že výzkum potvrdí rozšířenou představu, že skupina pasivnějších bude více pít alkohol, ale opak je pravdou. Ti aktivnější disponují docela velkým sociálním kapitálem, tedy se ukázalo, že častěji chodí do restaurací, barů, kaváren, A příslušníci této skupiny pak více pijí alkohol, kdežto ti pasivní – když to zjednoduším – sedí u televize.
Z výzkumu zároveň vyplývá, že relativně malá část aktivních občanů (7 %) stráví svým angažmá ve veřejném prostoru velice nadprůměrné množství času.
Je to tak. Zároveň si myslím, že aby byla občanská společnost zdravá, je potřeba, aby na ní participovalo co nejvíce lidí. Právě oni totiž rozšiřují jinak úzkou základnu občanské společnosti. A právě v tom tkví zneklidňující zpráva: Je tady zhruba 55 % lidí, kteří tak málo ovlivňují dění kolem sebe, že hrozí, že nakonec budou v životě společnosti marginalizovaní. Ta skupina lidí je jiná než ti aktivní. Nepodílí se na životě společnosti, a tak dostatečně neartikuluje své zájmy, potřeby a svůj obraz světa, což se pak nepromítá do podoby světa, ve kterém žijí. Ten svět se jim pak logicky vzdaluje, což pak může dál prohlubovat jejich frustraci.
A jak z této zhoubné spirály ven?
Příznačné je, že tato skupina má statisticky významně nižší důvěru ve veřejné politické instituce než ta aktivní část. Ve chvíli, kdy bychom je chtěli aktivizovat, si musíme být vědomi několika problémů. Za prvé, nelze je povzbuzovat z pozice institucí, neboť tomu nebudou důvěřovat. I kdyby se je přes jejich nedůvěřivé postoje podařilo aktivizovat a přijali by pozvání k angažmá ve veřejném prostoru, narazíme na druhý problém, a sice, že se zde nebudou chovat jako přesvědčení demokraté. Což ostatně vidíme na výsledcích voleb na Slovensku, v Polsku, v probíhajících primárkách v Americe a podobně. Jako zásadní se mi zdá, aby se veřejné instituce chovaly způsobem, který bude prohlubovat důvěru. Ať už na mikroúrovni, kde lidé přicházejí s institucemi do kontaktu, nebo na makroúrovni. Dle mého názoru se jedná o ten nejlepší předpoklad, aby se lidé z této skupiny do veřejného života zapojili a aby to nebylo zapojení destruktivní, které povede k eliminaci veřejných institucí. Je třeba hledat způsoby, jak můžeme všichni posilovat důvěru ve veřejné instituce, s čímž souvisí úsilí o zkvalitňování těchto institucí, a to tak, aby to nebylo jen lepší public relations, ale aby veřejné instituce fungovaly tak, že“ veřejnost” nebudou mít jen v názvu.
Takže jakési polidštění institucí?
Ano, polidštění.
A není to protimluv? Je to vůbec možné?
Důležité je to, aby ty instituce reflektovaly to, jak je lidé vnímají. Neznamená to, že budou slepě poslouchat nějaký „hlas lidu“, ale reflektovat, jak jsou vnímány jejich agendy a cíle.
Nemohly by v tom pomoci neziskové organizace? Mohly by působit jako zrcadlo státních institucí, a zároveň jako most, který se snaží tyto instituce přiblížit lidem…
Z těch dat vychází, že pokud určité skupiny lidí nevěří veřejným institucím, méně věří také neziskovým organizacím. To jsou takové propojené symptomy, jež se odráží i v české veřejné debatě. Reprezentanti konzervativně-autoritářských postojů aktivně vyvolávají nedůvěru nejen v instituce jako je vláda, parlament, senát, ale vlastně i vůči médiím a neziskovým organizacím. Často můžeme slyšet rétoriku, že neziskové organizace platíme z našich daní, a ony přitom nebrání naše zájmy, naopak nám škodí – ať už například ekologové nebo pracovníci z organizací zabývajících se migrací. To je ta rétorika, kterou v poslední době slyšíme od hnutí Islám v České republice nechceme, od mluvčího prezidenta Jiřího Ovčáčka nebo od různých xenofobně píšících zpravodajských portálů. Oni zpochybňují samotný koncept občanské společnosti, samotný koncept neziskovosti. V tomto boji tedy neziskové organizace pozitivní roli sehrát nemohou, protože jsou, chtě nechtě, „nespravedlivě“ házeny do jednoho pytle s veřejnými institucemi. Celé se to potom spojuje v jakousi obecnou nedůvěru v elity. Tito lidé nedůvěřují jak politickým institucím, tak neziskovým organizacím, médiím i Evropské unii.
Spojení českého politického mainstreamu, Evropské unie a neziskových organizací přitom vytvářelo dlouhá léta diskurz, jenž táhl společnost směrem k politicky liberálním společenským reformám – ve vzdělávání, v sociálních službách, ve zdravotnictví, v participaci obyvatel na veřejném prostoru apod. (jakkoliv se mnoha z nás zdály nedostatečné). A reprezentanti politických proudů, kteří s tím polemizovali, byli mnoho uplynulých let v těžké defenzivě. I když se snažili ledacos ovlivnit, nebyli v tom nikterak úspěšní. Spíše se snažili přibržďovat nějaký pohyb tímto západním směrem jako například Václav Klaus.
A to se nyní mění. V souvislosti se změnami v Maďarsku, v Polsku a na Slovensku se dostáváme do situace, kdy lidé, kteří byli v opozici k proevropskému diskurzu občanské společnosti, přestávají být v defenzivě a začínají formulovat vlastní názor ohledně dalšího směřování české společnosti. Jsou dost silní na to, aby začali prosazovat alternativní, konkurenční vizí. Lidé jako Orbán, Kaczynski nebo u nás Zeman neřeší, jak moc přibrzdit to základní liberálně-modernizační směřování společnosti, ale de facto svou politikou říkají: „Ne, my směrujeme k jiné společnosti.“ A do defenzívy se tak v poslední době naopak dostávají zastánci liberálních a proevropských, modernizačních agend.
V tomto vnímám změnu: U spousty opatření, jako je třeba humanizace ve zdravotnictví, rozvoj cyklistiky ve městech nebo zákaz kouření v restauracích a další věci, které jsou spojeny s obrazem moderní Evropy, si člověk mnoho let říkal, že je jen otázkou času, kdy to dojde i k nám. A najednou jsme svědky souboje dvou vizí společnosti, a nevíme, zda některé věci, které jsme očekávali, ještě vůbec přijdou – zda nebudeme naopak ještě rádi, že uhájíme to, co se tu v posledních dvou dekádách podařilo politicky prosadit.
To je dost depresivní vize.
O směřování společnosti tu existoval relativně celospolečenský konsenzus, a byl narušován buď jen v jednotlivostech nebo nepříliš vlivnými hráči, jakkoli mohli zastávat křesla prezidenta. Sice měli jistou důvěru spojenou tradičně u nás s prezidentským úřadem, ale jejich názory byly v rámci českého politického spektra brány jako okrajové. Tento konsenzus se zbortil a polarizují se dva pohledy na to, kam má tato země směřovat. Neděje se to jen u nás, ale jednoznačně v rámci celé visegrádské skupiny, a můžeme to více či méně pozorovat také v dalších západních zemích.
Otázky připravil Tadeáš Trusina
Dokončení příště
Devět motivů angažovanosti
1. Naštvanost. Podobá se tekutému hněvu, o kterém píše Václav Bělohradský. Je spojený s touhou po pořádku, bezpečí a spravedlivém trestu, ale také po svobodě a nezávislosti („nechte mé věci na pokoji“). Tento motiv stojí např. v pozadí aktivit proti korupci, přistěhovalcům a „nepřizpůsobivým“.
2. Sdružování. Vyjadřuje touhou spojovat lidi, společně se bavit, věnovat se dětem a mládeži. Na prvním místě je kontakt s lidmi. Nejsilněji je zastoupený u volnočasových aktivit pro děti a mládež, sportovní činnosti, společenských aktivit či zábavných akcí pro veřejnost.
3. Harmonie. Důraz na zdravý a přirozený život, mír, částečně i New Age a alternativnost. Spolupodílí se na angažovanosti v enviromentálních otázkách. Ovlivňuje především angažovanost ve prospěch zvířat ve velkochovech a laboratořích, útulků pro opuštěná zvířata, záchranných stanic pro živočichy. Částečně podporuje také aktivity na podporu zdravých potravin, práv rodičů rozhodovat o svých dětech (domácí vzdělávání, nepovinné očkování) či alternativ k západní medicíně (homeopatie, čínská medicína, léčení aury a podobně).
4. Demokratický idealismus. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Respektování lidských práv, touha po světě bez válek a totalitních režimů. Stojí za potřebou zapojovat se do těch politických problémů, jež jsou vnímány jako střet mezi dobrem a zlem. Nejvíce se motiv projevuje v aktivitách na podporu demokracie a lidských práv a proti komunismu.
5. Soucit. Touha pomáhat potřebným – trpícím, strádajícím nebo ohroženým. Stojí za aktivitami na podporu lidí v náročných životních situacích, znevýhodněných skupin (ženy, sexuální, náboženské či etnické menšiny, uprchlíci a azylanti). Přispívá k podpoře nemocných, postižených a umírajících a lidí vyloučených ze společnosti (vězni, prostitutky, narkomani, bezdomovci).
6. Náboženský konservatismus. Angažovanost ve prospěch víry a církve, společenské morálky a kultury. Nejsilněji je spjat s činností ve prospěch duchovní proměny společnosti a proti zkaženosti společnosti (potratům, „homosexualismu“, povinné sexuální výchově aj.)
7. Enviromentalismus. Ochrana přírody a životního prostředí. Stejně jako motiv harmonie je silně spojen s enviromentální angažovaností. Je přítomný především v péči o prostředí kolem nás (veřejný prostor, krajinný ráz, architektura, urbanismus), boji proti znečišťování přírody, a ochrany klimatu.
8. Antisystémovost. Kritický pohled na současný ekonomický, politický a společenský systém. Nedůvěra vůči mocným. Výraznou roli hraje v aktivitách proti kapitalismu a proti Evropské unii. Souvisí i s angažovaností proti náboženstvím, politickým hnutím, straně či kandidátovi.
9. Politické reformátorství. Touha žít v moderně fungujícím státu, který propojuje liberální občanská práva, kvalitní veřejné služby a úctu k tradici a kultuře. Uvedený motiv je společný pro aktivity podporující kvalitu médií, větší přerozdělování (vyšší důchody, příspěvky rodinám, progresivní zdanění), kvalitu veřejných služeb, právo spolurozhodovat, technologické inovace či svobodu sdílení a kopírování.